ECLI:CZ:US:2015:2.US.1436.15.1
sp. zn. II. ÚS 1436/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Landkašové, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem Masařská 323/6, Opava-Město, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 8. 2013, č. j. 15 Cm 88/2010-324, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2014, č. j. 1 Cmo 112/2013-450, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 25 Cdo 4410/2014-530, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Teplická 874/8, Děčín - Podmokly, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto tak, že je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 383.017 Kč s úrokem z prodlení z důvodu neoprávněného odběru elektřiny z elektrizační soustavy dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), v tehdy platném znění (dále jen "energetický zákon").
2. Krajský soud dospěl k závěru, že provedené důkazy, i po zohlednění požadavku nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433, veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz) na zvýšené nároky na jejich přesvědčivost, jednoznačně odůvodňují závěr, že k poškození elektroměru (a následně k neoprávněnému odběru) došlo ve sféře odpovědnosti stěžovatelky. Takto především vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného soudem jmenovaným znaleckým ústavem, neboť ten má vyšší důkazní hodnotu, než znalecké posudky předložené jedním z účastníků řízení zpracované jím oslovenými znalci, kteří jsou tímto účastníkem řízení také placeni (ty mají pouze hodnotu listinného důkazu). Z hlediska zavinění soud akceptoval objektivní odpovědnost stěžovatelky za neporušenost měřícího zařízení, neboť ta odpovídá za škodu i tehdy, kdy s elektroměrem nemanipulovala; její obrana proti žalobě proto v tomto směru nebyla právně relevantní. Výši hrazené škody pak soud určil na základě ustanovení §14 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.
3. Vrchní soud v Olomouci k odvolání stěžovatelky rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění zdůraznil, že krajský soud provedl ve věci rozsáhlé dokazování, provedené důkazy vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přičemž skutkový stav takto zjištěný posloužil ke správnému rozhodnutí ve věci samé. Procesní námitky stěžovatelky pak považoval za mylné, neboť tyto byly již rozptýleny napadeným rozhodnutím krajského soudu, a to včetně námitek týkajících se provedení dalších důkazů či hodnocení jednotlivých vypracovaných znaleckých posudků.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl, neboť z obsahového hlediska nesplňovalo požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, kdy stěžovatelka nevylíčila, v čem konkrétně se odvolací soud při právním posouzení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či neuvedla, na jaké konkrétní právní otázce, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu závisí nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak.
5. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelky porušila její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); dále se dovolává též čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka má za to, že její základní právo na spravedlivý proces bylo porušeno chybným výkladem institutu odpovědnosti odběratele elektrické energie za neoprávněný odběr elektřiny a nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Zde především rozporuje hodnocení jednotlivých důkazů, kdy namítá, že ačkoliv jí je zákonem uložena povinnost vyvinit se z objektivní odpovědnosti, tak když tak koná, jsou jí předložené důkazy hodnoceny jako nevěrohodné. V této souvislosti především zdůrazňuje, že se soudy vůbec nevypořádaly s jejími (o důkazy opřenými) tvrzeními, že k poškození elektroměru došlo jinak, než jak tvrdil vedlejší účastník (z provedených důkazů prý nebylo možno jednoznačně dovodit, že k poškození elektroměru nemohlo dojít až poté, co byl elektroměr sňat zaměstnanci vedlejšího účastníka). Stejně tak stěžovatelka zpochybňuje vypočtení výši náhrady škody, kdy se soud vůbec nepokusil zjistit škodu skutečnou, ačkoli mu tuto povinnost ukládá zákon. Dále stěžovatelka napadá způsob vyřízení jí podaného dovolání, neboť ačkoliv v něm vymezila 8 oblastí právní problematiky spojené s tzv. neoprávněnými odběry elektrické energie, dovolací soud se s dovolacími námitkami, které mají zásadní právní význam a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, vůbec nevypořádal. Nejvyšší soud tak stěžovatelce ochranu jejích ústavních práv neposkytl a naopak umožnil trvání evidentně protiprávního stavu.
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dále rozvedla své námitky týkající se chybně posouzeného skutkového stavu věci, kdy především obsáhle rozporovala posouzení jednotlivých závěrů vyslovených v provedených znaleckých posudcích. Takto soud údajně chybně vycházel ze znaleckého posudku, který neobsahoval určitě, srozumitelně a logicky pochopitelný popis skutečností, z nichž znalec při tvorbě svých dílčích závěrů vycházel, a v dané věci zákonu odpovídajícím způsobem nesjednal nápravu. Dále pak soud prvního stupně dle stěžovatelky pochybil, když zamítl důkazy předložené a navrhované stěžovatelkou, a to aniž by tento svůj postoj řádným a logickým způsobem odůvodnil, čímž porušil ústavnost ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně judikovanou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Zasahovat do procesu dokazování a do hodnocení důkazů obecnými soudy může Ústavní soud pouze tehdy, lze-li dovozovat pochybení v procesu dokazování takovým způsobem, že dosahuje ústavněprávní roviny.
10. Podstata nyní projednávané ústavní stížnosti spočívá především v odlišném názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem soudy hodnotily provedené důkazy. Jak však plyne ze shora řečeného, skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní (či skutkový) názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, sama o sobě nezakládá důvod ústavní stížnosti. Ústavnímu soudu totiž nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a rozhodnout ji odlišně od napadených rozsudků obecných soudů, musel by přinejmenším sám znovu provést dokazování. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení stěžovatelky před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Jelikož ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva či svobody, není jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.
11. Z napadených rozhodnutí i z argumentace stěžovatelky plyne, že v průběhu řízení před obecnými soudy předkládala rozličné důkazy, které měly svědčit jejím tvrzením. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se však podává, že se soudy všemi provedenými důkazy řádně zabývaly tak, aby byl bez jednoznačných pochybností ozřejmen skutkový stav věci. Takto se již krajský soud ve svém rozhodnutí zevrubně vypořádával s otázkou, v jaké fázi proběhl neoprávněný zásah do elektroměru (viz s. 8) a stejně tak se dopodrobna vyjádřil k jednotlivým vypracovaným znaleckým posudkům, kdy ve vztahu k posudkům předloženým stěžovatelkou správně uvedl, že ty mohou být použity pouze jako listinné důkazy, a řádně též posoudil jejich věrohodnost. Ke stejným závěrům pak dospěl též krajský soud (viz s. 13-15 napadeného rozsudku). Nelze přitom tvrdit, že by obecné soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně pouze ve prospěch vedlejšího účastníka, nýbrž po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly ke shora uvedeným skutkovým a právním závěrům, přičemž v jejich postupu nelze spatřovat ani projev libovůle. Navíc se takto obecné soudy vypořádaly též se všemi skutkovými argumenty, které stěžovatelka znovu přednáší v ústavní stížnosti, a proto na ně Ústavní soud nemá důvod nikterak reagovat, nýbrž v plné míře odkazuje na napadená rozhodnutí. Obecné soudy (a především krajský soud) totiž řádně osvětlily, z jakého důvodu a na základě jakých důkazů dospěly k vyřčeným závěrům, včetně toho, zda došlo k neoprávněnému odběru elektřiny, za který by odpovídala stěžovatelka, a také náležitě odůvodnily výši náhrady škody, kterou přiznaly vedlejšímu účastníkovi.
12. Za této situace, kdy soudy náležitě objasnily skutkový stav věci, tedy nepochybily, pokud odmítly provést další důkazy, jež by případně svědčily právním závěrům stěžovatelky. Ústavní soud se k otázce tzv. opomenutých důkazů již opakovaně vyjádřil tak, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. V souladu s uvedeným obecné soudy v nyní posuzované věci konstatovaly, že skutkový stav byl zjištěn způsobem více než dostatečným, další dokazování by bylo nadbytečné a nemohlo by pro objasnění skutkového stavu ničeho nového přinést (viz s. 15 rozsudku vrchního soudu). V případě stěžovatelky tak nelze hovořit o opomenutých důkazech, neboť jimi jsou pouze důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval a nevyslovil se k jejich relevanci, což se však v nyní rozhodované věci nestalo [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)].
13. Ústavní soud musí odmítnout též námitku stěžovatelky, že by do jejího práva na spravedlivý proces bylo zasaženo nedostatečným odůvodněním rozhodnutí o jí podaném dovolání. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, rozhodnutí soudů musí splňovat požadavky předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, respektu k obecným zásadám právním, především ústavněprávním principům, jakož i právní jistoty, neboť ty představují základní principy právního státu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 962/14 ze dne 19. 8. 2014). Uvedené se vztahuje též na rozhodování Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání, kdy tento soud musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě byly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci. Jedním z principů, představujících součást práva na řádný a spravedlivý proces a vylučujících libovůli v rozhodování, je totiž povinnost obecného soudu, tedy i soudu dovolacího, aby své rozhodnutí odůvodnil tak, aby z něho byly patrny konkrétní důvody, které jej k odmítnutí dovolání vedly, takže bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014). Pokud těmto podmínkám Nejvyšší soud nedostojí a své usnesení odůvodní nesrozumitelným a nedostatečným způsobem, zasáhne do základního práva dovolatele na spravedlivý proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny i článkem 6 odst. 1 Úmluvy.
14. V případě nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost musí Ústavní soud konstatovat, že jeho odůvodnění se pohybuje na hraně ústavnosti, neboť v něm skutečně nejsou dostatečně vyloženy konkrétní důvody, které Nejvyšší soud vedly k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, a to i přesto, že stěžovatelka ve svém dovolání konkrétně vymezila právní otázky, jimiž by se dle jejího názoru měl Nejvyšší soud zabývat (to ostatně též dovolací soud konstatuje v naraci odůvodnění). Zároveň je ale nutno konstatovat, že otázky předložené stěžovatelkou v dovolání byly otázkami, které již v bohaté rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny byly skutečně již dostatečně zodpovězeny. Za této situace musí Ústavní soud připomenout, že ve svém rozhodování zachovává z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces vyjma situací, pokud by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97 (N 66/8 SbNU 149)]. Taková situace nastala v nyní projednávaném případě, neboť Ústavní soud sice musí Nejvyššímu soudu vytknout přílišnou stručnost a obecnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož nelze seznat, na základě jaké předchozí judikatury dospěl dovolací soud k vyřčeným právním závěrům o nepřípustnosti dovolání; s ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací praxe obecných soudů však nenašel důvod k nezbytnosti derogace napadeného rozhodnutí. Takové derogační rozhodnutí by totiž v této konkrétní věci bylo čistě formalistickým a ve své podstatě by ani stěžovatelce nepřineslo žádný pozitivní výsledek, vyjma prodloužení daného řízení.
15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu