ECLI:CZ:US:2015:2.US.1804.15.1
sp. zn. II. ÚS 1804/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. O., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2015, č. j. 16 Co 332/2014-298, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadla ústavní stížností v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Brně a navrhla jeho zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, zakotvenými v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a v čl. 1, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 6. 2014, č. j. 25 P 311/2002-275, svěřil nezletilou vnučku do osobní pěstounské péče stěžovatelky (její babičky). Tím změnil předchozí rozsudek téhož soudu, kterým byla nezletilá svěřena do výchovy stěžovatelky. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností změnil citovaný rozsudek městského soudu tak, že zamítl návrh na svěření do pěstounské péče stěžovatelky. Krajský soud totiž dospěl k závěru, že důvod uváděný stěžovatelkou, a to ekonomický, nemůže jako účelový obstát. Skutečnost, že rodiče nezletilé i nadále nejsou schopni se o nezletilou řádně postarat, je totiž nezbavuje jejich zákonné i morální povinnosti přispívat na její výživu. Úvaha stěžovatelky, že je na státu, aby bez dalšího tuto povinnost převzal, není namístě, zvláště v případě, kdy se jedná o tak blízkou osobu (vnouče); ostatně stát se již stěžovatelce postaral o bydlení. Finanční situace jakožto jediný důvod proto nemůže vést ke změně původního soudního rozhodnutí, jímž byla nezletilá svěřena do péče stěžovatelky. Výchova nezletilé a péče o ni je ze strany stěžovatelky zabezpečena již původním soudním rozhodnutím a finanční situaci může stěžovatelka řešit sociálními dávkami, což ostatně také činí, a tyto jsou poskytovány v dostatečné výši. Pěstounská péče proto není namístě.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že v posuzovaném případě dochází k její diskriminaci jakožto babičky nezletilé vnučky. Na jedné straně se totiž v případě pěstounské péče upřednostňuje osobní péče o dítě příbuzným nebo osobou blízkou, na straně druhé je právě tento příbuzenský vztah hlavním důvodem zamítnutí žádosti o svěření do pěstounské péče. V soudní praxi je přitom obvyklé, že v první řadě se úlohy pěstounů ujímají prarodiče. Při rozhodnutí o pěstounské péči je rozhodujícím kritériem zájem dítěte, a to i v oblasti ekonomické, neboť dávky pěstounské péče mají sloužit především k zajištění dobré životní úrovně dítěte. Nelze stěžovatelku ekonomicky postihovat za to, že rodiče výchovně zcela selhali. Za situace, kdy stěžovatelka není schopna za využití všech zákonných prostředků se domoci ani symbolického výživného, které soud rodičům stanovil, nelze po ní spravedlivě požadovat, aby zajišťovala jak péči, tak i zcela výživu nezletilé vnučky. Tímto rozhodnutím je porušena jak rovnost účastníků, tak právo na spravedlivý proces a poškozuje ve svém důsledku i nezletilou, která má právo na zachování rodinného života.
4. Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).
5. V dané věci však taková situace nenastala. Krajský soud neshledal potřebu změny ze svěření nezletilé do péče stěžovatelky na pěstounskou péči a tento svůj závěr řádně a dostatečně přesvědčivě zdůvodnil. To, že se stěžovatelka s rozhodnutím krajského soudu neztotožňuje, ještě nezakládá porušení jejích ústavně zaručených základních práv.
6. Ústavní soud ostatně nepřehlédl, že prakticky zcela identickou ústavní stížnost stěžovatelka již podala (týkala se tentokrát dvou nezletilých vnuků) a Ústavní soud ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1803/15. Protože skutkové i právní okolnosti obou těchto případů jsou prakticky zcela shodné, neshledal Ústavní soud žádný rozumný důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v citovaném usnesení jakkoliv odchýlit a v plném rozsahu na ně proto odkazuje.
7. Již v tomto usnesení (i s odkazem na prejudikaturu) totiž vysvětlil, že nevyhovění žádosti babičky, mající ve své péči děti, o svěření dětí do pěstounské péče, není zásahem do zásady sledování nejlepšího zájmu dítěte. Z pohledu zajištění péče o děti totiž není praktický rozdíl mezi pěstounskou péčí a svěřením dítěte do péče jiné fyzické osoby, tedy situací, ve které se stěžovatelka nachází. Oba dva druhy péče vytváří mezi babičkou a vnoučaty stejný vztah, jsou pouze dočasné a mohou trvat jen tak dlouho, dokud rodiče nemohou, nechtějí nebo nedokáží mít dítě v osobní péči. Rozdíl mezi těmito dvěma druhy péče o dítě je totiž pouze finanční. Podle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, náleží každému dítěti svěřenému do pěstounské péče příspěvek na úhradu potřeb dítěte a pěstounovi náleží zejména odměna pěstouna (u prarodičů pouze v případech hodných zvláštního zřetele). Oproti tomu v případě použití institutu svěření dítěte do péče jiné osoby tento nárok na zvláštní dávky od státu nevzniká. Nejlepší zájem dítěte přitom nelze redukovat na otázku finančního zabezpečení dítěte. I když i tento aspekt může spadat do rámce nejlepšího zájmu dítěte, jde o koncept mnohem širší, do něhož spadají otázky jako například ochrana rodinných vazeb, péče o dítě, jeho vzdělání, výchova, bezpečnost, zdraví atd.
8. Ze stejného důvodu nelze shledat ani porušení práv na ochranu rodiny a dětí plynoucích z čl. 32 Listiny. Krajský soud se totiž dostatečně zabýval majetkovou situací stěžovatelky, která pobírá sociální dávky a stát se jí postaral i o bydlení, a Ústavní soud proto ani v tomto směru nemá nic podstatného, co by napadenému rozsudku z ústavněprávního hlediska vytknul.
9. Poslední námitka stěžovatelky se týká tvrzeného odlišného zacházení v přístupu k sociálním dávkám na základě toho, že dítě je svěřeno do péče své babičky, tedy že péče v rodinném prostředí je vlastně znevýhodněna ve vztahu ke klasické pěstounské péči. Ústavní soud však poznamenává, že důvodem, proč nemá stěžovatelka nárok na dávky v pěstounské péči, není skutečnost, že nezletilá je svěřena do péče své babičky, nýbrž protože vůbec není svěřena do pěstounské péče. Nárok na uvedené sociální dávky by totiž stěžovatelka neměla, ani kdyby mezi nimi nebyl žádný příbuzenský poměr. Naopak, bylo-li by dítě svěřeno do pěstounské péče stěžovatelky, nárok na dávky pěstounské péče by jí vznikl. Namítaný diskriminační důvod tedy v napadeném rozhodnutí Ústavní soud nespatřuje.
10. Ústavní soud tedy neshledal zásah do základních práv stěžovatelky a ponechává na rozhodování obecných soudů, aby dle poměrů v rodině (materiálních i sociálních) stanovil formu péče o dítě v posuzovaném případě, a to i s přihlédnutím k případné změně okolností, přičemž hlavním vodítkem soudů by měl být nejlepší zájem dítěte.
11. Z důvodu nedostatku ústavního rozměru proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu