ECLI:CZ:US:2015:2.US.2631.15.1
sp. zn. II. ÚS 2631/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Klementa, zastoupeného JUDr. Janem Kačerem, advokátem se sídlem Zdíkov 185, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 2047/2015-324, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, kterým Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 1. 2015, č. j. 19 Co 2340/2014-304, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele v částce 41.809 Kč, jako nepřípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť výrokem, který byl dovoláním napaden, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč.
2. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu nebylo umožněno, aby byl jeho nárok přezkoumán v rámci dovolacího řízení. Dle stěžovatele bylo v průběhu soudního řízení původně rozhodováno o nároku ve výši 114.415 Kč, přičemž tento nárok byl soudy obou stupňů po celou dobu posuzován jako předmět řízení, na čemž nic nemůže změnit, že později došlo postupně k částečnému přiznání a k částečnému zamítnutí nároku a také k částečnému zpětvzetí dotčeného nároku, takže tímto postupem se z původní sporné částky vytvořila částka pouze ve výši 41.809 Kč. Stěžovatel soudí, že by se při posuzování přípustnosti dovolání mělo vycházet z principu, že hodnota předmětu řízení je dána obsahem návrhu podaného účastníkem při zahájení řízení (podobně jako pro posuzování náležitostí rozhodných pro určení výše soudního poplatku či výše nákladů řízení), takže na následnou změnu žalované částky by neměl být brán zřetel. Takto stěžovatel napadá i samotné ustanovení §238 odst. 1, písm. c) občanského soudního řádu, které je podle jeho názoru diskriminační, svým dopadem může porušovat ústavní právo na spravedlivý proces a ohrožovat právní jistotu účastníků řízení (navíc působí výkladové potíže a komplikace) a ústí v kastování účastníků sporů, kdy ústavní práva jsou rozdílná pro "malé" a "velké" kauzy a rozdílný je tak i přístup k vymahatelnosti a vynutitelnosti práva.
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podstatou nyní posuzované věci je odmítnutí dovolání stěžovatele pro nepřípustnost z důvodu bagatelnosti žalovaného nároku. Ústavní soud připomíná, že se totožnou problematikou již zabýval v řadě svých rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 750/06 ze dne 6. 6. 2007 (N 93/45 SbNU 335), usnesení sp. zn. IV. ÚS 2348/10 ze dne 20. 9. 2010 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1268/10 ze dne 30. 8. 2010; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz], kdy vyložil, že právo na přístup k soudu není absolutní; tohoto práva je možno se domáhat jen za splnění zákonem stanovených podmínek. Takovými jsou např. lhůty pro podání procesního prostředku či omezení týkající se přípustnosti procesních prostředků (především podávaných u vyšších soudních instancí). Z ústavněprávního hlediska přitom není soudní řízení povinně ani dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních (čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
6. V oblasti občanskoprávních vztahů je tedy na vůli zákonodárce, kolik přezkumných instancí pro jednotlivé druhy řízení stanoví a jaké podmínky, za jejichž splnění se účastníkovi řízení otevře možnost přezkumu ve více instancích, určí. Z ústavních mezí tak nevybočuje ani jednostupňové soudnictví zejména ve věcech objektivně bagatelního významu, a proto vyloučení bagatelních věcí z přezkumu odvolacího soudu, tím více pak z přezkumu soudu dovolacího, není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a ani v rozporu s principem proporcionality ve smyslu čl. 4 Ústavy (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 404/04 ze dne 14. 10. 2004 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002). Ústavní soud se vyjádřil i k hodnotovému omezení přípustnosti opravného prostředku, kdy uvedl, že taková úprava nepředstavuje denegatio iustitiae, nýbrž jde o promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do jejich hranic (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ze dne 7. 10. 2009). Přestože tak Ústavní soud judikoval v souvislosti se zvýšením hodnotové hranice pro přípustnost odvolání (srov. ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění od 1. 7. 2009), lze jeho závěr zobecnit i při posouzení hodnotové hranice pro přípustnost dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. podobně usnesení sp. zn. IV. ÚS 3271/10 ze dne 1. 3. 2011). Mimořádný opravný prostředek je totiž svojí povahou výjimečným instrumentem, jak dosáhnout případné nápravy pravomocného soudního rozhodnutí, přičemž hranice přípustnosti, které zákonodárce zakotvil v občanském soudním řádu, sledují premisu, že dvojinstační proces je s to zaručit správné a spravedlivé rozhodnutí. Jestliže však tento systém přesto zatíží své rozhodnutí vadou, má takový nedostatek relevanci pouze tehdy, jde-li o dopad kvalifikovaný a citelný [viz nález sp. zn. IV. ÚS 681/09 ze dne 20. 10. 2009 (N 221/55 SbNU 75)]. Soustava přezkumných instancí je takto výsledkem poměřování, na straně jedné, úsilí o dosažení panství práva, na straně druhé efektivity rozhodování a právní jistoty [nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149)].
7. Se zřetelem k výše uvedenému tedy Ústavní soud neshledal, že by obecné omezení přípustnosti dovolání výší částky, která je předmětem řízení, bylo v rozporu se základním právem na spravedlivý proces či by bylo nedůvodně diskriminační, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel. Proto, podobně jako v dřívějších případech (srov. např. již usnesení sp. zn. IV. ÚS 336/02 ze dne 30. 9. 2002), Ústavní soud odmítl návrh stěžovatele na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neaplikoval ustanovení §78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a nepostoupil věc plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.
8. Za této situace se nyní rozhodující senát zaměřil na otázku, zda Nejvyšší soud dotčené ustanovení občanského soudního řádu ve stěžovatelově případu správně aplikoval. I zde však žádné pochybení obecného soudu dosahující ústavněprávní relevance neshledal.
9. Ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v nyní platném znění totiž stanoví, že dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Jelikož v případě stěžovatele nejde o žádnou z výjimek vyjmenovaných v tomto ustanovení, je nezbytné vyjít z hranice bagatelnosti určené částkou 50.000 Kč. Z citovaného ustanovení je přitom zřejmé, že rozhodná výše částky pro přípustnost dovolání vychází z toho, jak je vymezena v napadeném výroku, a nikoliv z předmětu sporu nebo z výše částky určené žalobou či dalšími žalobními návrhy. Výklad předestřený stěžovatelem v ústavní stížnosti tudíž nemůže Ústavní soud akceptovat, neboť nikterak nereflektuje zákonné znění dotčené právní normy, nýbrž pouze odráží právní zájmy stěžovatele. S ohledem na tuto skutečnost a na fakt, že odvolací soud rozhodl výrokem o částce 41.809 Kč, tedy Nejvyšší soud nikterak nepochybil, pokud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, jelikož postupoval podle jeho kogentního znění.
10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k tomu (a také ze shora vylíčených důvodů) musel být odmítnut - coby akcesorický - i návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu