ECLI:CZ:US:2015:2.US.1377.14.1
sp. zn. II. ÚS 1377/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 1, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. května 2012 č. j. 24 C 291/2010-107, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. března 2013 č. j. 11 Co 519/2012-135 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2014 č. j. 28 Cdo 2804/2013-156, za účasti 1) Obvodního soudu pro Prahu 8, 2) Městského soudu v Praze a 3) Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 4. 2014, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013 č. j. 11 Co 519/2012- 135 byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 9. 5. 2012 č. j. 24 C 291/2010-107, jímž tento soud zamítl žalobu žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. X v kat. území Libeň. Požadovaného určení vlastnického práva se žalobkyně domáhala s odkazem na ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Podle skutkových zjištění soudů se žalobkyně po tvrzeném přechodu vlastnictví (k 1. červenci 2000) o svá práva nestarala a neučinila ani návrh na zápis práva do katastru nemovitostí, jak jí ukládalo ust. §8 zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění účinném do 28. 6. 2012). Jako vlastník pozemku nadále vystupoval stát. Jeho vlastnická práva vykonával bytový podnik pro Prahu 8, s. p. v likvidaci. Na jeho návrh se dne 14. 5. 2009 konala veřejná dražba dobrovolná, ukončená udělením příklepu žalovanému (vydražiteli). Ten následně zaplatil cenu dosaženou vydražením a jako vlastník pozemku je zapsán v katastru nemovitostí. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. února 2014 č. j. 28 Cdo 2804/2013- 156 bylo dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ze znění zákona č. 172/1991 Sb., vyplývalo, že k přechodu věcí na obce docházelo při splnění zákonných podmínek zcela "automaticky", a to k datu účinnosti zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991 a zápis do katastru nemovitostí tak měl pouze deklaratorní a nikoliv konstitutivní účinky. Stěžovatelka poukazuje na to, že v ust. §8 cit. zákona se jednalo o lhůtu pořádkovou, a nikoliv prekluzivní. To by ostatně ani nebylo možné, protože zákon sám stanovil podmínky, při jejichž splnění přecházejí věci do vlastnictví obcí, a to bez ohledu na to, zda bude změna zapsána v katastru nemovitostí či nikoliv. Protože zákon neuváděl seznam nemovitostí, nelze v případě stěžovatelky hovořit o pasivitě či o otálení s prosazováním svého vlastnického práva. Stěžovatelka poukazuje na množství nemovitostí, kterých se zákon č. 172/1991 Sb. dotkl, které nebyly nikoliv vinou stěžovatelky po roce 1950 nikde samostatně evidovány, a stěžovatelka tedy musela, pokud jde o historický majetek, procházet veškeré knihovní vložky ve všech katastrálních územích (jednu po druhé), a pokud jde o jiný majetek, všechny listy vlastnictví ve všech katastrálních územích. To vše si tedy podle stěžovatelky vyžádá podstatně delší čas, a tedy nemůže být vykládán k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 147/96, v němž Ústavní soud uvedl, že podle ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb., byly obce povinny do jednoho roku od nabytí vlastnictví k nemovitým věcem podle tohoto zákona učinit návrh na zápis těchto nemovitých věcí do evidence nemovitostí. Lhůta stanovená v tomto ustanovení je však pouze lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva do evidence nemovitostí (dnes katastru nemovitostí), k jehož přechodu na obce došlo ex lege ke dni 24. 5. 1991 (pozn. v posuzovaném případě ke dni 1. 7. 2000), má účinky deklaratorní. Ústavní soud zde dále uvedl, že v posuzovaném případě dnem 24. 5. 1991 došlo ex lege k přechodu historického majetku obcí z majetku České republiky na obce. V tomto okamžiku došlo k zániku vlastnického práva státu - České republiky, a tudíž stát již nemohl předmětný majetek převádět na jiné osoby. Stěžovatelka je toho názoru, že právě z těchto důvodů má právo na ochranu proti tomu, kdo do jejích práv neoprávněně zasahuje, neboť vlastnické právo stěžovatelky je nedotknutelné. Konečná lhůta pro uplatnění vlastnického práva obce dle novelizovaného ust. §8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. (s účinností od 29. 6. 2012) skončila až dne 31. 3. 2013. Jak totiž vyplývá z tohoto ustanovení, pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle §1, 2, 2a nebo §2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu. Nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Pokud by měly být obce sankcionovány za to, že neuplatnily své vlastnické právo do jednoho roku od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (či od účinnosti některé z novel), musel by to zákonodárce stanovit v tomto zákoně a zcela jistě by následně nestanovil konečnou lhůtu dne 31. 3. 2013. Dle názoru stěžovatelky není podstatné, jakým způsobem žalovaný "nabyl vlastnické právo" k předmětným nemovitostem. Stěžovatelka poukazuje na to, že navrhovatel dražby nebyl vlastníkem a nemohlo tedy dojít k přechodu ani převodu vlastnického práva.
Stěžovatelka dále uvádí, že si je vědoma toho, že v daném případě neproběhla dražba podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ale zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. Ani v tomto případě však podle jejího názoru není možné, aby byl navrhovatelem dražby někdo jiný než vlastník, a tím v době dražby Česká republika nebyla. Udělením příklepu tedy nemohlo přejít vlastnické právo na žalovaného. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. II. ÚS 349/2003 (N 148/42 SbNU 199).
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry soudů, že není vlastnicí předmětných nemovitostí, a namítá, že ze znění zákona č. 172/1991 Sb. vyplývalo, že k přechodu věcí na obce docházelo při splnění zákonných podmínek zcela "automaticky", a to k datu účinnosti uvedeného zákona, tedy ke dni 24. 5. 1991 a zápis do katastru nemovitostí tak měl pouze deklaratorní účinky, v její právní věci tedy nemohlo dojít k přechodu ani převodu vlastnického práva na žalovaného.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
V nálezu ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2876/12 (N 187/71 SbNU 239) Ústavní soud poukázal na to, že zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č. 173/2012 Sb. s účinností od 29. 6. 2012 novelizoval ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovitostí (předtím u střediska geodézie) bylo nahrazeno novým zněním, kterým se teprve jednoznačně stanoví lhůta, do kdy nejpozději je třeba podat návrh na zápis vlastnického práva, a současně se stanoví, že uplynutím této lhůty přechází majetek do vlastnictví státu. Tím sám zákonodárce vyloučil možnost vydržení vlastnického práva státem v důsledku nedodržení původně stanovené lhůty. V této souvislosti Ústavní soud připomněl, že uplynutí doby delší jak deset let od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. však není bez významu ve vztahu k dobré víře dalších nabyvatelů nemovitostí, na které bylo vlastnictví k nemovitostem dotčených zákonem č. 172/1991 Sb. převedeno státem či následně dalšími subjekty po uplynutí lhůty, v níž obec měla učinit příslušný návrh na zápis do katastru nemovitostí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 250/06). Tam není ani vyloučeno, aby těmto nabyvatelům byla jako doba oprávněné držby započtena doba jdoucí po dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb.
V nálezu ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 415/15 Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy, s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti, nabyté od neoprávněného, byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku, či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát.
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/2011 (N 88/61 SbNU 359), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Tyto právní závěry, vyslovené jak Nejvyšším soudem, tak Ústavním soudem, jsou podle odvolacího soudu zcela aplikovatelné na zde projednávanou věc, neboť skutkové okolnosti tohoto sporu jsou shodné. Při právním posouzení této věci je tedy třeba dovodit nutnost ochrany dobré víry žalovaného při nabytí vlastnického práva.
Odvolací soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnictví k pozemku nabyl žalovaný vydražením k okamžiku udělení příklepu (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu odvolací soud uzavřel, že žalobkyně, jež byla po řadu let nečinná a nesplnila evidenční povinnost uloženou jí zákonem, nemůže nyní - žalobou podanou po deseti letech od tvrzeného přechodu vlastnictví - účinně zpochybnit právo žalovaného coby třetí osoby, která již dříve nabyla vlastnické právo v dobré víře od státu. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že rozsudek odvolacího soudu - jde-li o dovolatelem označenou právní otázku - je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Položenou právní otázkou se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž naposledy lze zmínit zejména rozsudek ze dne 8. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, vybudovaný na skutkových okolnostech takřka identických okolnostem věci nyní posuzované. Dovolací soud proto uzavřel, že "uplatnila obec restituční nárok s podstatným časovým odstupem od účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., a neučinila-li návrh na zápis do katastru nemovitostí ve lhůtě jednoho roku (§8 téhož zákona), nelze vyloučit závěr o existenci vlastnického práva osoby, která toto vlastnictví v mezidobí nabyla na základě individuálního právního aktu od státu (veřejné dražby)". Ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 3969/2012. I proto Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal.
Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na své usnesení sp. zn. I. ÚS 3969/12, na které poukazoval již Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a která se týkala obdobné věci téže stěžovatelky. Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl s konstatováním, že vedlejší účastnice nabyla nemovitosti ve veřejné dražbě, kterou zákon č. 26/2000 Sb., prohlašuje za právní skutečnost vedoucí k přechodu vlastnického práva, a proto upravuje i speciální ochranu vlastníka dražených věcí proti účinkům dražby. Jestliže stěžovatelka nepodala žalobu na neplatnost dražby, nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva a dražbou nabyl vlastnictví vydražitel (vlastník posléze nemůže "dohánět" svoji nečinnost obecnými instituty, tj. ani žalobou na určení vlastnictví). Ústavní soud uzavřel, že v dané věci Nejvyšší soud v rozsudku napadeném ústavní stížností správně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 32/2005. Lze dodat odkazy i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 22 Cdo 850/2005, sp. zn. 22 Cdo 2960/2009.
Odkazy stěžovatelky na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 147/96 (N 38/7 SbNU 265), sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. II. ÚS 349/2003 (N 148/42 SbNU 199) neshledal Ústavní soud v projednávané věci případnými.
V nálezu sp. zn. IV. ÚS 147/96 (N 38/7 SbNU 265) Ústavní soud vyslovil, že pokud na základě zákona ČNR č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, došlo k přechodu určitého majetku do vlastnictví obcí ex lege, nelze následně provádět privatizaci takového majetku podle zákona č. 427/1990 Sb. V nálezu sp. zn. II. ÚS 349/2003 (N 148/42 SbNU 199) se pak Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky, že kupní smlouvu na předmětnou nemovitost uzavřela v dobré víře a dovodil, že ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Na rozdíl od uvedené věci se v souzené věci stěžovatelka domáhala určení vlastnického práva s odkazem na ustanovení §2a odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 (N 88/61 SbNU 359) Ústavní soud vyslovil, že osoby, jimž dobrá víra svědčí, nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. Na uvedený nález v souzené věci odkazuje i Městský soud v Praze.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Radovan Suchánek
předseda senátu