ECLI:CZ:US:2015:2.US.1751.14.1
sp. zn. II. ÚS 1751/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jaroslava Homoly, soudního exekutora Exekutorského úřadu Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, 603 00 Brno, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, 37001 České Budějovice, proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. 4. 2014, č. j. 17 Nc 5275/2007 - 24, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") a domáhal se jeho zrušení. Podle stěžovatele měla být porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, konkrétně jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny.
2. Vedle této ústavní stížností stěžovatel podal současně deset dalších ústavních stížností, směřujících (co do výroku i odůvodnění) proti identickým rozhodnutím Okresního soudu v Litoměřicích, kterými se v jednotlivých případech mění exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem jako soudním exekutorem (výrok I.) a jimiž je dále rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II.). Ústavní soud proto konstatuje, že se jedná o analogický případ a odkazuje na svá předchozí usnesení v této věci.
3. Napadené usnesení okresního soudu bylo vydáno v exekuční věci, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal, MBA. LL.A. soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-jih. Ke dni 31. 12. 2011 byl tento soudní exekutor odvolán ministrem spravedlnosti z funkce a do exekutorského úřadu byl jmenován JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. Nově jmenovaný exekutor zahájil exekuční činnost dne 8. 4. 2015. Oprávněný následně požádal o změnu soudního exekutora a navrhl, aby ji provedl stěžovatel.
4. Stěžovatel příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 24. 1. 2014 č. j. 030 EX 15643/13-11 rozhodl o dosud vzniklých nákladech tak, že soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D. náklady exekuce nepřiznal. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že ač jmenovaného soudního exekutora vyzval k vyčíslení nákladů za dosavadní vymáhání pohledávky, nedošlo z jeho strany k žádné odpovědi. Proti příkazu k úhradě nákladů exekuce podal JUDr. Jiří Janečka, Ph.D. námitky, v nichž zejména uvedl, že výši nákladů a odměny upravuje vyhláška č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů, není proto nutné se jich domáhat nebo je odůvodňovat.
5. Okresní soud v Litoměřicích rozhodl o námitkách JUDr. Janečky proti uvedenému příkazu k úhradě nákladů exekuce napadeným usnesením tak, že povinný je povinen hradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3 933 Kč, které tvoří odměna soudního exekutora JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., ve výši 1 500 Kč, jeho hotové výdaje ve výši 1 750 Kč a daň z přidané hodnoty z těchto částek ve výši 683 Kč. Jako spravedlivé a v souladu se zákonem se exekučnímu soudu jevilo takové řešení, že minimální exekuční náklady (odměna 3 000 Kč a paušální hotové výdaje 3 500 Kč) hradí povinný pouze jednou, přičemž tyto se poměrně rozdělí mezi všechny exekutory, kteří kdy exekuci prováděli.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o jeho vlastních nákladech, představuje toto rozhodnutí zásah do jeho práv, neboť je v konkrétní věci vázán právním názorem exekučního soudu a není oprávněn se od něj při rozhodování o nákladech exekuce odchýlit. S ohledem na toto rozhodnutí bude muset právní názor exekučního soudu promítnout do příkazu k úhradě nákladů exekuce, jímž v budoucnu bude rozhodovat i o nákladech vzniklých jemu osobně. Současně tvrdí, že v budoucnu již nebude mít možnost, jak hájit svá práva. Podle stěžovatele tím byla dotčena jeho shora uvedená základní práva podle Listiny a Úmluvy. Současně má za to, že došlo k porušení článku 2 odst. 2 Listiny a článku 2 odst. 3 a článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti staví kriticky k odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu, když tvrdí, že z něj nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, zejména tím, že se okresní soud vůbec nezabýval skutečností, jaké úkony JUDr. Janečka skutečně provedl, a usnesení neodráží složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce. Také upozorňuje na potřebu sjednotit judikaturu okresního soudu, která se v různých případech téže věci rozchází.
8. Konečně stěžovatel vysvětluje ve svém podání, proč podává ústavní stížnost ohledně nároku nepřesahujícího hranici stanovenou v §202 odst. 2 občanského soudního řádu, což je jedno z kritérií, jež podle judikatury Ústavního soudu určují tzv. bagatelnost sporu, kdy bagatelní spory, vzhledem k nízké míře jejich zásahu do základních práv a svobod, zpravidla přezkumu ze strany Ústavního soudu nepodléhají. Stěžovatel upozorňuje na množství analogických případů, které úhrnem představují značnou finanční částku.
9. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě dospěl Ústavní soud po přezkoumání předložených listinných důkazů, spisového materiálu a posouzení právního stavu k závěru, že návrh je podán osobou zjevně neoprávněnou.
10. K aktivní legitimaci soudního exekutora k podání ústavní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil opakovaně již v minulosti. Pro posouzení toho, zda soudní exekutor tuto aktivní legitimaci má či nikoliv, považuje Ústavní soud za nutné zohlednit skutečné postavení soudního exekutora v konkrétním exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. Ve svém stanovisku, vydaném pod sp. zn. Pl. ÚS 23/06, uvedl, že "exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. Ostatně pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatel, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát není nositelem lidských práv a svobod."
11. Ve věci, jež je náplní ústavní stížnosti, ač bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo rozhodnutím soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele. Stěžovatel zde totiž nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřenému soudnímu exekutorovi. V tomto případě tak na stěžovatele nelze pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí. Stejně tak soud nerozhodoval o nákladech stěžovatele, nýbrž o nákladech vzniklých JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D. Na tyto situace proto dopadá stanovisko Ústavního soudu vydané pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), kde je mimo jiné uvedeno, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod tak, jak byly zformovány staletým vývojem evropské a anglosaské kultury." (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1756/14 ze dne 6. 8. 2014, resp. sp. zn. I. ÚS 1758/14 ze dne 14. 7. 2014).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, stejně jako v ostatních případech (viz bod 2.) ústavní stížnost soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2015
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj