ECLI:CZ:US:2015:2.US.2211.15.1
sp. zn. II. ÚS 2211/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek a) Anny Ivankové, b) Mgr. Vladimíry Tiché, c) PharmDr. Daniely Seberové a d) Mgr. Renaty Daňhelové, zastoupených Mgr. Radovanem Dospělem, advokátem se sídlem Marešova 305/14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 6. 2012, č. j. 57 Co 165/2011-175, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Cdo 3521/2012-242, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. V dotčeném řízení stěžovatelky požadovaly po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 650.000 Kč s ročním úrokem z prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení, neboť dle jejich názoru JUDr. Bureš (dále též "vedlejší účastník") jako správce konkursní podstaty od nich (jako zástavců) přijal částku v této výši, přestože již odpadl právní důvod k jakékoliv platbě, neboť v inkriminované době byla celá nemovitostmi zástavců zajišťovaná pohledávka zaplacena jiným zástavcem, takže zástavní právo váznoucí na jejich nemovitostech zaniklo.
3. Okresní soud žalobě stěžovatelek (respektive jejich právních předchůdců) vyhověl pouze co do částky 15.000 Kč, když uvedl, že žalovaná částka byla vedlejšímu účastníkovi vyplacena na základě uzavřené dohody o narovnání, v rámci níž došlo k narovnání sporných práv účastníků, která byla řešena v řízení před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 131/2004, v němž se stěžovatelky domáhaly vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce (základem sporu bylo tvrzení stěžovatelek o neplatnosti zástavní smlouvy, na základě které byly předmětné nemovitosti do konkurzní podstaty zapsány). Dle okresního soudu však stěžovatelky zaplatily dotčenou částku (sníženou o částku 180.000 Kč představující finanční vyjádření jejich bezdůvodného obohacení na úkor vedlejšího účastníka dohodnutého v dohodě o narovnání) až poté, co odpadl důvod soupisu těchto věcí do konkurzní podstaty, a tuto částku tedy vyplatily vedlejšímu účastníkovi bez právního důvodu. Jelikož však ze zbylé částky bylo 455.000 Kč vydáno na základě souhlasu konkurzního soudu oddělenému věřiteli, takže se o tuto částku vedlejší účastník obohatit nemohl, dospěl soud k závěru, že se obohatil pouze o zmíněných 15.000 Kč.
4. K odvolání obou účastníků řízení rozhodl krajský soud tak, že zamítavý výrok co do částky 635.000 Kč potvrdil a vyhovující výrok změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se totiž neztotožnil s okresním soudem, že by plnění stěžovatelů ve výši 650.000 Kč na základě dohody o narovnání bylo (co do částky 470.000 Kč) plněním bez právního důvodu. Podle odvolacího soudu je inkriminovaná dohoda o narovnání platným právním úkonem, když směřovala k narovnání sporných práv účastníků, ohledně nichž byla vedena soudní řízení, a to u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 131/2004 (žaloba stěžovatelů proti vedlejšímu účastníkovi o vyloučení nemovitostí v jejich vlastnictví z konkursní podstaty úpadce) a u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 115/2008 (žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovatelům na zaplacení částky 180.000 Kč s příslušenstvím z titulu jejich bezdůvodného obohacení na úkor konkursní podstaty za užívání nemovitostí stěžovatelů po dobu jejich sepsání v konkursní podstatě úpadce). Krajský soud zdůraznil, že účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, nýbrž předejít dalším pochybnostem a sporům tím, že dosavadní závazek, v němž se sporné či pochybné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým. Dle ustanovení §586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), totiž narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Proto odvolací soud uzavřel, že jsou nedůvodné námitky žalobců vycházející z toho, že v době uzavření dohody o narovnání již na nemovitostech nevázlo zástavní právo, neboť je nerozhodné, zda skutečnost, z níž neexistence pohledávky vyplývá, zde byla již v době uzavření dohody. V dotčené věci se jednalo o sporné nároky, o nichž byla vedena soudní řízení, pročež právě dohodou o narovnání byla spornost těchto práv a závazků řešena. Odvolací soud pak neměl za důvodné ani námitky stěžovatelů, že je žalovaný uvedl v omyl, když s nimi uzavřel dohodu o narovnání v době, kdy byla nemovitostmi žalobců zajištěná pohledávka uhrazena do konkursní podstaty v její plné výši. Podle odvolacího soudu totiž další postup vedlejšího účastníka svědčil o jeho přesvědčení, že složením výše uvedené částky zástavním dlužníkem do konkursní podstaty nedošlo k zániku celé zajištěné pohledávky. Nelze proto dle soudu uvažovat ani o stěžovatelkami tvrzené lsti na straně vedlejšího účastníka, respektive o neplatnosti dohody účastníků o narovnání ve smyslu ustanovení §586 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku.
5. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění ve shodě s krajským soudem vyzdvihl, že samotná skutečnost, že pohledávka zajištěná nemovitostmi původních žalobců byla v době uzavření dohody o narovnání již uhrazena, nemůže způsobit neplatnost dohody o narovnání, neboť institut dohody o narovnání přímo předpokládá možnost omylu stran o jejich vzájemných právech a povinnostech, kdy v dotčené věci se ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nepodává nic, co by svědčilo o "zneužití mocenského postavení správce konkursní podstaty," jak tvrdili stěžovatelé. Dovolací soud také odmítl, že by dohoda o narovnání byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek anebo pod bezprávnou výhrůžkou. Zároveň považoval dohodu o narovnání za dostatečně určitou, neboť je z ní objektivně seznatelná vůle jednotlivých stran dohody. Dle dovolacího soudu pak zjevně nešlo v případě jednání stěžovatelek ani o omluvitelný omyl, neboť zástupce původních účastníků dohody o narovnání mohl dospět k právnímu závěru o zániku zástavního práva na nemovitostech původních žalobců, anebo mít přinejmenším pochybnosti o oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty.
6. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatelek porušila jejich právo na ochranu majetku zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Porušení svých práv stěžovatelky spatřují ve skutečnosti, že soudy zamítnutím žaloby na vydání bezdůvodného obohacení aprobovaly počínání konkursního správce, které bylo nejen v rozporu s hmotným právem, ale především i v rozporu s obecným občanskoprávním korektivem zákazu výkonu práv v rozporu s dobrými mravy i obecnými principy spravedlnosti. Dle stěžovatelů prý totiž vedlejší účastník jako advokát a správce konkursní podstaty věděl nebo vědět mohl a měl, že v době uzavření dohody o narovnání již odpadl důvod soupisu nemovitostí do soupisu konkursní podstaty a bylo tedy jeho povinností tyto nemovitosti bez dalšího z tohoto soupisu vyškrtnout. Toto však neučinil a namísto toho hrozbou neodvratného zpeněžení nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelů veřejnou dražbou přiměl stěžovatele (respektive jejich právní předchůdce) k podpisu pro ně zjevně nevýhodné dohody o narovnání. Stěžovatelky v pozici právních laiků přitom s ohledem na jeho specifické postavení vůbec nepředpokládaly, že by správce konkursní podstaty hrozil zpeněžením jejich majetku za situace, kdy zajištění váznoucí na jejich majetku již zaniklo a odpadl důvod pro postup dle ustanovení §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání v tehdejším znění. Dle stěžovatelek je tak předstíráním důvodného soupisu nemovitostí v konkursní podstatě přinutil podepsat dohodu o narovnání, jejímž jediným předmětem bylo zaplatit na účet konkursní podstaty bez jakéhokoliv skutečného právního důvodu a bez jakéhokoliv protiplnění finanční částku 650.000 Kč. Omyl na straně stěžovatelek přitom způsobil přímo správce jednáním, které i kdyby nebylo úmyslně protiprávní, by bylo přinejmenším v rozporu s dobrými mravy, neodborné a neprofesionální. Dle názoru stěžovatelek už jen tato okolnost připouští za účelem ochrany vlastnického práva ústavně konformní extenzivní výklad omylu způsobeného lstí ve smyslu ustanovení §586 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku. Zároveň soudí, že dohoda o narovnání byla neplatná též pro rozpor s dobrými mravy obecně a rovněž a contrario i dle ustanovení §586 odst. 2 občanského zákoníku, neboť na straně konkursního správce nemohla být dobrá víra. Konečně byla dle stěžovatelek neplatná i z důvodu omylu dle ustanovení §49a občanského zákoníku, neboť vedlejší účastník jako profesionál nevyškrtnutím nemovitostí z konkursní podstaty vyvolal ve stěžovatelkách omyl existence jejich povinnosti zaplatit buď zajišťovanou pohledávku, nebo cenu věci.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná opakovaně vyřčenou zásadu, dle níž není běžnou instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)]. Podobně Ústavní soud přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu právního hodnocení zjištěných skutkových okolností [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95)]. Právě svévolné aplikace normy podústavního práva ze strany obecného soudu se nicméně dovolávají též stěžovatelky v nyní rozhodovaném případě.
10. Ústavní soud však takováto porušení základních práv a svobod stěžovatelek neshledal, neboť právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními a nejsou ani v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; naopak napadeným rozhodnutím obecných soudů neschází náležité odůvodnění vyřčených právních závěrů vztažených k institutu dohody o narovnání uzavírané dle §585 občanského zákoníku.
11. Obecné soudy takto přesvědčivě uvedly, z jakých důvodů (právních i skutkových) považují sjednanou dohodu o narovnání za platnou a z jakých důvodů tedy nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení vedlejšího účastníka na úkor stěžovatelek. Zároveň se v napadených rozhodnutích vypořádaly též s argumenty stěžovatelek ohledně absence dobré víry vedlejšího účastníka při uzavírání dotčené dohody o narovnání, jejich uvedení v omyl či rozporu jednání vedlejšího účastníka s dobrými mravy (viz především s. 8-9 rozsudku krajského soudu či s. 5-7 usnesení dovolacího soudu). Ústavní soud jejich hodnocení s ohledem na svoje shora popsané postavení neshledal důvod z ústavněprávního hlediska jakkoliv zpochybňovat, neboť přiléhavě reflektuje specifika institutu narovnání, jež dává účastníkům určitého právního vztahu možnost odstranit spornost nebo pochybnost vzájemných práv, a to tak, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Předpokladem narovnání je přitom sporné nebo pochybné právo účastníků, nemusí se však jednat o právo platné, kdy ustanovení §586 odst. 2 občanského zákoníku stanoví, že bylo-li narovnání sjednáno v dobré víře, nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla. Soudy se tedy musí do hloubky zabývat dobrou vírou účastníků tohoto závazkového vztahu pouze v době sjednání dohody o narovnání. Proto i kdyby právní základ narovnání neexistoval, například by byl neplatný pro rozpor s dobrými mravy, nedotýká se to platnosti samotného narovnání, pokud obě strany byly v době jeho uzavření v dobré víře (srov. např. usnesení zdejšího soudu sp. zn. II. ÚS 2843/14 ze dne 4. 12. 2014).
12. Uvedené se projevuje též v nyní posuzovaném případě, neboť z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že v době uzavření inkriminované dohody o narovnání nadále panoval mezi jeho účastníky spor o oprávnění soupisu předmětných nemovitostí do konkurzní podstaty (včetně dalších s tím spojených otázek), takže nelze hovořit o lstivém jednání vedlejšího účastníka při uzavírání dotčené dohody. Bylo přitom věcí stěžovatelek (respektive jejich právních předchůdců), zda s navrženou dohodou o narovnání vysloví souhlas či nikoli, kdy zároveň mohly brát v potaz veškeré aktuálně nastalé okolnosti dotčeného řízení, které měly svědčit jejich právním zájmům. Jak ostatně uvedl Nejvyšší soud, zástupce původních žalobců mohl (postupoval-li by s obvyklou mírou opatrnosti) dospět k právnímu závěru o zániku zástavního práva na nemovitostech původních žalobců, anebo mít přinejmenším pochybnosti o oprávněnosti soupisu nemovitostí původních žalobců do konkursní podstaty, což ve své podstatě představuje nyní vznášené námitky stěžovatelek ohledně absence dobré víry či mravnosti při uzavírání dotčené dohody o narovnání na straně vedlejšího účastníka. Pokud tedy o těchto (z jejich pohledu klíčových) skutečnostech mohl být právní zástupce jejich předchůdců bez nějakých zjevných obtíží zpraven, nemohou se nyní dovolávat toho, že byly jednáním vedlejšího účastníka uvedeny v omyl či že se jeho postup neslučoval s korektivem dobrých mravů. Jak totiž Ústavní soud již dříve zdůraznil, institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, přičemž jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým [usnesení sp. zn. IV. ÚS 13/2000 ze dne 5. 6. 2000 (U 20/18 SbNU 437)]. Takto byl využit též v nyní posuzované věci, kdy se vedlejší účastník, který nadále považoval některé otázky ohledně zápisu nemovitostí zástavců (právních předchůdců stěžovatelek) zajišťujících pohledávku do konkurzní podstaty za sporné, dohodl se stěžovatelkami (respektive jejich právními předchůdci) za účelem ukončení dotčených sporů na dohodě o narovnání, přičemž bylo plně na jejich smluvním ujednání, jaké parametry bude tato dohoda mít. Následný nesouhlas jedné strany dotčené dohody, vyvolaný zjištěním, že v původním sporu bylo právo "na jejich straně", však nemůže na platnosti této dohody o narovnání ničeho změnit.
13. Ústavní soud, který ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva či svobody a jeho úkolem tedy není perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního, tak nemá důvod závěry obecných soudů jakkoli přehodnocovat. Pokud soudy dospěly k právním závěrům, které se odlišovaly od představ stěžovatelek, nelze jejich rozhodnutí považovat za a priori nespravedlivá. Pro nalezení spravedlivého řešení je totiž klíčové, zda jejich rozhodování bylo nezávislé a nestranné a zda řádně zvážily přednesené argumenty jednotlivých stran řízení, což se, s ohledem na výše řečené, v nyní hodnoceném případě stalo. Navíc se podává, že argumenty stěžovatelek obsažené v ústavní stížnosti představují toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, kdy jimi vznášené námitky byly náležitě posouzeny již dovolacím soudem. Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což by však neodráželo jeho postavení orgánu chránícího ústavnost (viz čl. 83 Ústavy).
14. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelky dovolávají, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu