ECLI:CZ:US:2015:2.US.1940.14.1
sp. zn. II. ÚS 1940/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Ivany Stonové, zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem, se sídlem Solniční 11, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, č. j. 28 Cdo 3356/2013-267, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. května 2013, č. j. 37 Co 318/2011-240, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. května 2013, č. j. 37 Co 318/2011-240, potvrdil v řízení o zaplacení částky 671.421 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni (stěžovatelce) částku ve výši 360.788 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku co do částky 310.633 Kč byla žaloba zamítnuta; výrok o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci jsou spoluvlastníky nemovitosti, každý v rozsahu jedné poloviny, přičemž ji však celou užívá jenom žalovaný a žalobkyně se nepodílí na běžné údržbě nemovitosti ani na ostatních investicích. Soudy obou stupňů konstatovaly, že užíváním nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu vzniká žalovanému bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, jehož výše byla stanovena na základě vypracovaného znaleckého posudku, který vycházel z obvyklého nájmu za situace, že by nemovitost zůstala ve stavu z roku 1986, tedy ve stavu před investicemi, které žalovaný do nemovitosti vložil. Soudy neakceptovaly jako nespravedlivé stanovení výše obvyklého nájemného předmětné nemovitosti podle jejího skutečného stavu v době vzniku bezdůvodného obohacení, tedy dle stavu po rekonstrukci, když ze souběžně probíhajícího řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti vzaly do úvahy, že z řady důvodů (promlčení, osobní práce) bude vypořádána jen zlomková část nároků žalovaného. Soudy dále vzaly v úvahu skutečnost, že žalovaný užíval celou nemovitost po dlouhou dobu v dobré víře, že spoluvlastnictví k nemovitosti bylo vypořádáno, a že je jejím jediným vlastníkem.
3. Na základě následného dovolání žalobkyně byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, č. j. 28 Cdo 3356/2013-267, změněn rozsudek odvolacího soudu toliko ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se náhrady nákladů řízení; ve zbytku bylo dovolání žalobkyně zamítnuto a žalobkyni byla uložena povinnost nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud se při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, podle níž výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu odpovídá částce, "kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně "obvyklou" vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci" a je třeba vycházet ze stavu věci v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 2021/2010). Proto pokud soudy obou stupňů stanovily výši bezdůvodného obohacení podle stavu nemovitosti v roce 1986, posoudily věc po právní stránce v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou. Avšak navzdory nesprávnému právnímu posouzení dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Vycházeje z ustálené judikatury Ústavního soudu, která staví na povinnosti obecných soudů udělat vše pro spravedlivé řešení, z čehož v rovině práva podústavního vyplývá nutnost posuzovat individuální okolnosti každého případu též prizmatem §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). V souzené věci dovolací soud dovodil, že žalobkyně tak sice má z titulu vlastnictví spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale současně má z téhož titulu i povinnost podílet se na investicích do věci. Z uvedeného důvodu je z hlediska korektivu dobrých mravů pro posouzení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozhodný zejména přístup žalobkyně k povinnosti podílet se na investicích do nemovitosti. Pokud žalobkyně ve svém dovolání namítala, že k vypořádání investic žalovaného do nemovitosti došlo již v řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti, nekoresponduje toto tvrzení s daným rozsudkem, neboť v rámci řízení o vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti došlo toliko k velmi omezenému zohlednění investic žalovaného. Dovolací soud uzavřel, že za situace, kdy žalobkyně považuje svoji povinnost podílet se na investicích do předmětné nemovitosti plynoucí z titulu spoluvlastnického práva za splněnou, ačkoliv tímto způsobem došlo toliko k velmi omezenému zohlednění investic žalovaného a kdy byl žalovaný po dobu až 10 let oprávněně přesvědčen o tom, že k investicím nepotřebuje jejich projednání s žalobkyní, dospěl dovolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně na přiznání vyšší částky bezdůvodného obohacení, než částky přiznané soudy nižších stupňů na základě stavu nemovitosti v roce 1986 je rozporný s dobrými mravy, když žalovaný námitku výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vznesl již v řízení před soudem prvního stupně.
II.
4. Stěžovatelka v poměrně obsáhle koncipované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve zevrubně popisuje skutkový stav a dosavadní průběh řízení, jakož i v letech 1987 - 2011 probíhající řízení o vypořádání spoluvlastnictví nemovitosti vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 198/87. Opakuje, že stěžejním důvodem pro podání žaloby bylo užívání věci žalovaným nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, čímž docházelo k jeho bezdůvodnému obohacení. Zejména s ohledem na celkové okolnosti případu (především na způsob a výši vypořádání spoluvlastnictví, jakož i zohlednění investic žalovaného v rámci souběžně probíhajícího řízení) považuje interpretaci §3 odst. 1 obč. zák. provedenou obecnými soudy za extrémně vadnou. S ohledem na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by mělo ochrany požívat i legitimní očekávání na nabývání majetku spočívající v dané věci v nároku na vydání bezdůvodného obohacení v celé výši z důvodu vyloučení možnosti užívat společnou nemovitost. Obecné soudy svými rozhodnutími navíc měly stěžovatelce odejmout právo na soudní ochranu, čímž se dopustily protiústavního denegatio iustitiae. Stěžovatelka opakovaně zdůrazňuje nesprávnou a v její neprospěch provedenou interpretaci §3 odst. 1 obč. zák., v čemž spatřuje znaky libovůle v rozhodování Nejvyššího soudu, která dosahuje ústavní roviny. Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž není seznatelné, jaké "silné" důvody (ve světle stěžovatelkou uváděné judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu) vedly Nejvyšší soud k tomu, že použil v dané věci právě korektiv dobrých mravů, a to v její neprospěch. Stěžovatelka podrobně rozebírá, jaké silné důvody mohly existovat na straně žalovaného a současně poukazuje i na jiné důvody svědčící v její prospěch (např. doba užívání nemovitosti výlučně žalovaným), které naopak nutnost aplikace §3 odst. 1 obč. zák. vylučují.
5. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka i v tom, že Nejvyšší soud jí nezaslal vyjádření žalovaného, resp. že se o něm dověděla až ze samotného odůvodnění rozhodnutí, což mohlo mít vliv na úvahy Nejvyššího soudu, neboť se stěžovatelka nemohla účinně bránit v něm obsaženým tvrzením. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s argumentací obecných soudů týkající promlčení podstatné části nároků žalovaného vyplývajících ze širšího vypořádání podílového spoluvlastnictví, z níž dovodily důvody pro aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti podotýká, že je věcí každého účastníka právního vztahu, aby pečoval řádně o svá práva. Skutečnost, že žalovaný svoje nároky začal uplatňovat až v průběhu stávajícího řízení na vydání bezdůvodného obohacení, nelze promítat do aplikace §3 odst. 1 obč. zák. v neprospěch stěžovatelky.
III.
6. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
7. Stěžovatelka, byť se snaží velmi podrobnou a sofistikovanou argumentací přesvědčit Ústavní soud o správnosti svého názoru, resp. o nesprávnosti názoru obecných soudů, v podstatě pouze polemizuje se závěrem, vyplývajícím z napadených rozhodnutí o tom, zda byly dány důvody pro aplikaci hlediska dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. či nikoliv. Ústavní soud se vyjádří k nastolené problematice níže, nicméně již na tomto místě musí zdůraznit, jak v minulosti mnohokrát opakoval, že pouhá polemika s právními nebo skutkovými závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru stěžovatele na hodnocení důkazů, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
8. V dané věci obecné soudy, resp. Nejvyšší soud jako soud poslední instance v rámci obecného soudnictví, postavily svá rozhodnutí na tom, že stěžovatelce, ačkoliv by za normálního běhu okolností mohla požadovat vydání bezdůvodného obohacení v plné výši, nenáleží nárok na jeho vydání, neboť je třeba aplikovat korektiv dobrých mravů vyplývající z §3 odst. 1 obč. zák., přičemž je třeba zohlednit konkrétní okolnosti případu. Ústavní soud v mnoha rozhodnutích, některá z nich stěžovatelka rovněž zmiňuje (např. nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09), konstatuje, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Je ovšem zapotřebí nahlížet (a z pohledu spravedlivého řešení nalézt) spravedlivé řešení. Jak praví výše citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 34/09, "v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob." Pakliže obecné soudy (v podobě názoru vysloveného Nejvyšším soudem) vyjádřily dostatečně jasně a srozumitelně, proč by mělo být stěžovatelce odepřeno přiznání bezdůvodného obohacení v plné výši (právě s ohledem na korektiv dobrých mravů zakotvený v §3 odst. 1 obč. zák.), nelze jejich rozhodnutí vytýkat pochybení, která by mohla dosahovat ústavněprávní roviny. Ve světle výše uvedeného jsou její námitky pouhou polemikou a vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím obecných soudů.
9. Co se týče další námitky stěžovatelky, že Nejvyšší soud jí nezaslal vyjádření protistrany k tzv. replice, je třeba vycházet z charakteru řízení před Nejvyšším soudem, který není instancí skutkovou, a proto ani řízení před Nejvyšším soudem již nemá podobu čistě kontradiktorní. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zkoumá v prvé řadě, a ve stávající věci tomu nebylo jinak, zda obecné soudy věc vyhodnotily správně po právní stránce, není třeba v dovolacím řízení podrobovat skutková zjištění (a v zásadě by to mělo být pouze výjimečné) dalšímu zkoumání, čehož se stěžovatelka, jak se podává z obsahu ústavní stížnosti, v řízení před Nejvyšším soudem domáhala. S ohledem na zásadu iura novit curia nelze Nejvyššímu soudu upírat jeho základní kompetenci, aby po právní stránce vykládal obsah právních norem a aplikoval je na konkrétní (zejména nalézacím soudem provedená) skutková zjištění.
10. Ve zbytku ústavní stížnosti se jedná ze strany stěžovatelky pouze o polemiku s hodnocením provedených důkazů, která ústavněprávní roviny nedosahuje. Jak již totiž bylo naznačeno výše, z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud má za to, že ze shromážděných podkladů nelze dovodit, že by obecné soudy některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu