ECLI:CZ:US:2015:2.US.1474.15.1
sp. zn. II. ÚS 1474/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2013, č. j. 46 T 6/2012-8282, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 To 76/2013-9430, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015, č. j. 4 Tdo 1088/2014-194, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, který částečně zrušil předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně, byl stěžovatel odsouzen za zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu (bod I. A.), za pokus zločinu podvodu podle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku k ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku (bod I. B.), za zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a to dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stádiu pokusu (body II., III.), a za trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny (bod IV.) podle ustanovení §176 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Za spáchání trestných činů uvedených v bodech I. A.) a IV.) byl stěžovateli uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, za spáchání trestných činů uvedených v bodech I. B.), II. B.) a III. C.) byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 roků.
2. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl, neboť dospěl k závěru, že v průběhu trestního řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky shora uvedených trestných činů, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé.
3. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho základní práva a svobody zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení citovaných práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s jím namítaným porušením základního práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to i přesto, že tato nepřiměřená délka řízení byla způsobena především postupem státních orgánů, které se opakovaně dopouštěly nečinnosti a nerespektovaly pokyny nadřízených orgánů. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje (s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), že tato nepřiměřená doba řízení se měla promítnout především do výše uloženého trestu. Podobně stěžovatel soudům vytýká, že ve svém rozhodování nezohlednily dobu, která uplynula od spáchání dotčených činů. Dále namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou prokazatelně v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy z jejich strany nebyla jakýmkoliv způsobem vyvrácena tvrzení stěžovatele o jeho nevině a naopak byl shledán vinným zejména na základě listinných důkazů, jejichž obsah však neprokazoval spáchání předmětných trestných činů. Tyto námitky prý obecné soudy přezkoumatelným způsobem nevypořádaly, čímž zatížily svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Závěrem pak stěžovatel napadá nepřiměřenost a krutost trestu, kdy dle něho společenská škodlivost předmětného jednání nedosahovala takové intenzity a v rozhodování o trestu nebyla řádně zohledněna ani jeho trestní minulost.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně napadá nepřiměřenou délku dotčeného trestního řízení, která navíc nikterak nebyla (dle jeho názoru chybně) promítnuta do uložené výše trestu. Ústavní soud již mnohokrát v rozhodnutích, v nichž se zabýval nepřiměřenou délkou řízení, vyslovil názor, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. Zároveň Ústavní soud dospěl k závěru, že s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součásti, tedy práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je zároveň třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotněprávní [nález sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707)]. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 1 Listiny), obecně ústavním pořádkem předvídaný (čl. 8 odst. 2 Listiny), je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 603/06 ze dne 12. 4. 2007 (N 65/45 SbNU 83)]. Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je totiž neoddělitelnou součástí měřítek celkové spravedlnosti řízení. Čím je tento časový horizont delší, tím více se rozostřují kontury spravedlnosti jak v očích přímých účastníků řízení, tak i v obecném vnímání veřejností a veřejného mínění. Celkově se tak oslabuje kredibilita státní moci a specificky moci soudní. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně účelem trestu a základními právy konkrétního obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně jako nelze absolutizovat stěžovatelova základní práva. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který představuje účel trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je sice formálně omezitelné zákonem, avšak pouze za materiálního předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 122/57 SbNU 525)].
7. Ústavní soud takto ve výše citované judikatuře (reflektující i relevantní judikaturu Evropského soudu pro lidská práva k otázce práva na přiměřenou délku trestního řízení) vymezil faktory, které je třeba zkoumat při posouzení přiměřenosti tohoto vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným účelem trestu, jímž je spravedlivé potrestání pachatele (§1 odst. 1 trestního řádu), a základními právy konkrétního obviněného. Mezi tato kritéria patří objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, jakož i to, co bylo pro stěžovatele v řízení v sázce. Po analýze těchto faktorů pak je možné učinit závěr o tom, zda a v jakém rozsahu omezení osobní svobody stěžovatele (chápané jako jeho základní právo) v důsledku konkrétně ukládaného trestu bylo ještě přiměřené (proporcionální) omezení s ohledem na účel trestu.
8. V nyní projednávané věci - na rozdíl například od shora citovaných případů - však dospěl Ústavní soud k závěru, že délku trestního řízení před obecnými soudy nelze považovat za nepřiměřeně dlouhou, a to především z důvodu složitosti skutkového děje páchané trestné činnosti (viz již množství jednotlivých skutků vymezených ve výrocích rozhodnutí obecných soudů a jejich celkové délka). Celková délka řízení tedy nebyla způsobena (jak mylně soudí stěžovatel) primárně pochybeními státních orgánů, nýbrž objektivními skutečnostmi vztahujícími se k projednávané trestné činnosti, na čemž nic nemění ani eventuální dílčí pochybení orgánů činných v trestním řízení. Zároveň musí Ústavní soud zdůraznit, že se obecné soudy délkou trestního řízení ve vztahu k výši uloženého trestu výslovně zabývaly (viz s. 52 usnesení Nejvyššího soudu a s. 130 rozsudku vrchního soudu), přičemž délku probíhajícího řízení s ohledem na složitost a rozsáhlost věci nevyhodnotily jako nepřiměřenou. Soudy tedy v posuzované věci kritérium délky řízení při ukládání trestu ve svém rozhodnutí vyjádřily a reflektovaly, přičemž k jejich závěrům neshledal Ústavní soud nic podstatného, co by jim z ústavněprávního hlediska vytkl. Protože tedy nezjistil zásah do práva stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, nebyl pochopitelně dán ani důvod, aby délka řízení byla promítnuta ve vyměřené délce trestu.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, kdy soudy údajně nezohlednily jím přednášené námitky, a zároveň chybně hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní práva. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
10. Taková pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v případě stěžovatele neshledal, neboť dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle; naopak zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že již Nejvyšší soud odmítl přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů (viz s. 46-47 napadeného usnesení), neboť po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných stěžovatelem v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení a též v odvolání, přičemž jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Za této situace nemá ani Ústavní soud důvod nikterak přehodnocovat závěry obecných soudů, neboť i argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze v souhrnu pokládat za stručnou polemiku s vyřčenými skutkovými a potažmo též právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat. Zdejší soud proto pouze v souhrnu odkazuje na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť v nich je náležitě vylíčeno, na základě jakých důkazů dospěly soudy k závěru o vině stěžovatele.
11. Ústavní soud pak musí odmítnout též námitky stěžovatele směřující proti výši uloženého trestu, který pokládá za nepřiměřený a krutý. K otázce přiměřenosti uloženého trestu Ústavní soud předesílá, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008 (N 74/49 SbNU 119)], protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace je identifikovatelná v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, respektive je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence.
12. Žádnou z výše uvedených zásad však obecné soudy při ukládání trestu stěžovateli za jím spáchané trestné činy neporušily. Soudy totiž ve svých rozhodnutích výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody náležitě odůvodnily (viz především s. 84-86 rozsudku krajského soudu a s. 130 rozsudku vrchního soudu), přičemž vzaly v úvahu závažnost i okolnosti spáchaných trestných činů (především jejich promyšlenost až zákeřnost, jejich vysokou závažnost či způsobení vysoké škody) a přihlédly též k dalším přitěžujícím okolnostem vztahujícím se k sobě stěžovatele (neprojevení žádné snahy odstranit škodlivé následky, spáchání trestných činů s rozmyslem a ze ziskuchtivosti nebo obtížná resocializace stěžovatele). Stěžovateli se přitom dostalo trestu ve výměře, jež byla pro něj při páchání trestné činnosti předvídatelná a očekávatelná (výše trestu se pohybovala v rozsahu zákonem stanovené sazby), a tedy trestu spravedlivého. Za polehčující okolnost pak nebylo možno považovat ani délku řízení (viz výše). Trest uložený obecnými soudy tedy nelze hodnotit jako drakonický a zcela odpovídá povaze spáchaného přečinu.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a také jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu