ECLI:CZ:US:2015:2.US.1515.15.1
sp. zn. II. ÚS 1515/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele: Minh Giang Van, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 172/2015 ze dne 27. 4. 2015, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 138/2014 ze dne 24. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2015 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5, čl. 14 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 1 Nt 38/2014-23 ze dne 4. 7. 2014 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) tr. ř. Poté bylo rozhodováno o ponechání stěžovatele ve vazbě a o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, přičemž v mezidobí odpadl vazební důvod dle §67 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Trestní věc se nachází ve stádiu řízení před soudem, přičemž po podání obžaloby v rámci zákonné 30 denní lhůty bylo při vazebním zasedání konaném dne 2. 1. 2015 rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele.
Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 bylo rozhodnuto podle §71a tr. řádu o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stížnost stěžovatele Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že je nadále dán důvod vazby útěkové dle §67 písm. a) tr. řádu.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o jeho druhé žádosti o propuštění z vazby na svobodu. O první žádosti, kterou podal dne 20. 2. 2015, doposud rozhodnuto nebylo. K této okolnosti se stížnostní soud nevyjádřil, což stěžovatel považuje za neakceptovatelné. Důvodem jeho první žádosti byla skutečnost, že o dalším trvání vazby dle §72 odst. 3 tr. řádu rozhodoval vyloučený soudce, neboť Nejvyšší správní soud vydal dne 18. 2. 2015 pod sp. zn. 13 Kss 6/2014 rozhodnutí, jímž soudce rozhodujícího v jeho trestní věci uznal vinným ze spáchání několika závažných kárných provinění v mnoha desítkách soudních případů. Stěžovatel má za to, že tento soudce jako osoba vyloučená ve smyslu §30 tr. řádu nemohl ve věci rozhodovat, respektive k jeho rozhodnutím a všem vykonaným úkonům nelze přihlížet. V takovém případě pak nebylo o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodnuto v zákonné lhůtě a stěžovatel musí být z vazby propuštěn. Stěžovatel rovněž namítá, že o jeho žádosti bylo v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1681/08 a sp. zn. I. ÚS 3326/13 rozhodnuto v neveřejném zasedání bez jeho slyšení, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Namítá též nedostatečné odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6, když trvání vazebních důvodů ve vztahu ke všem obžalovaným je řešeno pouze v jednom odstavci tohoto rozhodnutí. Obecnou hrozbu vysokého trestu přitom nepovažuje za řádné odůvodnění trvajícího důvodu útěkové vazby. Nadto ze skutku popsaného v obžalobě a z provedeného dokazování vyvozuje, že nebylo prokázáno nic o jakékoli jiné společné aktivitě stěžovatele se spoluobviněnými, než o jeho službách spojených s odesláním jejich zásilky do Vietnamu bez vědomosti o pravém obsahu zásilky. Z toho je dle jeho názoru zřejmé, že pokud mu vůbec bude nepodmíněný trest uložen, bude se jednat o trest při spodní hranici zákonné trestní sazby. Jestliže za další důvod útěkové vazby oba soudy označily skutečnost, že je cizinec, ani takový důvod nemůže být dle jeho přesvědčení akceptován, neboť to vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna. S odkazem na své rodinné zázemí, společenské postavení i dobu, po niž žije v České republice, tvrdí, že žádná hrozba jeho odcestování do zahraničí neexistuje. Uvádí, že nemůže být trestán za to, že je vietnamského původu a někteří jeho příbuzní ve Vietnamu doposud žijí. Stěžovatel také důrazně odmítá přípustnost argumentu, že má napojení na tržiště SAPA, kde by se mohl skrývat.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadených rozhodnutí a listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" ústavní stížnosti ještě předtím, než dospěje k závěru, že o ní rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy Ústavní soud může zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu.
Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu, kterou podal ústně na hlavním líčení konaném dne 24. 3. 2015, přičemž na jeho první žádost o propuštění na svobodu podanou dne 20. 2. 2015 nebylo nijak reagováno. Ústavní soud, aniž by se zabýval opodstatněností této námitky, připomíná, že Ústavní soud je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který nemůže sám měnit či překročit. Stěžovatel svým návrhovým žádáním směřuje toliko proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 a navazujícímu usnesení Městského soudu v Praze, kterými bylo rozhodováno o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu ze dne 24. 3. 2015. Ústavní soud se proto zaměřil na otázku, zda v této fázi trestního řízení byla chráněna ústavně zaručená práva stěžovatele. Postup soudu, případně jeho nečinnost související s předchozí žádostí stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat z důvodu absence příslušného petitu ústavní stížnosti.
Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že důvodem jeho žádosti o propuštění z vazby ze dne 20. 2. 2015 byla skutečnost, že o dalším trvání vazby dle §72 odst. 3 tr. řádu rozhodoval vyloučený soudce, neboť Nejvyšší správní soud vydal dne 18. 2. 2015 pod sp. zn. 13 Kss 6/2014 rozhodnutí, jímž soudce rozhodujícího v jeho trestní věci uznal vinným ze spáchání několika závažných kárných provinění v mnoha desítkách soudních případů. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze, stížnostní soud na tuto jeho námitku patřičně reagoval, přičemž vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. Konstatoval, že uvedenému soudci byla trestní věc stěžovatele dle rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 6 přidělena po podání obžaloby dne 17. 12. 2014, avšak tento soudce nařídil pouze hlavní líčení, které bylo následně odročeno, a v 30 denní zákonné lhůtě rozhodl ve vazebním zasedání konaném dne 2. 1. 2015 o dalším trvání vazby všech obviněných, a to za přítomnosti obviněných i jejich obhájců, takže nelze dospět k závěru, že by toto vazební zasedání bylo jakkoli zmanipulováno. Ústavní soud nadto z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 6/2014 ze dne 18. 2. 2015 (dostupného v elektronické podobě na www.nssoud.cz) ověřil, že uvedený soudce byl kárným senátem Nejvyššího správního soudu uznán vinným za skutky, v nichž bylo shledáno kárné provinění spočívající v dlouhodobých bezdůvodných průtazích v řadě trestních věcí a v jednom případě v neoprávněné manipulaci se soudním spisem. Pro posouzení projednávaného případu je relevantní zjištění, že uvedený soudce byl pro vytýkané provinění odvolán z funkce až následně po vydání rozhodnutí o dalším trvání vazby stěžovatele, nadto se žádná z trestních věcí projednávaných v kárném řízení netýká kauzy stěžovatele. Sama skutečnost, že uvedený soudce byl citovaným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu odvolán z funkce soudce, tak v dané věci nemůže být důvodem k propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
Za opodstatněnou nelze shledat ani námitku stěžovatele, že o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. I s tímto argumentem se stížnostní soud ve svém rozhodnutí ústavně konformním způsobem vypořádal, přičemž je relevantní, že stěžovatel svoji žádost přednesl a odůvodnil před soudem v průběhu hlavního líčení. Bylo by pak nadbytečné ho znovu k této žádosti vyslýchat při vazebním zasedání. V tom se věc stěžovatele odlišuje od případů řešených nálezy Ústavního soudu, na něž stěžovatel odkazuje. Jak Ústavní soud konstatoval např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3944/14 ze dne 18. 5. 2015, z článku 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. na rozdíl od prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky spravedlivého trestního procesu zakotvené v čl. 6 Úmluvy. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Od osobního slyšení je možno upustit mj. tehdy, pokud by k rozhodování soudu o dalším trvání vazby nebo o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby docházelo v krátkém časovém odstupu od výslechu obviněného soudem k této otázce. Tak se stalo i v projednávané věci.
Ohledně námitek vztahujících se k odůvodnění existence trvajících důvodů útěkové vazby dle §67 písm. a) tr. řádu Ústavní soud připomíná, že je především věcí soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda je omezení osobní svobody vazbou opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].
Pochybení obdobného charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo.
Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že usnesení soudu prvního stupně, v němž je důvodnost trvající vazby stěžovatele shrnuta toliko do jednoho odstavce, je stručné. Toho si byl stížnostní soud vědom, neboť se existencí důvodů útěkové vazby u stěžovatele zabýval důkladněji. Odůvodnění obou napadených rozhodnutí, posuzovaných jako celek, tak z ústavního hlediska obstojí.
Jak je konstatováno v napadeném usnesení stížnostního soudu, důvodné podezření z toho, že se stěžovatel spolu s dalšími obviněnými dopustil závažné trestné činnosti, popsané v rozhodnutí soudu prvního stupně a právně kvalifikované jako zločin neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami podle §199 odst. 2, odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, spáchaný ve spolupachatelství, plyne z doposud provedeného dokazování. Pokud stěžovatel z tohoto dokazování vyvozuje, že nebylo prokázáno nic o jakékoli jiné jeho společné aktivitě se spoluobviněnými, než o jeho službách spojených s odesláním dotčené zásilky do Vietnamu bez vědomosti o pravém obsahu zásilky, Ústavní soud připomíná, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, jelikož vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 ze dne 25. 5. 2004, N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007, N 95/45 SbNU 353, a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z dikce příslušných ustanovení tr. řádu, tak z teorie trestního práva. Ve věci stěžovatele nadto není bez významu, že v době vydání napadených usnesení se řízení nacházelo již ve stádiu po podání obžaloby.
Oba soudy se shodly na tom, že důvody útěkové vazby u stěžovatele nadále trvají, přičemž poukázaly na konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do útěkové vazby. Stěžovatel je stíhán pro velmi závažnou trestnou činnost, které se měl dopouštět ve spolupachatelství s dalšími obviněnými, přičemž žalovaný skutek měli spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech - v České republice a Vietnamu a je dáno důvodné podezření, že do celé činnosti jsou zapojeny další osoby působící ve Vietnamu. I když má stěžovatel rodinu a zázemí v České republice, kde žije dlouhou dobu, právě uvedený charakter trestné činnosti, která má přeshraniční dosah, a z něj vyplývající vazby stěžovatele na Vietnam, vedou i Ústavní soud k názoru, že existuje reálné nebezpečí, že by se mohl po propuštění na svobodu skrývat či uprchnout a tím mařit účel trestního řízení, které se nyní nachází již ve stádiu před soudem prvního stupně. Pokud soudy na základě uvedených okolností, s přihlédnutím k tomu, že stěžovateli hrozí v případě uznání viny vysoký trest odnětí svobody, shledaly u stěžovatele důvody útěkové vazby v takové intenzitě, že účel vazby nelze v daném stádiu řízení dosáhnout jinými opatřeními, z ústavního hlediska nelze jejich závěrům nic podstatného vytknout. I když lze se stěžovatelem souhlasit potud, pokud s odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečným důvodem pro ponechání obviněného ve vazbě podle §67 písm. a) tr. řádu, v projednávané věci nebylo obecné zjištění, že stěžovatel je ohrožen trestní sazbou od 2 do 8 let jediným důvodem pro jeho ponechání ve vazbě, ale spíše hlediskem podpůrným.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by postupem soudů obou stupňů bylo porušeno stěžovatelovo základní právo na soudní řízení a spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy i další tvrzená práva. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu