ECLI:CZ:US:2015:1.US.658.15.1
sp. zn. I. ÚS 658/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 97, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 Co 338/2014-115 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. října 2013 č. j. 24 C 18/2012-74, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. března 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy.
2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 24 C 18/2012 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou, doručenou obvodnímu soudu dne 20. února 2012, domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 593 542 Kč za nesprávný úřední postup Finančního úřadu v Děčíně. Žalovaná částka sestávala z částky 177 345 Kč za odepřený daňový nárok, z částky 36 475 Kč za náklady účelně vynaložené na daňové řízení a související náklady, z částky 179 722 Kč za ušlý zisk, jež spočíval v zadržení prostředků pro realizaci jeho podnikatelských záměrů a v nemajetkové újmě ve výši 200 000 Kč, jež mu vznikla v důsledku délky namítaného řízení.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. října 2013 č. j. 24 C 18/2012-74 výrokem I. vyslovil, že v řízení vedeném u Finančního úřadu v Děčíně pod č. j. 964/11/178911505243 došlo k porušení práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené době, výrokem II. žalobu o zaplacení částky 593 542 Kč zamítl a výrokem III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že zejména s ohledem na trestní jednání stěžovatele, postavené právě na odpočtu daně z přidané hodnoty za 4. čtvrtletí 2000, není jeho požadavek na zaplacení přiměřeného zadostiučinění v penězích oprávněný, když samotné konstatování porušení práva je dostatečným zadostiučiněním. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 11 Co 338/2014-115 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. a II. a ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že stanovisko odvolacího soudu k projednávanému případu, jakož i předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jsou v přímém rozporu s dřívější judikaturou Ústavního soudu, a to konkrétně s jeho nálezem vydaném ve věci stěžovatele ze dne 10. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09; N 39/60 SbNU 463. I v tomto řízení bylo podle názoru stěžovatele rozhodováno o uplatnění jeho nároku na náhradu škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu v Děčíně ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2000. Stěžovatel má za to, že v důsledku nečinnosti finančního úřadu a uplynutí lhůt nemohl využít svého zákonného práva na řádné projednání a věcné posouzení opravného prostředku v podobě povolené obnovy řízení.
5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3), a to i těch, které orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodu jeho uvážení (§72 odst. 4).
6. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práv, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť by bylo proti logice, aby se další přezkum pouze automaticky přesunul do roviny ústavní.
7. Ústavní soud připomíná, že právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala s účinností od 1. ledna 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z obsahu ústavní stížnosti a z předloženého napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu, jenž byl vydán po 1. lednu 2013, tj. za účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým bylo novelizováno jak ustanovení §75 odst. 1 zákona Ústavním soudu, tak i ustanovení §237 a násl. o. s. ř. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud přitom vychází z názoru, že dovolání podle §236 a násl. o. s. ř., je-li přípustné ve smyslu §237, §238 a §238a o. s. ř., představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je s ohledem na ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nutno vyžadovat.
8. Podle ustanovení §239 o. s. ř. otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 až §238a o. s. ř. je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. O možnosti podání dovolání byl stěžovatel poučen v posledním odstavci napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud přitom nemůže rozhodování dovolacího soudu předjímat. Z obsahu přiloženého soudního spisu se pak podává, že napadený rozsudek městského soudu nabyl právní moci 21. ledna 2015, dovolání ve věci podáno nebylo a soudní spis byl odevzdán do spisovny.
9. V posuzované věci je tak evidentní, že před podáním ústavní stížnosti bylo třeba vyčerpat všechny zákonem stanovené procesní prostředky Podaná ústavní stížnost je tak ve smyslu výše citovaných ustanovení a v souladu s důvody rozvedenými v této ústavní stížnosti, návrhem nepřípustným, a to s výjimkou žalované částky ve výši 36 475 Kč vzhledem ke skutečnosti, že případně dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (§238 o. s. ř.).
10. Pokud jde o nárok stěžovatele ve výši 36 475 Kč, kterým uplatňoval náklady, jež vynaložil za zastoupení daňovým poradcem v daňovém řízení v souvislosti s jeho posuzováním, odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že v souladu s názorem vyjádřeným Ústavním soudem v usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. I. ÚS 4096/12, má za to, že není možné, aby někdo byl za své protiprávní jednání odsouzen trestním soudem a zároveň aby těžil z případných nedostatků v průběhu obnoveného daňového řízení, jehož cílem ze strany stěžovatele mělo být dosažení nadměrného odpočtu právě na základě jednání tvořícího součást skutku, za nějž byl pravomocně odsouzen. Takové jednání, podle závěru učiněného odvolacím soudem, představuje zneužití práva, kterému v podmínkách právního státu nelze přiznat právní ochranu.
11. Ústavní soud ve výkladu aplikovaných právních předpisů odvolacím soudem neshledal žádný náznak svévole a po posouzení konkrétních okolností dané věci dospěl k závěru, že k porušení tvrzeného práva stěžovatele na spravedlivý soudní proces nedošlo a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
12. Vzhledem k tomu, že z obsahu ústavní stížnosti ani jinak nevyplynulo, že by měly (mohly) být naplněny předpoklady pro projednání jinak nepřípustné části ústavní stížnosti stanovené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
13. Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud pak nevyzýval stěžovatele k odstranění vady podání spočívající v nepřiložení kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva (§72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), neboť za dané situace by se jednalo o formalismus.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu