ECLI:CZ:US:2015:2.US.1642.15.1
sp. zn. II. ÚS 1642/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. T., zastoupeného JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou, se sídlem tř. Čs. armády 300, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č. j. 13 To 148/2014-574 ze dne 15. 4. 2014, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 155/2015-29 ze dne 11. 2. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále právo na řádnou obhajobu zaručené čl. 40 Listiny a zásada rovnosti účastníků.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 2 T 45/2012 se podává, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem č. j. 2 T 45/2012-484 ze dne 30. 4. 2013 uznal stěžovatele vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu uložil, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Současně stěžovatele podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), zprostil obžaloby pro skutky, v nichž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Stejným rozsudkem rozhodl o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněné L. J. a o zproštění obžaloby obviněného J. K. K odvolání stěžovatele, obviněné L. J. a státního zástupce proti zprošťujícímu výroku v neprospěch stěžovatele a obviněného J. K. rozhodl Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozsudkem č. j. 13 To 462/2013-515 ze dne 19. 11. 2013 tak, že z podnětu odvolání obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1, písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Rozhodl též o vině a trestu obviněné L. J. Oběma obviněným uložil také povinnost k náhradě škody. Z podnětu odvolání státního zástupce současně napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve zprošťujícím výroku a v této části věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně poté rozsudkem č. j. 2 T 45/2012-546 ze dne 6. 2. 2014 podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výrok o vině a celý výrok o trestu ze svého prvního rozsudku ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 19. 11. 2013, přičemž stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) a za použití §45 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil společný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let. Rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného J. K. a o náhradě škody.
K odvolání stěžovatele a spoluobviněného J. K. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, napadeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a nově rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 4. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 19. 11. 2013, výrok o vině týkající se stěžovatele a celý výrok o trestu a stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a uložil mu společný trest odnětí svobody na tři roky, při stanovení zkušební doby v trvání čtyř let a deseti měsíců. Rozhodl též o vině a trestu spoluobviněného J. K. o povinnosti obou obviněných k náhradě škody.
Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud toto dovolání usnesením č. j. 8 Tdo 155/2015-29 ze dne 11. 2. 2015 podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na řádnou obhajobu i zásadu rovnosti účastníků řízení, když bez odůvodnění zamítl důkazní návrhy obhajoby a zohlednil toliko důkazy obžaloby. Dále s odkazem na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04 poukazuje na to, že trestní řízení bylo vedeno pro trestný čin podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž byl nakonec uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d), což považuje za překvapivé, neboť se nemohl ke změněné právní kvalifikaci adekvátním způsobem vyjádřit a navrhovat důkazy na svou obhajobu. Namítá též, že byl nedostatečně zjištěn rozhodný skutkový stav, byly pominuty pochybnosti, nelogičnosti a neúplnosti provedeného dokazování a mělo tak být rozhodnuto dle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch. Uvádí, že skutkové závěry, na nichž bylo postaveno jeho odsouzení, neodpovídají provedeným důkazům, a že odvolací soud postavil své rozhodnutí zejména na nevěrohodné výpovědi obviněné J. Dle názoru stěžovatele soud pochybil i při stanovení výše škody, neboť do částek vyplacených na základě předmětných faktur byla započítána i daň z přidané hodnoty.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozsudku a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru v zásadě není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavní soud vycházel i v nyní projednávané věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jimiž stěžovatel napadá proces dokazování a zpochybňuje skutkové závěry soudů, a od Ústavního soudu tak nepřípustně očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl značně rozsáhlé dokazování, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že zjišťování skutkového stavu bylo vedeno jednostranně, bez zohlednění důkazů obhajoby. Z obsahu protokolů o hlavním líčení naopak vyplývá, že soud prvního stupně provedl i důkazy navrhované obhajobou, přičemž za účelem doplnění dokazování hlavní líčení opakovaně odročoval. Při svém rozhodování se sice dopustil dílčích procesních pochybení a nepřesností, ty však odvolací soud v rámci své kompetence napravil (v této souvislosti ostatně stěžovatel žádné námitky nevznáší). I když se stěžovatel domáhal provedení ještě dalších důkazů, odvolací soud shledal, že z dosud provedených důkazů lze vyvodit jednoznačné a přesvědčivé závěry o jeho vině, byť se stěžovatel k jednání kladenému mu za vinu nedoznal a zpochybňoval význam své role pro vyplácení neoprávněně fakturovaných částek spoluobviněným. Odkázal přitom na řadu svědeckých výpovědí z řad zaměstnanců poškozené společnosti i jednatelů této společnosti, které shodně popisovaly postup při proplácení faktur vystavených obviněnými J. a K., přičemž i listinné důkazy prokazovaly, že v naprosté většině případů fakturované částky vyplácel právě stěžovatel, a to v hotovosti z pokladny. Pokud odvolací soud shledal, že provedené důkazy dostatečně průkazně osvědčují, že mezi obviněnými existovala dohoda o neoprávněném vyplácení finančních částek oproti vystaveným fakturám, které neodpovídaly skutečně provedené práci a s ohledem na pozici stěžovatele jako vedoucího pobočky společnosti, který byl oprávněn dávat pokyny k provádění plateb a sám v řadě případů z pokladny tyto hotovostní platby prováděl, jeho jednání kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry, jeho závěry jsou z hlediska ústavního akceptovatelné.
Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti odvolací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na doplnění dokazování nepřistoupil a pokládal je stejně jako soud prvního stupně za nadbytečné.
Z obsahu napadeného rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejících rozhodnutí, které je v daném případě nutno posuzovat komplexně, nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Výhrady stěžovatele proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se závěry soudů obou stupňů.
Námitky, směřující proti hodnocení rozsahu a obsahu provedeného dokazování řešil ostatně i Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda neexistuje extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů. Konstatoval však, že se o takovou situaci v projednávané věci nejedná, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Řešil i konkrétní námitku stěžovatele, která je obsažena i v ústavní stížnosti, že nebyla správně zjištěna způsobená škoda, když do její výše byla započítána i daň z přidané hodnoty, která byla správci daně odvedena. K jeho řádně odůvodněným závěrům učiněným s odkazem na komentář k trestnímu zákoníku Ústavní soud nemá žádné výhrady.
Stěžovatel ostatně námitky proti postupu dovolacího soudu nevznáší, jeho rozhodnutí ani petitem ústavní stížnosti nenapadá. Obsahem podané ústavní stížnosti brojí i proti němu způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby toto rozhodnutí o posledním opravném prostředku vzal v úvahu, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
Podstatou zbývající části ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že byl odvolacím soudem uznán vinným z jiného trestného činu, než z jakého byl obviněn, čímž došlo ke změně právní kvalifikace trestného činu obsaženého v obžalobě, o níž rozhodoval nalézací soud. Tím mělo být porušeno jeho právo na obhajobu.
Zásadním předpokladem pro zajištění spravedlivosti trestního řízení je poskytnutí úplné a podrobné informace týkající se obvinění a jeho právní charakteristiky, kterou soud může ve věci přijmout. Pokud jde o právní kvalifikaci, obviněný má být seznámen s její změnou bez ohledu na to, zda nová kvalifikace je přísnější, stejně přísná nebo mírnější, aby měl možnost přizpůsobit svou obhajobu této změně [viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273)].
V případě stěžovatele bylo jeho jednání v obžalobě kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Prvním rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel tímto trestným činem také uznán vinným. Odvolací soud však tento rozsudek svým rozhodnutím ze dne 19. 11. 2013 zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a na této právní kvalifikaci byl poté postaven konečný odsuzující rozsudek. Ústavní soud si proto položil otázku, zda uvedenou překvalifikací jednání stěžovatele mohlo být oslabeno či porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele obhajovat se ve vztahu k obvinění, pro něž byl nakonec odsouzen. Jak plyne z rozsudku odvolacího soudu, ten znovu rozhodl na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž dílčí upřesnění jeho popisu nezměnilo podstatné skutkové okolnosti, k nimž bylo zaměřeno dokazování. Nejednalo se proto o překvapivé rozhodnutí, které by bylo založeno na závěrech, k nimž předcházející řízení nesměřovalo, a na skutkových okolnostech stojících mimo předmět nebo jen na okraji dokazování, neboť výchozí skutkové okolnosti soudů byly v zásadě stejné, byť s odlišnou - pro stěžovatele však nikoli méně příznivou - právní kvalifikací (srov. ustanovení §225 odst. 2 tr. ř.). Celkový charakter trestního procesu jako procesu spravedlivého tak dotčen nebyl, neboť konečné rozhodnutí se opírá o skutečnosti a důkazy, ke kterým měl stěžovatel možnost se v průběhu celého trestního řízení vyjádřit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu