ECLI:CZ:US:2015:2.US.1961.14.1
sp. zn. II. ÚS 1961/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, 702 00 Ostrava, Ostrava - Moravská, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2014 č. j. 30 Cdo 3916/2013-65 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2013 č. j. 68 Co 155/2013-50, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 6. 2014 a která byla doplněna podáním ústavnímu soudu doručeným dne 10. 6. 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 10. 12. 2012 č. j. 19 C 23/2012-33 Obvodní soud pro Prahu 2 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 20.250,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I.), žalobu se žádostí o zaplacení 224.750,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 1. 2. 2012 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem III.). Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 245.000,- Kč, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 10 v řízení vedeném pod sp. zn. 35 C 292/1998, které trvá třináct let a devět měsíců. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2013 č. j. 68 Co 155/2013 - 50 bylo odvolání žalobce proti vyhovujícímu výroku o věci samé odmítnuto (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že rozsudek soudu prvního stupně se v zamítavém výroku o věci samé mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 750,- Kč spolu s 7,75 % úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení, jinak byl v tomto výroku rozsudek potvrzen. Ve výroku pod bodem III. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Usnesením ze dne 19. února 2014 č. j. 30 Cdo 3916/2013-65 Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 404/2012 Sb. (viz čl. II. bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen "o. s. ř.", dovolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2013 č. j. 68 Co 155/2013 - 50 odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy jeho věc posoudily v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Soudy nevzaly v úvahu, že délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (t. j. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení.
Co se týče délky samotného kompenzačního řízení, trvajícího od roku 2011, soudy v tomto smyslu nevzaly v úvahu, že o účinný kompenzační prostředek nápravy se jedná v případě, že je poškozené osobě přiznána přiměřená výše zadostiučinění na základě rozhodnutí, jež je rychlé, dostatečně odůvodněné a vykonávané bez průtahů. Podle stěžovatele není přípustné, aby osoba domáhající se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení, se znovu v kompenzačním řízení ocitala v situaci, kterou je možné kvalifikovat jako nepřiměřenou délku řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012 sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Z tohoto stěžovatel dovozuje, že při stanovení výše odškodnění mělo být k této skutečnosti přihlédnuto.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. §31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny [srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. III. ÚS 2528/08, ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 3146/09, usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 4726/12, usnesení ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. II. ÚS 3863/13, (U 6/72 SbNU 593) a další]. Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu. V projednávaném případě však k takovým pochybením nedošlo.
V souzené věci Městský soud v Praze vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 vedeném pod zp. zn. 35 C 292/1998 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, a dospěl k závěru, že žalobce má proto nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, avšak v nižší než v uplatněné výši.
V této souvislosti Městský soud v Praze zdůraznil, že je mu z jeho úřední činnosti známo, že žalobce vede řadu sporů, předmětem kterých je odškodnění nemajetkové újmy. Pokud jde o posuzovaná řízení, pak předmětem těchto sporů jsou postoupené pohledávky a žalobce vždy tvrdí stejné skutkové okolnosti ohledně významu těchto řízení pro něho ve vazbě na jeho zdravotní stav a následnou platební neschopnost. Žalobce za svého odpůrce ve sporu vždy volí Českou republiku, čímž zneužívá dobrodiní zákona zakládající osvobození od soudních poplatků v takových sporech, a své jednotlivé nároky vrství tím, že vyvolává další a další řízení odvozená od řízení předchozích, o čemž svědčí již sám nárůst takových sporů projednávaných Městským soudem v Praze. Za takového stavu nelze dovodit, že by posuzované řízení mělo pro žalobce jakkoli vyšší význam. S ohledem na výše uvedené odvolací soud krátil pro význam posuzovaného řízení pro žalobce odškodnění o 50 %. Soudu prvního stupně naopak odvolací soud nepřisvědčil v tom, že zohlednil, že dosud žalobce v posuzovaném řízení nebyl úspěšný. Pro posouzení výše přiměřeného odškodnění je totiž zcela nerozhodné, zda účastník byl v posuzovaném řízení úspěšný či nikoliv. Odvolací soud akcentoval, že ani Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích nikdy neodhalil přesný výpočet, jakým stanovuje výši odškodnění v jednotlivých případech, neboť vzhledem k počtu ,,proměnných" není prakticky ani možné nějaký takový "algoritmus" v jednotlivých rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva vydedukovat. Ani na vnitrostátní úrovni podle všeho neexistuje žádný podobný mechanismus, dle kterého by bylo možno stanovit výši přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud poukázal na to, že právě Evropský soud pro lidská práva plně akceptuje, když částky přiznávané na vnitrostátní úrovni budou nižší, než částky přiznávané na základě článku 41 Úmluvy, neboť musí odrážet životní úroveň v dané zemi.
Rovněž Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné poukázal na to, že odvolací soud vzal za prokázané, že dovolatel vede řadu sporů o odškodnění nemajetkové újmy, což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči, jak tomu ostatně bylo v posuzovaném případě. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu a rovněž ho lze zohlednit v rámci kritéria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze podle dovolacího soudu zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. obdobně rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o nepřijatelnosti stížnosti ve věcech Havelka proti České republice ze dne 20. 9. 2011, č. stížností 7332/10, 42666/10 a 61523/10, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013 sp. zn. 30 Cdo 1661/2013).
Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze postupoval v mezích zákona, když po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době dovodil, že stěžovatel má nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, přičemž jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavněprávního hlediska obstojí. Z odůvodnění napadeného rozsudku je rovněž zřejmé, že Městský soud v Praze zvažoval celkovou délku řízení (včetně toho, co řízení prodlužovalo), hodnotil jeho složitost a význam řízení pro stěžovatele a prezentoval i svoje úvahy ve vztahu k hodnocení závažnosti nemajetkové újmy, která stěžovateli vznikla v důsledku nedůvodného průtahu v řízení. Takové rozhodnutí, byť s ním stěžovatel nesouhlasí, nelze označit za extrémně rozporné s požadavky kladenými na spravedlivé soudní rozhodování ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny.
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu