ECLI:CZ:US:2015:1.US.4030.14.1
sp. zn. I. ÚS 4030/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Štixe, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 166/2014-25 ze dne 25. září 2014, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 30 Af 51/2012-45 ze dne 30. května 2014, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni č. j. 7392/12-1300-401171 ze dne 9. října 2012 a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Přešticích č. j. 43024/12/142970402394 ze dne 13. června 2012, za účasti Odvolacího finančního ředitelství se sídlem v Brně, Masarykova 31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad v Přešticích výše uvedeným rozhodnutím - platebním výměrem na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2011 - stěžovateli vyměřil nadměrný odpočet daně ve výši 44 430 Kč namísto požadovaného odpočtu ve výši 1 380 222 Kč. Finanční ředitelství výše uvedeným rozhodnutím tento platební výměr potvrdilo. Stěžovatel podle jeho názoru neprokázal nárok na odpočet daně ve tvrzeném rozsahu, neboť neprokázal, že ke zdanitelným plněním (dovozu zboží ze Srbska a jeho následnému prodeji na Slovensko) došlo tak, jak plyne z předložených daňových dokladů.
2. Žalobu proti rozhodnutí finančního ředitelství zamítl krajský soud. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu nejprve vysvětlil rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení. V projednávané věci stěžovatel sice předložil formálně bezvadné daňové doklady, finanční orgány však prokázaly, že existují důvodné pochybnosti o tom, že ke zdanitelnému plnění došlo tak, jak je na dokladech uvedeno. Pochybnosti plynuly zejména z toho, že stěžovatel podle svých slov zboží přebíral od Zorana Stefanoviče, podpisy na předávacích protokolech však tomu neodpovídaly a Zoran Stefanovič v rozhodné době ani nebyl veden Ministerstvem vnitra v evidenci cizinců. Dále správce daně zjistil, že dodavatelská společnost Bionel s. r .o. nezaúčtovala žádné doklady o dopravě zboží a následný odběratel stěžovatele nepřiznal a neodvedl daň z přidané hodnoty. Celní správa nemá záznam o dovozu tvrzeného zboží a jeho propuštění do příslušného celního režimu ve vztahu ke stěžovateli a jeho obchodním partnerům, byť záznamy o obdobném zboží v jiných případech má. Údaje v mezinárodních přepravních listech (CMR) neodpovídaly fakturované trase přepravy a platby za zboží neprobíhaly tak, jako o nich stěžovatel vypověděl. Za takového stavu správce daně dostatečným způsobem zpochybnil věrohodnost předložených daňových dokladů a bylo na stěžovateli, aby prokázal, že údaje na těchto dokladech odpovídají skutečnosti. To stěžovatel neprokázal, neprokázal tedy ani nárok na odpočet daně. Soud se neztotožnil ani s tvrzeným procesním pochybením finančního úřadu, neboť stěžovatel nijak blíže neuvedl, jak toto pochybení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí finančního ředitelství. Rozsudek krajského soud stěžovatel napadl kasační stížností.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost výše uvedeným rozsudkem zamítl. Stěžovatel podle něj skutečně neprokázal přijetí tvrzeného zboží v tuzemsku od tvrzeného dodavatele. Nepodařilo se mu ani vyvrátit oprávněnost pochybností finančních orgánů. K procesnímu pochybení finančního úřadu soud uvedl, že stěžovatel nijak blíže neuvedl, v čem toto pochybení mělo mít vliv na zákonnost rozhodnutí finančních orgánů. Obecné námitky stěžovatele tak tato rozhodnutí nemohla zpochybnit, a to zvlášť za situace, kdy se samo finanční ředitelství se s námitkou procesních pochybení konkrétně vypořádalo.
4. Proti všem výše uvedeným rozhodnutím stěžovatel brojí ústavní stížností, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkou procesního pochybení. Stěžovateli nebyla předložena část listin založených ve vyhledávací části spisu. Protože mu nebyly tyto listiny předloženy, nemohl ani blíže určit, v čem mohla tato vada mít vliv na zákonnost.
5. Zdanitelné plnění a nárok na odpočet daně stěžovatel prokázal řádnými daňovými doklady, což finanční orgány ani soudy nijak nezohlednily. Stěžovatel zboží nakoupil v dobré víře a dodavatel je dodal na smluvené místo, to vše je doloženo fakturami, platbami, vážními lístky i fotografiemi. Stěžovatel jednal tak, aby zabránil daňovému podvodu a vše, co je mu kladeno k tíži, nesouvisí s ním, ale s jinými osobami. Proto stěžovatel setrval na názoru, že nárok na odpočet daně prokázal.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Argumentace stěžovatele je založena na tom, že předložil dostatek důkazů vypovídajících o zdanitelném plnění (zejména jeho dovozu) a svém nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Druhá argumentační linie zdůrazňuje procesní pochybení v daňovém řízení a jeho vliv na zákonnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.
10. Rozložením důkazní povinnosti v daňovém řízení a významem formálně bezvadných daňových dokladů se Ústavní soud opakovaně zabýval. Prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález sp. zn. IV. ÚS 402/99 ze dne 15. 5. 2001 (N 73/22 SbNU 131) či usnesení sp. zn. III. ÚS 365/04 ze dne 29. 9. 2004]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález sp. zn. Pl. ÚS 38/95 ze dne 24. 4. 1996 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Daňovému subjektu však musí být dána možnost, aby tuto svou důkazní povinnost vůbec mohl splnit [nález sp. zn. II. ÚS 2095/07 ze dne 9. 1. 2008 (N 7/48 SbNU 57)].
11. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu v otázce nároku na odpočet daně z přidané hodnoty a prokazování přijetí zdanitelného plnění. Namítá-li stěžovatel, že nárok na odpočet daně prokázal bezvadnými doklady, lze jen uvést, že napadená rozhodnutí formální správnost dokladů nezpochybňují. Jsou založena na pochybnostech o souladu těchto dokladů se skutečností (viz výše odst. 2). Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší zasahovat do činnosti správních orgánů a správních soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [srov. přiměřeně již nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Soudy se při rozhodování dostatečně vypořádaly se skutkovými zjištěními a otázkou prokázání vzniku nároku na odpočet daně z přidané hodnoty. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu.
12. Ústavně významné pochybení soud neshledal ani ve vztahu k druhé z námitek stěžovatele. Procesními vadami v řízení před finančním úřadem se zabývalo již finanční ředitelství a konkrétně vysvětlilo, proč tato pochybení nemají vliv na zákonnost platebního výměru. Stěžovatel tyto konkrétní úvahy finančního ředitelství zpochybnil v řízení před správními soudy pouze obecným konstatováním o vlivu procesních pochybení na zákonnost. Pokud se soudy za takového stavu s námitkou stěžovatele vypořádaly pouze obecně, nelze to vnímat jako svévolný postup [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu