ECLI:CZ:US:2015:2.US.1426.14.1
sp. zn. II. ÚS 1426/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Danuše Schofferové, zastoupené JUDr. Marií Ludvovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Dr. Šmerala 6, 702 00 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 23. 1. 2014 č. j. 15 C 71/2011-182, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím i další náležitosti ústavní stížnosti dané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále jen "okresní soud").
Návrh na zrušení rozsudku okresního soudu odůvodňuje stěžovatelka porušením jejího práva na efektivní soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Krom toho se stěžovatelka domáhá ochrany před vyvlastněním či nuceným omezením vlastnického práva, která je garantována jako součást práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Byť si je stěžovatelka vědoma, že se jedná o bagatelní věc a je si rovněž vědoma stabilní rozhodovací praxe Ústavního soudu v těchto věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008; všechna zde citovaná rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), odvolává se na závěry učiněné v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2319/11 ze dne 28. 2. 2012 (N 40/64 SbNU 461) s tím, že v jejím případě došlo k mimořádně závažnému pochybení okresního soudu a k brutálnímu zásahu do jejích základních práv.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplynulo následující. Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl okresní soud o náhradě škody ve výši 2.000,- Kč za poškození plotu, který byl dle zjištění soudu ve vlastnictví žalobce (vedlejšího účastníka), byť se nacházel na pozemku stěžovatelky (žalované). Po provedeném dokazování okresní soud dospěl k závěru, že si stěžovatelka nepočínala tak, aby žalobci nevznikla škoda, odstranila bez oprávnění pletivo z jeho oplocení a způsobila mu tak škodu. Proto žalobě v plném rozsahu vyhověl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dokazování neproběhlo řádně. Uvádí, že ve skutečnosti je plot v jejím vlastnictví, a nikoli ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Dovozuje, že pokud by měl platit opačný závěr, pak by došlo k nepřípustnému zásahu do jejích vlastnických práv jakožto vlastníka pozemku, a to ze strany vlastníka plotu, tj. vedlejšího účastníka. Tento názor vyvozuje z nálezu sp. zn. I. ÚS 483/01 ze dne 6. 5. 2003 (N 60/30 SbNU 107). Stěžovatelka se domnívá, že skutečnou podstatou sporu nebylo právo na náhradu škody, ale určení vlastnického práva k oplocení, a vedlejší účastník napadeným rozsudkem ve skutečnosti dosáhl vyvlastnění nemovitosti. Stěžovatelka svou stížnost uzavírá s tím, že okresní soud měl v případě sporného vlastnictví plotu odkázat vedlejšího účastníka na podání žaloby na určení vlastnictví k nemovitosti (plotu). Tím, že to neudělal, omezil vlastnické právo stěžovatelky k pozemku, na němž plot stojí, a k samotnému plotu. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 2.000,- Kč, nebylo proti němu dle §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné odvolání.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná soudní rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá především závěry dokazování provedeného okresním soudem a polemizuje s jeho zjištěním o vlastnictví plotu. Ústavní soud z napadeného rozsudku zjistil, že okresní soud detailně zkoumal všechny okolnosti a z jeho zjištění plyne, že plot je ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Toto zjištění ostatně doložil i závěry vyslovenými v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 8 Co 866/2004. Po provedeném dokazování neměl okresní soud žádný důvod k pochybnostem o vlastnictví plotu, a tedy ani důvod pro jakýkoli další postup vedoucí k jeho určování, a to i přes nesouhlas stěžovatelky. Proto není ani na místě námitka vyvlastnění, na kterou se stěžovatelka odvolává. Ústavní soud neshledal, že by se okresní soud v průběhu dokazování, včetně hodnocení skutkových zjištění a vyvození právních závěrů, dopustil jakéhokoli excesu, který by odůvodnil jeho kasační zásah [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377), případně nález sp. zn. I. ÚS 4365/12 ze dne 16. 7. 2013].
Stěžovatelka dále namítá, že závěry soudu o vlastnictví plotu jsou v rozporu se závěry vyslovenými ve shora citovaném nálezu I. ÚS 483/01. Tento nález však směřuje ke zcela jiným skutkovým a právním okolnostem. Jeho podstatou je důraz na existenci adekvátního práva vlastníka stavby umístit ji na cizím pozemku, tedy důraz na oprávněnost stavby. V projednávaném případě však nejde o umístění stavby, ale o stavbu, která se dle nerozporovaného zjištění okresního soudu na pozemku nacházela již v minulosti, kdy plot a pozemek pod ním náležely stejnému vlastníkovi. Byť lze se stěžovatelkou souhlasit v tom, že přítomnost cizí stavby na jejím pozemku je omezením jejího vlastnického práva, není to omezení, které by bylo v rozporu s limity ústavního pořádku České republiky. Toto omezení je dáno střetem dvou vlastnických práv a vyplývá z jejich podstaty, a je na uspokojivé rovině řešeno zákonnými právními předpisy.
Ústavní soud v projednávané věci neshledal jakýkoli nepřípustný zásah do ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Zcela v souladu se závěry vyslovenými ve stěžovatelkou uváděném nálezu IV. ÚS 2319/11 Ústavní soud neshledal žádné pochybení, natož mimořádně závažné pochybení, kterého se měl okresní soud dopustit.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu