ECLI:CZ:US:2015:2.US.1453.15.1
sp. zn. II. ÚS 1453/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky jrprojekt, s.r.o., se sídlem Praha 5 - Slivenec, U Habeše 800/11, zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem se sídlem České Budějovice, Heydukova 505/3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015, č. j. 2 Afs 246/2014-33 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 12. 2014, č. j. 15 Af 324/2012-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále poukazuje na porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky.
V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20. 6. 2012 č. j. 7081/12-1200-506901, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti jedenácti rozhodnutím Finančního úřadu v Děčíně, jimiž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a.s. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů) [dále jen "solární odvod"]. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud v záhlaví rovněž označeným rozsudkem, v němž v souladu s právními závěry obsaženými v usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 17. 12. 2013, č. j. 1 Afs 76/2013-57, uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být (po doplnění zákonné úpravy) posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle §259 daňového řádu. Za stávající právní úpravy pak přichází v úvahu rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, kterým zcela nebo částečně promine daň nebo příslušenství daně z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka především polemizuje se správností některých závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14, v němž je řešena otázka ústavnosti a aplikace zákonné úpravy solárního odvodu. Předně nesouhlasí se závěrem, podle něhož v současné době, kdy ještě neuplynula garantovaná doba návratnosti investice, nelze objektivně stanovit míru zásahu do jejích práv. Již v řízení před krajským soudem tvrdila a hodlala připravenými důkazními prostředky prokázat, že v jejím konkrétním případě v uvedené době nedojde k návratnosti její investice. Krajský soud však tyto důkazy odmítl provést. Stěžovatelka dále zpochybňuje ústavnost zákonné úpravy solárního odvodu, jež má ve vztahu k ní působit likvidačně. Soudy podle jejího názoru nedostály povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení věci. Není přitom ochotna akceptovat jejich postup a hrubě zjednodušující argumentaci, podle níž je za stávající právní úpravy nejpřiléhavějším (a v podstatě jediným) prostředkem k zohlednění individuálních účinků solárního odvodu institut prominutí daně, jehož využití v tomto případě navíc zákon neumožňuje. Závěrem své ústavní stížnosti namítá nesoulad zákonné úpravy solárního odvodu rovněž s primárním i sekundárním právem Evropské unie. Má jít o diskriminační opatření, které odporuje zásadám legitimního očekávání a právní jistoty, a které se navíc dostává do střetu se zaručenou zásadou svobodného pohybu kapitálu.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem podústavního práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 576/13 ze dne 17. 4. 2013).
Ústavní soud především konstatuje, že obdobnou věcí téže stěžovatelky se zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 1686/15 a sp. zn. I. ÚS 2415/15. V uvedených řízeních byly podány z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie téměř identické ústavní stížnosti (sepsané stejným advokátem) a soudy uplatnily obdobnou argumentaci ve svých rozhodnutích jako v nyní posuzované věci. Výrok jejich rozhodnutí byl rovněž identický. O těchto ústavních stížnostech Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že je jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1686/15 a usnesením ze dne 18. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 2415/15, odmítl. Od závěrů o zjevné neopodstatněnosti vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavního soudu není důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit.
V projednávané věci Ústavní soud proto s odkazem na své usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1686/15, cituje: "Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, na který ve své ústavní stížnosti poukazuje i stěžovatelka, podrobně vysvětlil důvody, pro které nelze v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně posuzovat tvrzené likvidační dopady zákonné úpravy solárního odvodu na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 či usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na webové stránce http://nalus.usoud.cz). Tyto závěry se v plném rozsahu uplatní i v projednávané věci, přičemž Ústavní soud v dané věci neshledal žádný důvod, pro který by se od nich měl odchýlit. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění uvedeného nálezu. Pakliže za této situace krajský soud odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy, z nichž měl vyplynout možný likvidační účinek solárního odvodu, nelze jeho postupu nic vytknout, neboť pro konstatování takovéhoto účinku nebyl v předmětném řízení žádný prostor. Pokud jde o otázku ústavnosti zákonné úpravy solárního odvodu, Ústavní soud se jí zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, v němž neshledal její rozpor s ústavním pořádkem. K námitce nesouladu této úpravy s právem Evropské unie je pak třeba uvést, že se s ní ve svém odůvodnění dostatečným způsobem vypořádává již napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož právním závěrům v tomto směru nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout."
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. října 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu