ECLI:CZ:US:2013:1.US.4096.12.1
sp. zn. I. ÚS 4096/12
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Kateřiny Šimáčkové a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, nám. Míru 55, zastoupeného JUDr. Ladislavem Řípou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, Šafaříkova 276, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 7. 2012, č. j. 56 Co 546/2012-22, a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 6. 2012, č. j. 7 C 97/2012-14, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "soud I. stupně") domáhal na žalovaných zaplacení částky 105 489 Kč jako úhrady ušlého zisku (náhrady mzdy) za období od 1. 1. 2012 (den zadržení stěžovatele) do 16. 5. 2012 (den sepsání žaloby) a dále se domáhal po každém z žalovaných zaplacení částky 169,13 Kč za každý uplynulý pracovní den v kalendářním roce od 17. 5. 2012 do ukončení výkonu trestu odnětí svobody. Svou žalobu stěžovatel odůvodnil tím, že stěžovatel byl pozván žalovanými do jejich bytu za účelem oslavy silvestrovského večera, žalovaní měli následně stěžovatele přivést do stavu těžké opilosti a v tomto stavu stěžovatel zranil třetí osobu. Následně byl stěžovatel shledán vinným z trestného činu pokusu vraždy a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 23 let. Dle stěžovatele žalovaní mohli za to, že stěžovatel se dostal do stavu těžké opilosti a v důsledku toho spáchal uvedený trestný čin. Spolu s žalobou podal stěžovatel návrh na osvobození od soudních poplatků.
Soud I. stupně svým usnesením ze dne 13. 6. 2012, č. j. 7 C 97/2012-14, rozhodl tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává. V odůvodnění soud I. stupně uvedl, že pro osvobození od soudních poplatků je třeba naplnit předpoklady, že osvobození odůvodnění poměry stěžovatele, a že se nejedná o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Přičemž soud I. stupně shledal, že stěžovatel splňuje předpoklad majetkových poměrů, nicméně dle soudu I. stupně nelze odhlédnout od toho, že si tuto nepříznivou majetkovou situaci zapříčinil stěžovatel sám, jelikož se dopustil zvlášť závažného trestného činu, díky němuž je umístěn ve výkonu trestu, kde nemá vlastní příjem a žije na náklady Českého státu. Taktéž není naplněn druhý předpoklad, neboť žalovaní nejsou pasivně věcně legitimováni, protože trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen v souvislosti s rozhodnutím soudu o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin.
Proti usnesení soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž stěžovatel zopakoval, že žalovaní jej úmyslně přivedli do stavu těžké opilosti, v němž byl spáchán trestný čin, a proto jsou pasivně věcně legitimováni z pohledu občanskoprávní odpovědnosti za způsobenou škodu. Vzhledem k tomu se nemůže dle stěžovatele jednat o bezdůvodné uplatňování práva. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") svým usnesením ze dne 25. 7. 2012, č. j. 56 Co 546/2012-22, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se nejdříve ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že nebyly splněny podmínky jak pro úplné, tak pro částečné osvobození od soudních poplatků. K částečnému osvobození od soudních poplatků odvolací soud uvedl, že sice poměry žalobce by částečnému osvobození od soudních poplatků nasvědčovaly, ale situaci, v níž se stěžovatel nachází, si přivodil stěžovatel svou trestnou činností sám. Byl to totiž stěžovatel, který byl uznán vinným ze spáchání trestného činu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zákonitým následkem jeho trestného činu bylo jeho zadržení, umístění ve vazbě a později do věznice pro výkon trestu odnětí svobody. Pokud by přitom stěžovatel nespáchal, v období od 1. 1. 2010 do 16. 5. 2012 by si u svého zaměstnavatele vydělal 316 469,60 Kč a při takovém příjmu by již nebylo možno uvažovat o osvobození od placení soudních poplatků, a to ani zčásti. Odvolací soud proto shrnul, že stěží lze pro účely osvobození od placení soudních poplatků přihlédnout k poměrům žalobce, když si tyto poměr trestnou činností zavinil sám a nyní se svou žalobou domáhá ušlého zisku představující ušlý výdělek za dobu zadržení, vazby a výkonu trestu. Proto i úvaha okresního soudu o svévolném uplatňování práva je na místě.
Včas podanou ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá usnesení soudu I. stupně, jakož i usnesení odvolacího soudu, kterými mělo dojít k porušení článku 90 Ústavy České republiky a k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že jej neosvobodily od soudních poplatků, ačkoliv dle stěžovatele důvody naplněny byly. Konkrétně stěžovatel vytýká, že obecné soudy neshledaly aktivní [správně: pasivní] věcnou legitimaci žalovaných, což dle právního výkladu stěžovatele je zcela mylné. Dále stěžovatel namítal, že je ve věci irelevantní, kolik by si stěžovatel vydělal, kdyby nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, relevantní je totiž pouze skutečnost, že se stěžovatel nachází v tíživé situaci, což zde naplněno bylo. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle Sdělení Ústavního soudu č. 469/2012 Sb. v souladu s obecným principem časové působnosti zákonů upravujících postup řízení před soudem budou ustanovení zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. účinného od 1. ledna 2013, upravující řízení před Ústavním soudem uplatňována i na řízení zahájená, avšak neskončená do 31. prosince 2012.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů [viz například nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Ve své judikatuře vztahující se k rozhodnutím o osvobození od placení soudních poplatků (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 788/09, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1183/13) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro takové osvobození, jak již bylo shora naznačeno, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry ohledně důvodnosti uplatněného nároku, k nimž tyto soudy dospěly ze skutkových tvrzení předložených stěžovatelem v žalobě, přehodnocovat. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (např. osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 13/98, sp. zn. II. ÚS 13/98, sp. zn. IV. ÚS 13/98) nebo v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03). Takovéto dotčení ve vazbě na rozhodnutí soudu ve věci osvobození od soudních poplatků by byla způsobilá založit toliko svévolná aplikace ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., spočívající buď v absenci jakéhokoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11). Podobná situace v projednávaném případě však nenastala.
Ústavní soud předně poukazuje na to, že obecné soudy shledaly, že žaloba stěžovatele je zjevně bezúspěšná. Soud I. stupně jasně uvedl, že oba žalovaní nejsou pasivně věcně legitimováni, protože trest odnětí svobody byl stěžovateli uložen v souvislosti s rozhodnutím soudu o tom, že stěžovatel spáchal trestný čin. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně je tímto rozhodnutím vázán, je proto vyloučeno, aby stěžovateli vznikla škoda, za kterou žalovaní odpovídají, proto pokud stěžovatel dovozuje odpovědnost žalovaných za škodu ze znění ustanovení §420 odst. 1 a §423 občanského zákoníku, je jeho úvaha nesprávná (srov. strana 3 usnesení soudu I. stupně). Odvolací soud se s tímto názorem ztotožnil, když na straně 3 usnesení odvolacího soudu je uvedeno, že "situaci, ve které se [stěžovatel] nachází, si však přivodil trestnou činností sám. Byl to žalobce, který byl uznán vinným ze spáchání trestného činu a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Zákonitým následkem jeho trestného činu bylo jeho zadržení, umístění ve vazbě a později do věznice pro výkon trestu odnětí svobody." Z těchto myšlenek dle Ústavního soudu lze dovodit, že i podle odvolacího soudu je žaloba zjevně bezúspěšná, a sám Ústavní soud uvedeným závěrům nemá, co vytknout.
Co se týče majetkových poměrů, je možno dát stěžovateli za pravdu v tom, že při zkoumání majetkových poměrů je nutno vycházet z objektivního náhledu na životní situaci žadatele a v zásadě nezjišťovat, jak a proč špatné majetkové poměry žadatele nastaly. V tomto proto obecné soudy částečně pochybily, neboť zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikovaly, jak bude uvedeno dále. Ústavní soud však podotýká, že z celkového hlediska do ústavně zaručených práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť i kdyby došlo ke kvalifikaci správné, stále nebyly naplněny oba předpoklady a osvobození od soudních poplatků by stěžovateli nebylo možné.
Nesprávná kvalifikace spočívá v tom, že dřívější chování stěžovatele nelze zohledňovat v majetkových poměrech stěžovatele, nýbrž je lze zohlednit při uplatnění obecných právních korektivů. I pro institut osvobození od soudních poplatků totiž platí, že i když jsou naplněny všechny předpoklady, lze zcela výjimečně osvobození od soudních poplatků nepřiznat. Obecnými právními korektivy v tomto případě jsou zejména zákaz zneužití práva, zákaz obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy.
V posuzovaném případě lze dle Ústavního soudu spatřit konkrétně rozpor s dobrými mravy v tom, že se stěžovatel domáhá svou žalobou náhrady škody za jednání žalovaných, kteří stěžovateli údajně podávali alkohol. Stěžovatel tyto alkoholické nápoje totiž sám dobrovolně požíval a následně spáchal skutek, za nějž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí v trvání 23 let. Rozpor s dobrými mravy potom spočívá v tom, že není totiž možné, aby někdo byl za své protiprávní jednání odsouzen trestním soudem a zároveň, aby ze stejného protiprávního jednání těžil. V takovém případě je možno osvobození od soudních poplatků výjimečně nepřiznat, což také obecné soudy učinily, jen nesprávně vztáhly k jednomu z předpokladů osvobození od soudních poplatků, namísto toho, aby je vztáhly k institutu osvobození od soudních poplatků jako celku. Důsledky pochybení obecných soudů však nejsou takového rázu, že by stěžovateli výrazně uškodily, neboť výsledek by byl fakticky totožný.
Ústavní soud dodává, že všechny uvedené výjimky je nutno aplikovat restriktivně a v zásadě není možno a priori říci, že vězni nemají právo na osvobození od soudních poplatků. Takové pojetí by totiž bylo rozporu s právem na přístup k soudu, které náleží každému bez výjimky.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. října 2013
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu