ECLI:CZ:US:2015:2.US.2582.15.1
sp. zn. II. ÚS 2582/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Danici Nagyové, zastoupené JUDr. Matúšem Hribem, advokátem se sídlem Na Hradbách 5, Bardejov, Slovenská republika, adresa pro doručování: Advokátní kancelář Martinek & partner, Jiřího ze Vtelna 1731, Praha - Horní Počernice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 518/2015-520 ze dne 25. 6. 2015, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně č. j. 59 Co 274/2014-473 ze dne 15. 10. 2014 a výroku III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 7 C 197/2007-439 ze dne 18. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 2015 a doplněnou podáním ze dne 9. 11. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva, a to právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 7 C 197/2007 se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti byly v řízení o vypořádání společného jmění manželů přikázány ze zaniklého společného jmění žalobce a stěžovatelky do výlučného vlastnictví žalobce věci označené ve výroku I. a do výlučného vlastnictví stěžovatelky věci označené ve výroku II., včetně nemovitostí specifikovaných v tomto výroku. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost vydat žalobci věci uvedené ve výroku III. a výrokem IV. bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 1 315 800 Kč. Výroky V. a VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost vyvozovala z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s vypořádáním společného jmění manželů tak, jak o něm bylo rozhodnuto, neboť má za to, že došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení. Před soudy argumentovala existencí důvodů pro uplatnění disparity podílů při vypořádání společného jmění, přičemž soud disparitu zamítl, aniž by provedl všechny navrhované důkazy. Provedené důkazy pak hodnotil jednostranně ve prospěch žalobce, a nikoli v jejich vzájemné souvislosti. Jeho přístup k vykonávání a hodnocení důkazů je dle stěžovatelky výrazem ústavně neakceptovatelné absolutní svévole. K namítaným vadám nepřihlédl ani dovolací soud, který dovolání odmítl jako nepřípustné. Postup Nejvyššího soudu stěžovatelka označuje za nepochopitelný a formalistický. Zmiňuje, že jednostranný přístup k dokazování se radikálně změnil po změně zákonného soudce. Upozorňuje na to, že v řízení vznesla dne 14. 11. 2011 a dne 17. 9. 2012 protinávrh na uložení povinnosti žalobci zaplatit jí sumu, která odpovídá hodnotě, o kterou ukrátil svým jednáním společný majetek, nahlédnutím do spisu však zjistila, že tento protinávrh a důkazy prokazující nehospodárné nakládání s prostředky patřícími do společného jmění, které k němu připojila (poštovní peněžní poukázky), se ve spisu nenachází a soud o návrhu nerozhodl, což považuje za závažný nedostatek v činnosti soudů, který dovolací soud nenapravil. Pokud při zvažování disparity podílů poukázal na skutková zjištění, tato nemají dle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování, přičemž navrhované relevantní důkazy provedeny nebyly. V této souvislosti odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu, řešící tzv. opomenuté důkazy. Nadto bylo dle přesvědčení stěžovatelky zdůvodnění neprovedení důkazů provedeno neudržitelným způsobem. Pokud Nejvyšší soud odkázal na svou judikaturu, řešící rozhodování o vypořádání společného jmění s ohledem na disparitu podílů, nezvažoval konkrétní okolnosti případu.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces a rovnost účastníků, pokud nezohlednily její zvýšené zásluhy na získání společného majetku, a pokud vyšly z neúplně zjištěného skutkového stavu, když neprovedly všechny navržené důkazy. Stěžovatelka v této souvislosti Ústavnímu soudu předkládá vlastní, dle svého názoru správný náhled na danou problematiku, přičemž se vymezuje především ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo její dovolání odmítnuto s tím, že rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 o. s. ř., neboť vychází ze soudní judikatury.
Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení obsahu dovolání a v něm obsažených námitek je především věcí úvahy Nejvyššího soudu. Kasační pravomoc Ústavního soudu je namístě teprve tehdy, pokud by rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012, dostupné stejně jako další citovaná judikatura Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu není sjednocovat judikaturu soudů, neboť to přísluší právě Nejvyššího soudu [srov. ustanovení §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)].
V projednávané věci Nejvyšší soud srozumitelně a s odkazem na příslušnou judikaturu zdůvodnil, proč shledal závěry odvolacího soudu, vysvětlující důvody, pro něž nerozhodl o disparitě podílů ve prospěch stěžovatelky, správnými. V souladu se svou judikaturou (viz usnesení sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 ze dne 13. 8. 2009) přezkoumal, zda nejsou úvahy soudů v nalézacím řízení o nenaplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného majetku zjevné nepřiměřené či svévolné. Dospěl však k závěru, že s hledisky uvedenými v §149 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (skutečnostmi majícími vliv na hospodaření rodiny, které mohou vyvážit větší zásluhy jednoho z manželů o nabytí a udržení majetku) jsou závěry odvolacího soudu v souladu. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelky, že uvedené závěry z provedeného dokazování nevyplývají. Zjištění, že stěžovatelka sice za trvání manželství podnikala a z hlediska reálných příjmů se větší mírou zasloužila o získání společného majetku, avšak žalobce pro její výkon činnosti zajišťoval servis a byl jí tak nevýdělečným způsobem nápomocen a vytvářel potřebné zázemí pro její podnikání, byť sám nerealizoval konkrétní zisky, má v provedeném dokazování oporu. V tomto směru vypovídali nejen příbuzní žalobce, ale i zletilé děti stěžovatelky. Mezi hlediska rozhodná pro posouzení zásluhovosti jistě nelze zařadit stěžovatelkou po dobu několika let (až do roku 2004, kdy žalobce opustil společnou domácnost) akceptovatelný způsob vedení společné domácnosti a hospodaření, což ostatně vyplývá i z návrhu stěžovatelky na rozvod manželství, který je součástí spisu Okresního soudu v Uherském Hradišti sp. zn. 6 C 377/2004 (a je připojen u vyžádaného soudního spisu), a z její výpovědi o příčinách rozvratu manželství, byť stěžovatelka nyní svá tvrzení přednesená v řízení o rozvod manželství bagatelizuje.
Pokud se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatelky uplatněnými po uplynutí zákonné tříleté lhůty od zániku společného jmění, že žalobce v průběhu manželství ukrátil pro sebe majetek tvořící společné jmění, učinily tak v souladu se svou aktuální judikaturou (stejně tak neřešily ani později uplatněné argumenty žalobce, že i stěžovatelka zadržela značné finanční prostředky patřící do společného jmění). Ze soudy citované judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů mají účastníci na obou stranách sporu jak postavení navrhovatele, tak i postavení odpůrce (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 684/2004), každý z nich může do tří let od zániku společného jmění označovat majetek, který je třeba vypořádat, aniž by šlo formálně o vzájemnou žalobu, přičemž se vypořádá jen ten majetek či hodnoty tvořící společné jmění, které účastníci navrhli v této lhůtě k vypořádání (viz rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1112/2006 ze dne 23. 5. 2007), a v návaznosti na to je nepřípustné argumentovat pohledávkou v režimu společného jmění, pokud nebyla v uvedené lhůtě u soudu uplatněna (viz rozsudek 22 Cdo 2674/2012 ze dne 25. 2. 2014).
Závěry této judikatury jsou akceptovatelné i z ústavního hlediska a Ústavní soud neshledal důvod, aby je jakkoliv přehodnocoval. Předchozí praxe, která umožňovala kdykoliv během řízení o vypořádání společného majetku navrhnout nové položky k vypořádání, totiž vycházela ze starší úpravy, která předpokládala, že soud z úřední povinnosti pátrá po společném majetku a že je povinen vypořádat jeho celou masu. Tento názor, který v praxi mimo jiné vedl k neúměrnému prodlužování sporů, neboť umožňoval neomezené rozšiřování vypořádávaného majetku kdykoliv za řízení, a který zřejmě zastává stěžovatelka, byl však neudržitelný vzhledem k posílení dispozitivního charakteru příslušných norem a také vzhledem k uplatnění zásad projednací a dispoziční v občanském soudním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 ze dne 26. listopadu 2009).
Proto pokud stěžovatelka namítá, že v uvedených souvislostech nebyly provedeny navrhované důkazy, nelze její námitce přisvědčit, neboť šlo o důkazní návrhy, od jejichž provedení nebylo možné očekávat významnějších zjištění z hlediska účastníky vymezeného předmětu vypořádání společného majetku. Nešlo tedy o opomenuté důkazy ve smyslu závěrů judikátů Ústavního soudu, na něž stěžovatelka poukazuje.
Stěžovatelkou namítaným nedostatkem v činnosti nalézacího soudu, který nerozhodl o jejím protinávrhu, k němuž měly být připojeny poštovní peněžní poukázky prokazující nehospodárné nakládání žalobce s prostředky patřícími do společného jmění, a který, jak zjistila studiem spisu, nebyl jeho součástí, se Ústavní soud nezabýval, neboť tuto námitku stěžovatelka neuplatnila v odvolacím řízení. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) vyplývá, že stěžovatel je povinen vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně (srov. např. usnesení ze dne 17. prosince 2008 sp. zn. IV. ÚS 1820/08). Za situace, kdy k uvedenému pochybení mělo dojít již v řízení před soudem prvního stupně, měla stěžovatelka dát příležitost odvolacímu soudu, aby se s touto námitkou vypořádal, což neudělala.
Lze uzavřít, že soudy učinily dostatečná a pro posouzení vymezeného předmětu řízení podstatná skutková zjištění a vyvodily z nich i odpovídající právní závěry, které jsou v souladu s podústavním právem i s judikaturou Nejvyššího soudu, na niž soudy patřičně odkázaly. Tyto závěry jsou výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti, a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Pokud stěžovatelka zastává opačný názor, tato skutečnost ještě neodůvodňuje závěr, že by zmíněný proces a rozhodnutí z něho vzešlá znamenal zásah do jejích základních práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí dle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu