ECLI:CZ:US:2015:2.US.230.15.1
sp. zn. II. ÚS 230/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Sládka, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, 120 00 Praha 2, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. září 2014 č. j. 13 C 50/2011-273, proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. září 2014 č. j. 13 C 50/2011-275 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 806/2014-287, za účasti 1) Okresního soudu v Novém Jičíně a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. ledna 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 806/2014-287 bylo změněno usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. září 2014 č. j. 13C 50/2011 - 273, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 13C 50/2011 - 275 tak, že žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na nákladech řízení částku 17.394 Kč. Žalobci byla dále uložena povinnost zaplatit České republice na účet Krajského soudu v Ostravě na nákladech řízení částku 7.425 Kč a dále byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 19.896 Kč (výrok pod bodem I.). Dále krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje protiústavnost napadených rozhodnutí v tom, že obecné soudy uložily stěžovateli povinnost k úhradě nákladů řízení, a to nejen nákladů státu, ale také nákladů řízení žalovaného, přestože k tomu nebyly splněny zákonné podmínky.
Podle stěžovatele je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem ustanovení §151 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163), dle kterého porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy podústavního práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
V uvedeném nálezu se uvádí, že je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem ustanovení §151 o. s. ř.; podle ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do doby, než rozhodnutí ve věci nabude právní moci. Pokud soud v této lhůtě opomene rozhodnout o nákladech řízení, které dosud vynaložil v průběhu řízení soud, resp. stát, je dodatečné stanovení povinnosti účastníka řízení k náhradě těchto nákladů vyloučeno. Takový postup je totiž v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku zasahuje do vlastnického práva účastníka řízení garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Nelze totiž ani připustit, aby měl stát, pokud jde o náhradu vynaložených nákladů v soudním řízení, výhodnější postavení, než kterýkoliv z účastníků řízení, jenž se může domáhat dodatečného stanovení povinnosti k úhradě nákladů pouze ve lhůtách podle o. s. ř.
Výše citovaný nález Ústavního soudu se podle stěžovatele přiměřeně vztahuje i k této projednávané věci. I v tomto případě totiž Okresní soud v Novém Jičíně usnesením ze dne 8. září 2014 č. j. 13 C 50/2011-273, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014 č. j. 13 C 50/2011-275 rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit státu a žalovanému náklady řízení až po právní moci rozhodnutí o meritu věci, takže i v tomto projednávaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Soud prvního stupně výše uvedenými rozhodnutími uložil stěžovateli povinnost nad rozsah stanovený zákonem, čímž zasáhl do vlastnického práva stěžovatele zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Toto zásadní pochybení nenapravil ani odvolací soud, a to i přesto, že byl stěžovatelem na rozpor rozhodnutí soudu prvního stupně s ústavním pořádkem (a na výše uvedený nález Ústavního soudu) stěžovatelem upozorněn. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele se svým rozhodnutím ze dne 30. října 2014 č. j. 8 Co 806/2014-287 dopustil i Krajský soud v Ostravě.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů týkajícím se nákladů řízení a namítá, že tato rozhodnutí jsou nezákonná.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná].
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 598/2000 (N 100/23 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 727/2000 (N 75/22 SbNU 145), sp. zn. III. ÚS 619/2000 (N 79/22 SbNU 165)].
Odvolací soud v předmětné věci nepřisvědčil odvolací námitce žalobce, že napadené usnesení je nezákonné a ústavně nesouladné s argumentací, že bylo vydáno až poté, co rozhodnutí o meritu věci nabylo právní moci. V projednávané věci je podle odvolacího soudu totiž nutno vyjít z toho, že Okresní soud v Novém Jičíně nyní napadeným usnesením rozhodoval o nákladech řízení vzniklých státu a o nákladech řízení mezi účastníky poté, co již o těchto nákladech rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2013 č. j. 13C 50/2011 - 129, který byl k odvolání žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 695/2013 - 263 ve věci samé, tj. ve výroku pod bodem I. potvrzen, ovšem ve výrocích pod body II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení vzniklých státu a o nákladech řízení mezi účastníky, zrušen a v tomto rozsahu byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení a právě v dalším řízení okresní soud vydal nyní napadené usnesení. Uvedeným závěrům Krajského soudu v Ostravě nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že postup Krajského soudu v Ostravě byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 672/03 je nepřípadný, neboť v dané věci vydal obvodní soud usnesení, v němž rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení dodatečně, mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, zatímco v nyní souzené věci Okresní soud v Novém Jičíně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodoval o nákladech řízení poté, co již o těchto nákladech rozhodl rozsudkem ze dne 6. června 2013 č. j. 13 C 50/2011 - 129, který byl k odvolání žalobce rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 8 Co 695/2013 - 263 ve věci samé, tj. ve výroku pod bodem I. potvrzen, ovšem ve výrocích pod body II. a III., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zrušen a v tomto rozsahu byla věc soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení a právě v dalším řízení okresní soud vydal nyní napadené usnesení.
Ústavní soud konstatuje, že Krajský soud v Ostravě v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu