ECLI:CZ:US:2015:2.US.1450.14.1
sp. zn. II. ÚS 1450/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Chalupného, zastoupeného Mgr. Milanem Musilem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti výroku II. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2014, č. j. 25 Co 518/2013-777, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá výrok II. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále také "soud prvního stupně") ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 C 188/2005-751, byla zamítnuta žaloba Martiny Chalupné o výživném manželky za dobu od 21. 10. 2005 do 9. 4. 2008 ve výši 22 500 Kč měsíčně. Žalobkyni byla současně uložena povinnost nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 219 438,90 Kč. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z ustanovení §91 a §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen "zákon o rodině"). Zaměřil se především na soulad žalobního požadavku s dobrými mravy, a to zejména z hlediska jednání žalobkyně v trestním řízení proti stěžovateli, které žalobkyně iniciovala z důvodu tvrzení, že stěžovatel pěstuje na půdě jejich domu marihuanu. Takové jednání žalobkyně mělo být motivováno osobní antipatií, nevraživostí a snahou potrestat stěžovatele. K tomu byla dne 21. 10. 2005 z její strany podána žaloba na rozvod manželství. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně je nemravný, resp. z návrhu žalobkyně neměla vyplývat důvodnost zejména výše požadovaného výživného.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání. V něm jednak poukázala na celkovou délku řízení, jednak na skutečnost, že dokazování se týkalo majetkových poměrů účastníků, přičemž meritem věci se soud nezabýval. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem, že jsou dány důvody pro zamítnutí její žaloby podle §96 odst. 2 zákona o rodině. V doplnění odvolání dále uvedla, že to byl naopak stěžovatel, kdo opakovaně a dlouhodobě porušoval dobré mravy, dopouštěl se násilí, ničil věci ve společném jmění manželů apod.
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále také "odvolací soud") ze dne 30. 1. 2014, č. j. 25 Co 518/2013-777, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Výrokem II. tohoto usnesení bylo dále nařízeno, aby v dalším řízení byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Odvolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že smyslem §96 odst. 2 zákona o rodině bylo zamezit výkonu práva, který sice odpovídal zákonu, avšak současně odporoval dobrým mravům. Při posuzování souladu požadavku žalobkyně na placení výživného s dobrými mravy je však dle odvolacího soudu nutno zvažovat mravnost chování ve vztahu k oběma účastníkům, není tedy možné se omezit pouze na chování žalobkyně samotné. Konkrétně odvolací soud vyslovil závěr, že stěžovateli by příslušelo dovolávat se rozpornosti žalobkyní uplatněného nároku s dobrými mravy jen tehdy, pokud by se sám v rozhodné době vůči žalobkyni choval mravně. Soud prvního stupně proto v této otázce pochybil, neboť se zabýval pouze otázkou chování žalobkyně a nezohlednil, jaké byly vzájemné vztahy obou účastníků v rozhodné době. Skutkové závěry soudu prvního stupně navíc dle odvolacího soudu neměly oporu v provedeném dokazování. Závěrem odvolací soud dodal, že soud prvního stupně se v průběhu řízení dopustil řady závažných chyb a nestandardních postupů, přičemž tyto vady vedly k průtahům v řízení. To vedlo odvolací soud k rozhodnutí podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy k nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Bez takového opatření dle odvolacího soudu není dána záruka, že věc bude v přiměřené době soudem prvního stupně rozhodnuta. Dále podotkl, že řízení o výživném manželky není typově složitá věc. Postup soudu prvního stupně však dle něj svědčí o jeho nesoustředěnosti a nepřipravenosti, přičemž tento soud nevyužil ani základní procesní nástroje, které mají nadměrné délce řízení a počtu jednání zabránit.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jeho základních práv.
Dle stěžovatele odvolací soud neaplikoval ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem, čímž zasáhl do práva stěžovatele na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Aplikace tohoto ustanovení by dle stěžovatele přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by existoval oprávněný důvod k obavě, že řízení nebude vedeno v souladu se závazným právním názorem a v souladu se zákonem, nebo v případě závažných chyb. Současně se však přiklání k závěru, že závažné vady řízení musí být vykládány restriktivně. Má se tedy jednat o zcela mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci nebude současný soudce schopen řízení ukončit způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Odůvodnění odvolacího soudu však těmto požadavkům dle stěžovatele nevyhovuje. Důvodnost svých tvrzení pak stěžovatel podporuje odkazem na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Odvolacímu soudu dále vytýká, že jeho rozhodnutí je nedostatečné a nepřezkoumatelné, neboť nerozvádí, kterých konkrétních závažných chyb a nestandardních postupů se výtky týkají, resp. nerozvádí, proč by řízení o výživném manželky nemělo být typově složitou věcí. Stejně tak nesouhlasí ani s tvrzením, že by v řízení došlo k průtahům. Délka řízení je dle jeho tvrzení způsobena obtížemi, které vznikly při zjišťování skutkového stavu. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel vytýkal nepřezkoumatelnost závěrů o nesoustředěnosti a nepřipravenosti soudu, resp. závažnosti vad v řízení před soudem prvního stupně.
S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zcela odkazuje na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí, k čemuž dodal, že k aplikaci §221 odst. 2 občanského soudního řádu přistoupil s vědomím naprosté mimořádnosti takového postupu a s přesvědčením o naplnění výjimečných důvodů pro toto opatření. Uvedl, že ve věci došlo k nařízení zhruba 25 jednání, což není s ohledem na předmět řízení obvyklé. Soud prvního stupně dále nevyužil možnosti koncentrace řízení, při odročování jednání nepostupoval v souladu s §119 odst. 1 občanského soudního řádu apod. Tato skutečnost má svědčit o nedostatečné připravenosti nařízených jednání. Soud prvního stupně byl současně na průtahy v řízení upozorněn již dřívějším usnesením. Závěrem odvolací soud dodal, že soud prvního stupně zpochybňoval dříve vyslovený závazný právní názor odvolacího soudu.
Stěžovatel v rámci repliky k vyjádření odvolacího soudu uvedl, že jak v napadeném rozhodnutí, tak ani ve vyjádření nejsou uvedeny takové skutečnosti, které by prokazovaly závažné vady v řízení před soudem prvního stupně. Vyjádřil se zejména ke koncentraci řízení. Dále uvedl, že argument odvolacího soudu týkající se odročování a jeho souladu s §119 odst. 1 občanského soudního řádu nebyl uveden v odůvodnění napadeného usnesení, a není proto relevantní. Závěrem repliky se stěžovatel věnuje zmíněné otázce vázanosti právním názorem odvolacího soudu, resp. uvádí, že soud prvního stupně nevydal své rozhodnutí v rozporu s právním názorem soudu odvolacího.
IV.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadeným rozhodnutím obecného soudu a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jehož nedílnou součástí je právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích zakotvených práv došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. nález I. ÚS 2/93, N 37/1 SbNU 267). Nic takového však zjištěno nebylo.
Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku se závěrem odvolacího soudu o nutnosti nařízení projednání a rozhodnutí věci v dalším řízení jiným samosoudcem.
Podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že nebyl dodržen závazný právní názor (§226 odst. 1, §235h odst. 2 věta druhá a §243d odst. 1) nebo že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce), nebo přikázat věc k dalšímu řízení jinému soudu prvního stupně, kterému je nadřízen. Ústavní soud již dříve uvedl, že "smyslem ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu je odblokovat řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení. Prostřednictvím ustanovení §221 odst. 2 občanského soudního řádu se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Z nutnosti restriktivního výkladu posledně uvedené kompetence (odnětí věci pro závažné vady řízení) ovšem vyplývá, že vždy půjde o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. V případě pochybností by se soud vždy měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozsudku, kdy ještě nebylo soudu prvního stupně poskytnuto vodítko" (srov. nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 956/09, N 225/55 SbNU 105, a ve věci sp. zn. IV. ÚS 170/08, N 128/57 SbNU 577). Z uvedeného je zřejmé, že nařízení, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný samosoudce, je zcela mimořádným krokem, který je podmíněn jak existencí naléhavé potřeby, tak i řádným sdělením důvodů, které odvolací soud k tomuto opatření dovedly. Je proto nutno konstatovat, že požadavek přezkoumatelnosti se bezpochyby vztahuje i k výroku o nařízení projednání a rozhodnutí věci jiným samosoudcem. Dále je nutno uvést, že důvody pro takový postup mohou spočívat jak v samotném rozhodnutí, tak i ve způsobu vedení řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odvolací soud nedostatečným, resp. nepřezkoumatelným postupem, dospěl k závěru o neschopnosti soudu prvního stupně v původním obsazení rozhodnout věc aprobovaným způsobem. V bodech, kde odvolací soud konkrétní důvody pro uvedený postup rozvádí, stěžovatel vyjadřuje svůj nesouhlas. Tyto argumenty však nelze uznat. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí odvolacího soudu, resp. z jeho části týkající se výroku II., je totiž zřejmé, že odvolací soud skutečně chápe nařízení projednání a rozhodnutí věci v jiném obsazení jako krok zcela mimořádný. Současně rozvádí, z jakých důvodů má za to, že ve věci je objektivně nutné, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce. Tyto důvody shledává jak ve způsobu vedení řízení, tak i v samotném rozhodnutí. Rovněž je nutno podotknout, že z odůvodnění je zřejmý zájem odvolacího soudu vyhovět zájmu účastníků řízení na co nejrychlejší a nejefektivnější úpravě poměrů mezi nimi. Na tomto místě Ústavní soud poznamenává, že žalobkyně v odvolání upozorňovala na závažná procesní pochybení soudu prvního stupně. K samotným důvodům pro uvedený postup Ústavní soud uvádí, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Z usnesení totiž vyplývají jednotlivá pochybení soudu prvního stupně i závěr o zpochybňování dříve vysloveného závazného právního názoru. Stejně tak odvolací soud řádně, v příčinné souvislosti, dospěl k závěru, že v souzené věci je jedinou zárukou řádného rozhodnutí věci nařízení jejího projednání jiným samosoudcem. K části odůvodnění vztahující s k výroku II. je však nutno uvést, že ji nelze přezkoumávat izolovaně, nýbrž i ve vazbě k části odůvodnění vztahující se k výroku I., tedy důvodům, pro něž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Z ústavní stížnosti je naopak zřejmé, že stěžovatel tyto části odůvodnění posuzuje samostatně bez vzájemné souvislosti. Závěrem proto Ústavní soud opakuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud se však jedná o situaci, kdy stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecného soudu, ač tento závěr je výsledkem řádného posouzení a je řádně zdůvodněn, jedná se o postup, resp. rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu, do nichž je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti v rozsahu návrhu na zrušení výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu nebyl prokázán zásah do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.
V.
Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu