ECLI:CZ:US:2015:2.US.2697.15.1
sp. zn. II. ÚS 2697/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky L. O., zastoupené JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Štefánikova 61, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2015, č. j. 15 Nc 50/2014-282, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 9. 6. 2015, č. j. 60 Co 155/2015-350, za účasti Okresního soudu ve Zlíně a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byl porušen článek 3 Úmluvy o právech dítěte, článek 2, článek 11 odst. 1, článek 36 odst. 1 a článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článek 2 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy pochybily, pokud při rozhodování o rozsahu styku otce s nezletilou dcerou K. O. (dále jen "nezletilá") upřednostnily zájmy otce před zájmy nezletilé, a řádně se nevypořádaly s lékařskými zprávami MUDr. Bačové a MUDr. Gogelové. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nezletilá je vážně nemocná, trpí cukrovkou prvního typu, a je tedy nezbytně nutné vycházet při posuzování zájmu dítěte ze zdravotní dokumentace. Soudy svá rozhodnutí postavily dle stěžovatelky na názoru otce, který tvrdí, že je ohledně zdravotního stavu nezletilé edukován a má dostatek zkušeností a znalostí, aby zdravotní stav nezletilé zvládnul, toto své tvrzení však nijak neprokázal. Stěžovatelka je naopak přesvědčena, že otec nemá téměř žádné zkušenosti s každodenními situacemi, které u nezletilé nastávají a na které je nutno rychle reagovat. Stěžovatelka proto navrhovala, aby soud přistoupil k zadání znaleckého posudku, který by prokázal způsobilost otce se o nezletilou v době, kdy mu bude umožněn styk s ní, řádně postarat. Soudy však odmítly provedení znaleckých posudků pro jejich nadbytečnost. Stěžovatelka má za to, že pouze ona je schopna se o nezletilou řádně postarat s ohledem na její zdravotní stav. Pokud soudy rozšířily styk otce s nezletilou, jak je uvedeno výše, aniž by zkoumaly způsobilost otce o nezletilou v její nemoci řádně pečovat, porušily právo nezletilé na život a zdraví, jak je zaručováno Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, neboť v důsledku nezpůsobilosti otce zvládnout nemoc nezletilé může dojít k trvalým následkům na jejím zdraví.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Zlíně, sp. zn. 0 P 409/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 1. 2015, č. j. 15 Nc 50/2014-282, byl styk otce s nezletilou upraven tak, že je oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý týden od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin, každý sudý rok o vánočních prázdninách od 26. prosince od 9:00 hodin do 1. ledna následujícího roku do 18:00 hodin, každý lichý rok o vánočních prázdninách od 25. prosince od 9:00 hodin do 27. prosince do 18:00 hodin, každý sudý rok jeden týden v době jarních prázdnin od pondělí od 9:00 hodin do neděle 18:00 hodin a každý rok jeden týden v době července a jeden týden v srpnu. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 9. 7. 2015, č. j. 60 Co 155/2015-350, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou každý sudý kalendářní týden od pátku od 16:00 hodin do neděle do 17:00 hodin (zkrátil doby styku otce s nezletilou o dvě hodiny), každý sudý rok v době jarních školních prázdnin od soboty předcházející jarním školním prázdninám od 9:00 hodin do neděle jarních školních prázdnin (prodlužil styk otce s nezletilou o sobotu, neděli a část pondělí), každý sudý rok v době vánočních školních prázdnin od 26. prosince od 9:00 hodin do 1. 1edna následujícího roku do 17:00 hodin, každý lichý rok v době vánočních školních prázdnin od 25. prosince od 9:00 hodin do 27. prosince do 17:00 hodin (zkrátil dobu styku o jednu hodinu), o hlavních školních prázdninách roku 2015 od 18. 7. 2015 od 9:00 hodin do 26. 7. 2015 do 18:00 hodin, o hlavních školních prázdninách každého následujícího roku v měsíci červenci po dobu 10 dnů vcelku vždy počínaje 9:00 hodinou ranní do 18:00 hodin 10. dne tohoto styku (doba styku byla prodloužena o 3 dny v měsíci červenci a o 3 dny v měsíci srpnu).
4. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudů, které dospěly při svém rozhodování k závěru, že dosavadní omezená délka styku otce s nezletilou, který se uskutečňoval každý sudý víkend v sobotu a v neděli od 9:00 do 11:30 hod. a od 12:30 do 18:30 hod., byla nedostatečná a prakticky vylučovala další utváření a upevňování jejich vzájemného vztahu. Soudy nespatřovaly překážku v širšímu styku otce s nezletilou ani v onemocnění nezletilé cukrovkou prvního typu, poněvadž mají za to, že o nezletilou jsou schopni pečovat v nemoci oba její rodiče.
5. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníka řízení. K tomu může dojít kupříkladu v důsledku excesivního nerespektování již samotných ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy.
6. Za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu).
7. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že soudy obou stupňů při svém rozhodování velmi pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, krajský soud (obdobně jako soud prvního stupně) vycházel ze skutečnosti, že oba rodiče jsou v daném případě způsobilí vychovávat nezletilou. Konstatovaly přitom, že otec má dobré podmínky pro styk s nezletilou jak v místě svého bydliště, tak v místě bydliště svých rodičů, které se nachází poblíž bydliště matky a nezletilé. Soudy přitom dospěly k závěru, že matkou tvrzené důvody bránící širšímu styku otce s nezletilou nejsou relevantní.
8. Hlavním argumentem matky je tvrzení, že otec není schopen poskytnout nezletilé řádnou péči v její autoimunitní nemoci. Soudy k této skutečnosti provedly dokazování lékařskými zprávami MUDr. Miluše Bačové ze dne 2. 5. 2014 a 25. 7. 2014, a lékařskými zprávami MUDr. Pavly Gogelové ze dne 18. 3. 2014, 31. 7. 2014, 11. 11. 2014 a ze dne 4. 3. 2015. Neshledaly přitom důvodu, proč by otec, který je v oboru zdravotnictví laikem tak jako matka, a navíc podstoupil v ambulanci edukaci ohledně péče nezletilé v její nemoci, měl být z pohledu péče o nezletilou diskvalifikován. Soud prvního stupně v této souvislosti případně konstatoval, že pokud má matka v tomto směru pochybnosti, je na ní, aby ho instruovala v péči o nezletilou tak, aby se naučil tuto péči o ni zvládat. To ostatně vyplývá i z lékařské zprávy MUDr. Gogelové ze dne 19. 9. 2014. Ústavní soud ke shora uvedenému dodává, že takový požadavek se jeví nanejvýš odůvodněný a žádoucí za situace, kdy se nezletilá stýká v čase určeném soudním rozhodnutím s otcem bez přítomnosti matky. Z tohoto pohledu se jeví odmítání matky nezletilé poskytnout otci příležitost ke zdokonalení se v péči o nezletilou jako účelové. Je to přitom matka nezletilé, která v ústavní stížnosti argumentuje zájmem dítěte, a naznačuje, že by snad mohlo v důsledku rozhodnutí soudů dojít k trvalým následkům na zdraví nezletilé. Jedním ze způsobů, jak takové situaci zabránit, je přitom takové chování rodičů, které povede k tomu, aby byli oba v péči o nezletilou zcela zastupitelní. To platí jistě i pro funkční rodinu, a tím spíše pak pro rodiče, kteří spolu nežijí a v péči o nezletilé dítě se střídají.
9. Pokud stěžovatelka namítá, že soudy své shora uvedené názory nepostavily na řádně provedeném dokazování, když nepřihlédly dostatečně k předloženým lékařským zprávám a nezadaly ohledně schopnosti otce o nezletilou řádně pečovat vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
10. V odůvodnění svého napadeného rozsudku soud prvního stupně rozvedl, proč nepovažoval za nutné provádět dokazování znaleckými posudky, jak navrhovala matka nezletilé. Soud vysvětlil, že znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví endokrinologie by jen konstatoval již soudu známý zdravotní stav nezletilé, který však není předmětem této věci, kdy se jedná o posouzení schopnosti otce na tento zdravotní stav nezletilé reagovat. Tuto skutečnost však soud nepovažoval za nutné prokazovat znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neboť neměl pochyb o tom, že je otec schopen péči o nezletilou zajistit. Soud zejména shledal, že na straně otce není dán žádný důvod, pro který by měl být hodnocen jako rodič nerovnocenný druhému rodiči v péči o nezletilou. Jinými slovy, soud vycházel ze skutečnosti, že na straně ani jednoho z rodičů není dán důvod pro to, aby právě on měl být výlučně schopen zvládnout péči o dítě s onemocněním cukrovky. Nepochybně je v současné situaci v jisté "výhodě" matka, která má s praktickou péčí o nezletilou delší a každodenní zkušenost, jak již však bylo shora řečeno (a to nejen ze strany soudů, ale i opatrovníka a lékařů), je třeba, aby si tyto zkušenosti osvojil také otec nezletilé. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že soud při rozhodování o rozšíření dosavadního styku přihlédl také k tomu, že otec absolvoval konzultace za účelem osvojení základních postupů při péči o nezletilou dceru, tedy měření glykemie a dávkování inzulínu i podávání dietní stravy včetně časového harmonogramu. S těmito závěry se ztotožnil odvolací soud, který odmítl doplnění dokazování výslechem MUDr. Gogelové, neboť jí vystavené lékařské zprávy považoval za vyčerpávající. Také odvolací soud zdůraznil připravenost otce absolvovat edukační pobyt s nezletilou v místě zajištěném lékařským a zdravotnickým personálem, což by mu umožnilo lépe zvládat péči o nezletilou v době vymezeného styku. Soud také přihlédl k dosavadnímu chování otce, který respektoval v rámci dosavadního styku s nezletilou její zdravotní stav a omezení z toho vyplývající. V neposlední řadě vzal v úvahu také soběstačnost nezletilé při zjišťování glykemického profilu v krvi glukometrem a její orientaci v nemoci a souvisejících omezeních, což oběma rodičům usnadňuje péči o nezletilou v její nemoci.
11. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy v nyní projednávané věci nedopustily stěžovatelkou namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly jí navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
12. Závěrem je třeba vypořádat se s námitkou stěžovatelky, že v průběhu řízení nebylo přihlédnuto k názoru nezletilé, respektive, že její názor zjišťoval pouze opatrovník, který jí však výslovně nepoložil otázku, jak často by se chtěla s otcem stýkat. Ze zpráv opatrovníka - Magistrátu města Zlín - založených ve vyžádaném soudním spise Ústavní soud zjistil, že nezletilá na otázky ohledně styku s otcem odpovídá, že jí vyhovuje současný stav, že je ráda, když vidí o víkendu i maminku, že se tak dohodly. Dle zpráv opatrovníka několikrát během rozhovoru uvedla, že se s mámou dohodly, že tak jak je to teď, je to nejlepší. Z obsahu napadených rozsudků je zřejmé, že názor nezletilé s ohledem na její věk hodnotily soudy v kontextu dalších důkazů a relevantních faktorů a nepřikládaly mu zcela zásadní váhu. Ústavní soud ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503); či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (dále jen "OSPOD"), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého. Ústavní soud proto postup Okresního soudu ve Zlíně, který vycházel ze zprávy OSPOD Magistrátu města Zlín, a hodnotil ji v souvislosti dalšími provedenými důkazy, nemá za vybočující z mezí ústavnosti.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu