ECLI:CZ:US:2015:1.US.4063.14.1
sp. zn. I. ÚS 4063/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Bc. Kateřiny Blažkové, zastoupené JUDr. Rudolfem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze, Dienzenhoferovy sady 1102/1, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 458/2014-127 ze dne 31. října 2014 a usnesení Okresního soudu Praha-západ č. j. 206 EXE 9073/2013-88 ze dne 16. června 2014, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ jako účastníků řízení a Dr. iur. Mgr. Petry Škvařilové-Pelzl, Ph.D., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka navrhla Okresnímu soudu Praha-západ zastavení exekuce prováděné soudní exekutorkou na základě pověření okresního soudu. V návrhu stěžovatelka uvedla, že vymáhanou povinnost (vyklizení nemovitosti) splnila ve lhůtě stanovené exekučním titulem, a to ještě dříve, než jí bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce. Po provedeném dokazování soud zjistil, že stěžovatelka vyklidila svůj byt, nepředala jej však matce oprávněné (matce vedlejší účastnice). Po lhůtě stanovené exekučním titulem zůstal v domě otec stěžovatelky, který pokračoval v užívání z doby, kdy stěžovatelka byla spoluvlastnicí domu. Užíval tedy část domu místo stěžovatelky, aniž by k tomu měl oprávnění od samotné oprávněné či její matky. Stěžovatelka sice tvrdila, že s dočasným pobytem otce souhlasila matka oprávněné (z důvodu jeho špatného zdravotního stavu), existenci takového souhlasu se jí však prokázat nepodařilo. I otec se později odstěhoval. Na základě těchto zjištění soud exekuci zastavil rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Dospěl k závěru, že na místě nejsou žádné věci, které by bylo ještě třeba vyklidit. Zároveň však uvedl, že exekuce byla zahájena důvodně a teprve v jejím průběhu stěžovatelka nemovitost vyklidila (konkrétně její otec, který od ní odvozoval oprávnění v bytě bydlet). Z toho důvodu soud stěžovatelce uložil povinnost nahradit náklady exekuce a také nahradit oprávněné náklady řízení. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala.
2. Krajský soud v Praze odvolání stěžovatelky nevyhověl. Rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že snížil výši náhrady nákladů řízení na 8 893,50 Kč a náhradu nákladů exekuce na 10 285 Kč. Ve zbytku rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka brojila ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, neboť se domnívala, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), dále též práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) a řady dalších ustanovení ústavních předpisů.
4. Krajský soud podle stěžovatelky opomenul vypořádat její námitky a důkazy, které vyšly v řízení najevo. Skutková zjištění nehodnotil v celém souhrnu. Nevypořádal tak námitky a důkazy, které mají podstatný vliv na skutkový stav a jsou určující pro rozhodnutí o nákladech řízení a nákladech exekuce. Při svém rozhodování nerespektoval závaznou judikaturu Ústavního soudu. O odvolání navíc rozhodl formálně, své rozhodnutí řádně nezdůvodnil. Obdobné vady stěžovatelka vytkla i usnesení okresního soudu. Tyto vady stěžovatelka konkrétně spatřovala v tom, že soudy nesprávně hodnotily titul, na jehož základě pobýval otec ve vyklizované nemovitosti - nešlo pouze o dohodu s matkou oprávněné, ale též souhlas předchozích spoluvlastníků domu udělený před 40 lety, který vázal i nového vlastníka nemovitosti. Dále soudy nesprávně hodnotily důkazy svědčící o existenci dohody o dočasném pobytu otce a důkazy svědčící o předání bytu stěžovatelkou matce oprávněné. Závěrem své stížnosti stěžovatelka též zpochybnila, že oprávněná byla v exekuci úspěšná. Stěžovatelka by podle svého mínění neměla nést ani náklady řízení, ani náklady exekuce.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání a byla zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podala včas a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Jak stěžovatelka sama připomenula, rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního rozhodování jako celku, a tudíž na něj dopadají zásady spravedlivého procesu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nicméně zdůrazňuje, že otázku náhrady nákladů řízení (resp. její výše), i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze klást z hlediska uvedených zásad na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodování ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, se zde uplatní silněji než jinde, čímž však nemá být řečeno, že by tato otázka nemohla v některých případech nabýt ústavněprávního významu. Případy, kdy Ústavní soud přistoupil k věcnému posouzení takové ústavní stížnosti, jsou však výjimečné (viz např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05). Mohlo by to tak být např. v případě svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [např. nález sp. zn. II. ÚS 2864/12 ze dne 3. 9. 2013 (N 157/70 SbNU 453)].
9. V projednávané věci z dokazování před obecnými soudy vyplynulo, že stěžovatelka dohodu o dočasném pobytu otce neuzavřela, pouze se domnívala, že ji uzavřela. Stejně tak stěžovatelka neprokázala, že by vyklizené nemovitosti řádně předala. Tyto závěry stěžovatelka sice obsáhle zpochybňovala, předložila však toliko opačný náhled na věc. Podle setrvalé judikatury zásadně není úkolem Ústavního soudu hodnotit (a přehodnocovat) hodnocení důkazů provedené obecnými soudy [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se okresní soud celou věcí podrobně zabýval a logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Krajský soud se pak s jeho závěry již jen ztotožnil.
10. Porušení práv stěžovatelky nijak nevyplývá ani ze skutečnosti, že soudy nevypořádávaly podrobně každou jednotlivou námitku stěžovatelky. Není totiž porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), odst. 68]. Obstojí tak závěr okresního soudu o tom, že otec stěžovatelky neměl samostatný právní titul k užívání domu a jeho užívání odvozoval od stěžovatelky i po lhůtě stanovené exekučním titulem.
11. Nelze tedy z ústavního hlediska nic vytknout ani závěru soudů, že stěžovatelka (resp. její otec) po lhůtě stanovené exekučním titulem nemovitosti nevyklidila. Oprávněná tedy důvodně zahájila exekuci, kterou soud zastavil jen proto, že stěžovatelka dodatečně svou povinnost splnila. Okresní soud logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč by stěžovatelka za takového stavu měla nést náklady řízení a náklady exekuce. V této souvislosti jsou zjevně nedůvodné i ty námitky, které krajskému soudu vyčítají nedostatek respektu k závěrům nálezu sp. zn. II. ÚS 3726/11 ze dne 19. 1. 2012 (N 18/64 SbNU 179). Sám Ústavní soud v tomto nálezu považoval za rozhodující skutečnost to, že "pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatelka svou povinnost splnila dobrovolně ... Základem pro určení odměny musí být proto částka nulová." V projednávané věci je však skutkový stav jiný. Krajský soud náklady soudní exekutorky posoudil s ohledem na to, že exekutorka již "provedla první úkony směřující k tomu, aby povinná plnila", čímž se od odkazované judikatury dostatečně odlišil.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu