ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3356.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3356/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně Ing. I. S. , zastoupené JUDr. Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem Brno, Solniční 11, proti žalovanému Ing. L. S. , zastoupenému JUDr. Romanem Haisem, advokátem se sídlem Brno, Jiráskova 41, o zaplacení 671.421,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 34/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č.j. 37 Co 318/2011 – 240 , takto:
I. Výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013,
č.j. 37 Co 318/2011-240, se mění takto:
Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. o náhradě nákladů řízení potvrzuje.
II. Ve zbytku se dovolání žalobkyně zamítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16.746,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Romana Haise, zastupujícího žalovaného.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 1. 2005 domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 155.610,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že ve spoluvlastnictví s žalovaným vlastní dům na ulici K. v B. a související pozemky (dále jen „předmětná nemovitost“, či „nemovitost“), přičemž podíl každého ze spoluvlastníků činí jednu polovinu. Předmětnou nemovitost však užívá toliko žalovaný, a proto mu vzniká bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně, které bylo znaleckým posudkem předloženým žalobkyní vyčísleno na 6.465,- Kč měsíčně. Za žalované období od 1. 2. 2003 do 31. 1. 2005 činí bezdůvodné obohacení žalovaného celkem 155.610,- Kč. Protože spoluvlastnictví účastníků řízení nadále trvalo, rozšiřovala žalobkyně v průběhu řízení žalobu o další období. V okamžiku vynesení rozsudku soudu prvního stupně činila žalovaná částka 671.421,- Kč s příslušenstvím.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti vlastní od roku 1980, přičemž druhým spoluvlastníkem byl v té době otec žalobkyně, který se však odmítal podílet na nákladech na údržbu nemovitosti. Z uvedeného důvodu podal žalovaný v roce 1987 žalobu na zrušení spoluvlastnictví, o které bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 1988, sp. zn. 17 C 198/87, tak, že nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného, kterému byla zároveň uložena povinnost vyplatit otci žalobkyně částku 57.990,50 Kč. Žalovaný uvedenou částku otci žalobkyně zaslal a soud na uvedeném rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví vyznačil právní moc. Následně do předmětné nemovitosti investoval přibližně 1.500.000,- Kč. Po smrti svého otce v roce 1992 podala žalobkyně jako jeho procesní nástupkyně odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně o zrušení spoluvlastnictví ze dne 25. 2. 1988, sp. zn. 17 C 198/87, jehož včasnost odůvodnila tím, že její otec uvedené rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví neobdržel a rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví proto nenabylo právní moci. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1998, č.j. 15 Co 30/95-106, bylo rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 25. 2. 1988, sp. zn. 17 C 198/87, zrušeno a věc byla vrácena Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 61 C 113/2002, bylo určeno, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí předmětné nemovitosti a řízení o vypořádání spoluvlastnictví nebylo dosud pravomocně skončeno. S ohledem na investice do nemovitosti, na kterých se žalobkyně vůbec nepodílela, žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť lze předpokládat, že bez uvedených investic by předmětná nemovitost již neexistovala.
Městský soud v Brně jako soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č.j. 48 C 34/2005-72, rozhodl o tom, že základ nároku žalobkyně je dán. Rozsudkem ze dne 4. 3. 2011, č.j. 48 C 34/2005-178, žalobě co do částky 360.788,- Kč s příslušenstvím vyhověl, co do částky 310.633,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Z provedeného dokazování vzal za prokázané, že účastníci jsou spoluvlastníky předmětné nemovitosti, každý v rozsahu jedné poloviny, přičemž ji však celou užívá jenom žalovaný a žalobkyně se nepodílí na běžné údržbě nemovitosti ani na ostatních investicích. Na základě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovanému vzniklo užíváním předmětné nemovitosti nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Dále soud za účelem stanovení výše bezdůvodného obohacení nechal vypracovat znalecký posudek, v němž soudní znalec Ing. Oto Meissner určil obvyklé nájemné předmětné nemovitosti za dvou různých situací. Jednak určil výši obvyklého nájemného předmětné nemovitosti v souladu s jejím skutečným stavem v době vzniku bezdůvodného obohacení, tedy dle stavu po rekonstrukci. Dále stanovil výši obvyklého nájmu nemovitosti v případě, že by nemovitost zůstala ve stavu z roku 1986, tedy ve stavu před investicemi, které žalovaný učinil. Soud prvního stupně vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení z obvyklého nájmu v případě, že by nemovitost zůstala ve stavu z roku 1986. Uvedl, že žalobkyně se na investicích žalovaného do nemovitosti nepodílela, a proto je stanovení výše bezdůvodného obohacení podle stavu nemovitosti k roku 1986 spravedlivé. K vypořádání investic do nemovitosti by sice mělo dojít v řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, které v okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně stále probíhalo, avšak z řady důvodů (promlčení, osobní práce) se lze domnívat, že vypořádána bude jen zlomková část nároků žalovaného. Navíc žalovaný užíval celou nemovitost v dobré víře, že spoluvlastnictví k nemovitosti bylo vypořádáno, a že je jejím jediným vlastníkem. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle zásady úspěchu na věci ve smyslu §142 odst. 2 o.s.ř. tak, že uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5.781,20 Kč.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, č.j. 37 Co 318/2011-240, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, výrok o náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně změnil tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na jednání dne 21. 5. 2013 odvolací soud usnesením nepřipustil změnu žaloby, jíž žalobkyně rozšířila žalobu o období těsně před vydáním a po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a to zejména s ohledem na dobrou víru žalovaného ve skutečnost, že je výlučným vlastníkem nemovitosti a dále proto, že se žalobkyně na investicích do nemovitosti nepodílela a v rámci řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti došlo toliko k velmi omezenému zohlednění investic žalovaného. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, odvolací soud uvedl, že rozdíl mezi úspěchem účastníků je tak malý, že je namístě, aby nebyla přiznána náhrada nákladů ani jednomu z nich.
B. Dovolání
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č.j. 37 Co 318/2011-240, podala žalobkyně dovolání, v němž namítala:
a) odvolací soud pochybil, pokud nepřipustil změnu žaloby, kterou žalobkyně žalovanou částku rozšířila o bezdůvodné obohacení za další období.
b) na jednání dne 21. 5. 2013 právní zástupce žalobkyně poukazoval na ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající vztahu bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky. Odvolací soud však argumentaci právního zástupce nezaprotokoloval a ani se s ní nevypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.
c) investice žalovaného byly zohledněny již v řízení o vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti, kde byl snížen vypořádací podíl žalobkyně o hodnotu investic učiněných žalovaným do nemovitosti, a proto k nim soudy obou stupňů neměly přihlížet duplicitně i v tomto řízení.
d) výše bezdůvodného obohacení se měla odvíjet od výše obvyklého nájmu v posuzovaném místě a čase, nikoliv od výše obvyklého nájmu odvíjející se od stavu nemovitosti v roce 1986.
e) žalovaný svůj nárok na vypořádání investic do nemovitosti uplatnil teprve dne 25. 5. 2009. S ohledem na zásadu, podle níž každý má pečovat o svá práva, by nemělo být otálení žalovaného s uplatněním svých nároků při stanovení výše bezdůvodného obohacení přičítáno k tíži žalobkyni. Soudy obou stupňů však otálení žalovaného k tíži žalobkyni přičetly, když při určení výše bezdůvodného obohacení vycházely ze stavu nemovitosti v roku 1986, mimo jiné proto, že podstatná část nároků žalovaného na vypořádání investic do nemovitosti je již promlčena.
f) odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s argumentací žalobkyně stran zohlednění investic žalovaného do nemovitosti (v dovolání sub c/) a rovněž ohledně otálení žalovaného s uplatněním nároků na vypořádání investic (v dovolání sub e/).
g) dobrá víra žalovaného ve vlastnictví celé nemovitosti způsobená nesprávně vyznačenou doložkou právní moci nemůže být při stanovení výše bezdůvodného obohacení přičítána k tíži žalobkyni.
h) soudy obou stupňů pochybily, pokud o náhradě nákladů řízení nerozhodly podle ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož soud může účastníku přiznat plnou náhradu nákladů řízení i v případě částečného úspěchu účastníka, pokud rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Dále odvolací soud pochybil, když změnil výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v neprospěch žalobkyně, aniž by se proti tomuto výroku odvolal žalovaný.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správná. Stanovení výše bezdůvodného obohacení podle stavu nemovitosti před rekonstrukcí je podle žalovaného spravedlivé, když se žalobkyně na opravách nemovitosti nepodílela a navíc byl žalovaný přesvědčen o tom, že předmětná nemovitost je v jeho výlučném vlastnictví.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §237 o.s.ř. „ je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak .“.
Jde-li o námitky dovolatelky stran stanovení výše bezdůvodného obohacení (sub c/, d/, e/ a g/) zakládají tyto přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při řešení otázky výše bezdůvodného obohacení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. V případě, že jeden ze spoluvlastníků věci užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu (bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, bez dohody spoluvlastníků, bez rozhodnutí soudu), vzniká mu na úkor ostatních spoluvlastníků bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu výše bezdůvodného obohacení za užívání věci bez právního důvodu odpovídá částce, „ kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci .“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, nebo obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2220/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007). Uvedený závěr je dle ustálené judikatury dovolacího soudu použitelný i v případě bezdůvodného obohacení spoluvlastníka vzniklého užíváním věci nad spoluvlastnický podíl. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení je proto třeba vycházet ze stavu věci v době, kdy bezdůvodné obohacení vzniklo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2021/2010). Pokud soudy obou stupňů stanovily výši bezdůvodného obohacení podle stavu nemovitosti v roce 1986, posoudily věc po právní stránce v rozporu s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Navzdory nesprávnému právnímu posouzení, dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Ustálená judikatura Ústavního soudu staví na povinnosti obecných soudů udělat vše pro spravedlivé řešení, z čehož v rovině práva podústavního tato povinnost znamená nutnost posuzovat individuální okolnosti každého případu též prizmatem §3 odst. 1 obč. zák., který stanoví: „ Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy “. V předeslané souvislosti dovolací soud uvádí, že je tomu tak proto, že ústavněprávně je ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/2009, nález Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3653/11, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09). V souzené věci dovolací soud uvádí, že žalobkyně-dovolatelka sice má z titulu vlastnictví spoluvlastnického podílu na předmětné nemovitosti nárok na vydání bezdůvodného obohacení, ale současně má z téhož titulu i povinnost podílet se na investicích do věci. Z uvedeného důvodu je z hlediska korektivu dobrých mravů pro posouzení jejího nároku na vydání bezdůvodného obohacení rozhodný zejména přístup žalobkyně-dovolatelky k povinnosti podílet se na investicích do nemovitosti. Žalobkyně ve svém dovolání namítá, že k vypořádání investic žalovaného do nemovitosti došlo již v řízení o vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětné nemovitosti. Podle zjištění odvolacího soudu však došlo v rámci řízení o vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti toliko k velmi omezenému zohlednění investic žalovaného (srov. odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č.j. 37 Co 318/2011-241). V návaznosti na uvedené dovolací soud uzavírá, že za situace, kdy žalobkyně považuje svoji povinnost podílet se na investicích do předmětné nemovitosti plynoucí z titulu spoluvlastnického práva za splněnou, ačkoliv tímto způsobem došlo toliko k velmi omezenému zohlednění investic žalovaného a kdy byl žalovaný po dobu až 10 let oprávněně přesvědčen o tom, že k investicím nepotřebuje jejich projednání s žalobkyní, dospěl dovolací soud k závěru, že výkon práva žalobkyně na přiznání vyšší částky bezdůvodného obohacení, než částky přiznané soudy nižších stupňů na základě stavu nemovitosti v roce 1986 je rozporný s dobrými mravy. Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou proto věcně správná a námitky žalobkyně stran způsobu určení výše bezdůvodného obohacení nezakládají důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že žalovaný námitku výkonu práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy vznesl již v řízení před soudem prvního stupně, a to ve svém podání ze dne 7. 4. 2008 (srov. č. l. 29).
Námitka dovolatelky, jíž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nepřipuštění změny žaloby (sub a/), není relevantní. Uvedená námitka totiž nesměřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2013, č.j. 37 Co 318/2011-240, nýbrž proti usnesení odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2013 o nepřipuštění změny žaloby. Usnesení, jímž odvolací soud nepřipustil změnu žaloby (č.l. 234), však není rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí, a proto dovolání proti takovému usnesení nenaplňuje předpoklady přípustnosti zakotvené v §237 o.s.ř. Navíc usnesení, jímž se připouští, či nepřipouští změna návrhu nelze napadnout ani odvoláním (srov. §202 odst. 1 písm. d/ o.s.ř., resp. §202 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. ve znění do 31. 12. 2013), neboť i když „ soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení ” (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1601), a proto ani z hlediska systematického není možné dospět k závěru, že by proti takovému usnesení bylo možné podat dovolání. Z uvedených důvodů není námitka dovolatelky stran nepřipuštění změny žaloby relevantní (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 29 Odo 311/2006).
Jde-li o námitku dovolatelky stran nákladů řízení (sub h/), dovolací soud uvádí, že v souzené věci byly naplněny předpoklady aplikace §142 odst. 3 o.s.ř., podle něhož soud může účastníku přiznat plnou náhradu nákladů řízení i v případě částečného úspěchu účastníka, pokud rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, neboť závěr o výši bezdůvodného obohacení v souzené věci závisel na znaleckém zkoumání. Z formulace ustanovení však vyplývá, že je ponecháno na úvaze soudu, zda v konkrétní věci plnou náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. přizná, či nikoliv. Za situace, kdy dovolací soud shledal výkon práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení v části, která nebyla soudy obou stupňů přiznána za rozporný s dobrými mravy, dovolací soud neshledává důvod pro aplikaci §142 odst. 3 o.s.ř., neboť částečný neúspěch žalobkyně je přímým důsledkem výkonu jejího práva v rozporu s dobrými mravy. Z uvedeného důvodu shledal dovolací soud za věcně správný postup soudů nižších stupňů, které podle ustanovení §142 odst. 3 o.s.ř. nepostupovaly a žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení nepřiznaly. Současně však dovolací soud uvádí, že odvolací soud postupoval nesprávně, pokud výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil v neprospěch žalobkyně, která se proti tomuto výroku odvolala (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 9. 1999, sp. zn. 17 Co 351/1999, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99). Je pravdou, že žalovaný proti výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně rovněž podal odvolání, to však nesplňovalo zákonné náležitosti a bylo proto pro vady podání odvolacím soudem odmítnuto. Na situaci, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno odvoláním, které bylo pro vady odmítnuto je z hlediska rozsahu odvolacího přezkumu nahlížet stejně, jako na situaci, kdy odvolání podáno nebylo. Přitom platí, že z úřední povinnosti odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhoduje jedině v případě, že rozhodnutí soudu prvního stupně mění ve věci samé (srov. §224 odst. 2 o.s.ř.). Proto pokud odvolací soud ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neměl za situace, kdy žalovaný výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně řádně nenapadl, rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnit v neprospěch žalobkyně.
Jde-li o námitky týkající se nevypořádání se s právní argumentací žalobkyně, resp. jejího právního zástupce žalobkyně (sub b/ a f/), dovolací soud uvádí, že tyto nemohou důvodnost dovolání založit, neboť jimi dovolatelka namítá vadu řízení, která však vzhledem na výše uvedený závěr dovolacího soudu o věcné správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, vyhlášený dne 7. 5. 2013 pod č. 116/2013 Sb., rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Žalobkyni, jejíž dovolání bylo v rozhodující části zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady, bylo-li v dovolacím řízení rozhodováno o nároku v tarifní hodnotě 310.633,- Kč (srov. §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), sestávají z odměny advokáta ve výši 13.540,- Kč (§1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300, Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 21% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř., §21 odst. 1 a odst. 4 a §37 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb.) ve výši 2.906,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění povinnosti byly stanoveny dle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolání žalobkyně bylo částečně úspěšné, pokud jde o část napadeného rozhodnutí, jimž byl změněn výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Tento neúspěch žalovaného je však ve vztahu k předmětu řízení nepatrný, a proto mu dovolací soud přiznal ve smyslu §142 odst. 3 o.s.ř. plnou náhradu nákladů dovolacího řízení.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. podle §243d písm. b) o.s.ř. změnil a ve zbytku dovolání žalobkyně podle §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. dubna 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu