ECLI:CZ:US:2015:2.US.134.15.1
sp. zn. II. ÚS 134/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PERVAK UNIVERSAL s.r.o., se sídlem Bubenské nábřeží 1594/6, 170 00 Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem, se sídlem Dušní 11, 110 00 Praha, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 12. 2014 č. j. 8 C 440/2008-506, za účasti Okresního soudu Praha - východ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2015, stěžovatelka napadla usnesení Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 12. 2014 č. j. 8 C 440/2008-506 (dále jen "usnesení"), kterým ve smyslu §95 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, nebyla připuštěna změna návrhu na zahájení řízení (petitu stěžovatelčiny žaloby).
Jak stěžovatelka uvádí, okresní soud své rozhodnutí zdůvodnil pouze tak, že změnu návrhu, respektive petitu nepřipouští vzhledem k tomu, že na základě dosavadních výsledků řízení nelze o změněném návrhu rozhodnout. Takové odůvodnění však stěžovatelka považuje za nedostatečné a domnívá se, že soud jí odepřel změnu žalobního návrhu, aniž by k tomu měl zákonný důvod.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat. V návaznosti na princip subsidiarity platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených.
V projednávané věci nutno poukázat na fakt, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti napadenému usnesení za situace, v níž nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí ve věci. I když proti usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné, nejde o rozhodnutí, jímž se předmětné řízení v dané věci končí.
Jak uvedl Ústavní soud při posuzování podobné otázky již například ve svém usnesení ze dne 14. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 92/99, "řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto porušení základních navrhovatelčiných práv spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), a to činností v rámci rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu."
Ústavní soud je nucen konstatovat, že napadené usnesení se týká pouze parciální části řízení, kterou lze přezkoumat v rámci přezkoumávání konečného pravomocného rozhodnutí o právech a povinnostech navrhovatelky. Jestliže tedy navrhovatelka napadá takovéto rozhodnutí, je zřejmé, že ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dosud nevyužila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (obdobně viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 1976/11, III. ÚS 1990/11, II. ÚS 1991/11, I. ÚS 1092/12a II. ÚS 3217/12, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2015
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D. v. r.
soudce zpravodaj