ECLI:CZ:US:2015:2.US.2709.15.1
sp. zn. II. ÚS 2709/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného JUDr. Barborou Lukšovou Frantovou, advokátkou, se sídlem Washingtonova 1599/17, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2014, č. j. 61 Nc 62/2014-109, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 58 Co 65/2015-165, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí, neboť je přesvědčen, že nejsou výsledkem hodnocení nejlepšího zájmu nezletilých a jsou odůvodněny de facto pouze jejich zdravotním handicapem a vřelejším vztahem k matce. Stěžovatel namítá, že pokud soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích uvádějí, že je záhodno posílit vztah nezletilých s otcem, který má mimo jiné spočívat v bližším navázání kontaktu s nezletilými a odborníky, aby došlo ke zlepšení cvičební techniky, stěžovatel je přesvědčen, že právě vyloučením střídavé výchovy k naplnění těchto tezí nedojde. Je-li totiž základním důvodem upřednostnění výchovného prostředí u matky skutečnost, že tato je v rehabilitačním cvičení se synem D. zkušenější, pak je dle stěžovatele nezbytné, aby také on mohl cvičení provádět s nezletilými pod vedením odborníků. Ostatně jak již stěžovatel uváděl před soudy obou stupňů, orofaciální stimulace dle Castillo Morales je terapie rodinná, kterou se po krátkém zacvičení naučí každý a pak je možno již jen docházet v intervalu 1x za 3 týdny až měsíc k terapeutovi. Stěžovatel zdůrazňuje, že s nezletilými cvičí a chce nadále navštěvovat rehabilitační lekce, aby jeho rehabilitace byly pestřejší a správně prováděné. Stěžovatel opakovaně uvádí, že je-li s nezletilými sám a zejména po delší čas, nemají s jeho cvičením problém, poslouchají ho a doporučované sestavy vždy provedou. Stěžovatel je tak přesvědčen, že skutečnost, že matka je v rehabilitaci nezletilých šikovnější a cvičení s ní je jimi přijímáno vřeleji, je jako důvod nesvěření do střídavé výchovy nedostatečný, a nemůže jím být omezeno jeho základní právo na soukromý a rodinný život a právo na péči o děti a jejich výchovu, je-li jednoznačně prokázáno, že stěžovatel je schopen i ochoten s dětmi rehabilitovat a rehabilitačním technikám se učit. Co se týká dalšího uváděného důvodu, a to tvrzeného hlubšího citového vztahu dětí k matce, stěžovatel namítá, že tato skutečnost nebyla předmětem znaleckého zkoumání, když soudy znalecký posudek, který stěžovatel k důkazu navrhoval, odmítly jako nadbytečný s tím, že vztah dětí k rodičům byl zjištěn z ostatních důkazů. Stěžovatel uvádí, že s matkou dětí a dětmi stále žije ve společném domě, vedle stanoveného výživného hradí veškeré výdaje na domácnost a chod domu, každý den vídá nezletilé a zajímá se o ně. V této situaci by v případě nařízení střídavé péče nedošlo ke změně výchovného prostředí, školy, zájmů či širších sociálních vazeb. Současně stěžovatel upozorňuje, že po změně zaměstnání může mít v zásadě flexibilní pracovní dobu s možností dálkového přístupu.
3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 16 P 54/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2014, č. j. 61 Nc 62/2014-109, bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilých D. a R. M. tak, že se pro dobu před i po rozvodu manželství svěřují do výchovy matky a otci byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých částkou 9 000 Kč měsíčně na nezletilého D. a částku 8 500 Kč měsíčně na nezletilého R. Současně soud upravil styk otce s nezletilými každý lichý týden v roce vždy od čtvrtka 17:00 hodin do pondělí 7:30 hodin a každý sudý týden v roce vždy v úterý od 16:00 hodin do 19:30 hodin, o vánocích v lichém kalendářním roce od 24. 12. 9:00 hodin do 26. 12. 17:00 hodin a v každém sudém kalendářním roce od 27. 12. 9:00 hodin do 1. 1. 17:30 hodin, dále v každém sudém kalendářním roce o pololetních prázdninách od 17:00 hodin dne, který těmto prázdninám bezprostředně předchází, do 17:00 hodin posledního dne pololetních prázdnin, v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách od pátku, který těmto prázdninám předchází, od 17:00 hodin do neděle následujícího týdne 17:00 hodin, v každém sudém kalendářním roce o velikonočních prázdninách od 17:00 hodin dne, který velikonočním prázdninám bezprostředně předchází, do Velikonočního pondělí do 17:00 hodin, v každém lichém kalendářním roce o podzimních prázdninách od 17:00 hodin dne, který prázdninám bezprostředně předchází, do 17.00 hodin dne, kterým prázdniny končí, každý rok o hlavních letních školních prázdninách po dobu tří týdnů vždy dva a jeden týden vcelku od 1. dne 9:00 hodin do posledního dne následujícího po uplynutí dvou či jednoho týdne 17:00 hodin s tím, že termín prázdninového pobytu je otec povinen matce oznámit do 30. 3. toho kterého roku s tím, že pro úpravu prázdninového styku otce s nezletilými dětmi platí speciální úprava uvedená shora. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ohledně běžného styku v každém sudém týdnu v roce tak, že otec je oprávněn stýkat se s oběma nezletilými vždy ve čtvrtek od 16:00 hodin do pátku 7:30 hodin, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 nedošlo.
5. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníka řízení. K tomu může dojít kupříkladu v důsledku excesivního nerespektování již samotných ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy.
6. V usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015 Ústavní soud uvedl, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. K získání dítěte do střídavé péče však rodiči nestačí pouze projevit skutečný a upřímný zájem (subjektivní kritérium), ale rodič musí rovněž naplnit i další objektivní kritéria. Střídavá péče tak podle Ústavního soudu není namístě ve všech případech, kdy oba rodiče projeví o svěření dítěte do péče zájem. Jde například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. V usnesení sp. zn. IV. ÚS 3583/14 ze dne 26. 5. 2015 Ústavní soud uvedl (obdobně srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 816/15 ze dne 15. 5. 2015), že se neztotožňuje se závěrem stěžovatele, který by dle něj měl vyplývat z judikatury Ústavního soudu a podle kterého by střídavá výchova měla být normou. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura. Z některých předchozích nálezů Ústavního soudu sice vyplývá, že střídavá péče by měla být pravidlem, ovšem jen za předpokladu, že jsou pro ni splněny veškeré zákonné podmínky, tj. že jsou oba rodiče stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a, jestliže tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, je tedy takové řešení v nejlepším zájmu dítěte. Tyto zákonné podmínky však nutně nemusí nastat v každém zkoumaném případě, a má-li být rozhodnuto o střídavé péči, musí být jejich existence v řízení jednoznačně prokázána. Ostatně ani z ustanovení §907 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nevyplývá žádná priorita přístupu při rozhodování o tom, komu bude dítě svěřeno do péče. Je proto především na civilních soudech, aby v souladu s principem nezávislosti rozhodování soudní moci, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o svěření nezletilého do péče jednoho nebo obou rodičů. Základním kritériem přitom musí vždy být především zájem dítěte.
7. V projednávané věci soud prvního stupně vycházel ze skutečnosti, že obě děti, zejména D., jsou po zdravotní stránce handicapovány a péče o ně zahrnuje nikoliv jen běžnou obsluhu a péči, ale s přihlédnutím ke specifickým zdravotním potřebám dětí musí pečující osoba znát a ovládat speciální dovednosti potřebné pro pravidelné cvičení a stimulaci. Dle vyjádření odborných pracovišť prováděla speciální cvičení a rehabilitace s nezletilými od jejich raného věku matka, otec se na této činnosti podílel jen v minimálním rozsahu. Důsledek péče matky se přitom projevil nejen v uspokojivém zdravotním stavu dětí, ale zejména v psychické vázanosti dětí, zejména nezletilého D., na matku. Dle předložených zpráv je nezletilý D. schopen a ochoten cvičit s matkou, otce odmítá. Dle ošetřující rehabilitační pracovnice bylo cvičení otce neuspokojivé a ve svém důsledku by mohlo nezletilého D. poškodit. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že rehabilitace dětí je časově velmi náročná, děti musí cvičit minimálně třikrát denně a být dále stimulovány v orofaciální části těla. Matka péči o ně přizpůsobila svou profesní kariéru, a pracuje tak, aby časově náročnou péči zvládala, zatímco otec pracuje na manažerském postu v bance, a časový rozsah jeho pracovní doby je rozhodně náročnější než pracovní rozvrh matky. Dle odborníků navíc nezletilý D. pro svůj vývoj potřebuje jednotné vedení a fixní denní režim, a není tedy možné, aby v době nepřítomnosti otce, jak otec předpokládal, s nezletilými prováděla rehabilitační cvičení babička, neznalá dosavadního průběhu a historie rehabilitace. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou PaedDr. Evy Matějíčkové ze dne 18. 11. 2014, ze které vyplývá (obdobně jako ze zprávy ze dne 19. 1. 2015), že i přes otcovu snahu a zjevné zlepšení je jeho cvičení s nezletilými nedostačující a nedaří se dosáhnout potřebných výsledků. Také odvolací soud posléze dospěl k závěru, že i přes dobré výchovné předpoklady i velmi silnou citovou vazbu k dětem na straně obou rodičů není střídavá výchova s ohledem na zdravotní handicap a současné nastavení obou dětí (psychický stav, citové vazby) vhodná. Jakkoli soud hodnotil přístup otce, který (v souvislosti s rozpadem manželství) začal projevovat zájem o zajištění rehabilitace dětí, za přínosný a přinášející výsledky, když se ve cvičení s dětmi stále zlepšuje, je matka přesto v současné době v tomto směru nepochybně schopnější a zkušenější, a děti cvičení s ní lépe přijímají. V současné době je tak nepochybně v jejich zájmu, aby byly v převážné péči matky, na kterou jsou nyní zcela jednoznačně více citově navázány. Soud však předpokládá, že se tato situace s přibývajícím časem a věkem dětí, vyřešením rozvodových konfliktů a vztahů mezi rodiči změní a podíl otce na výchově dětí bude narůstat.
8. Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v dané věci převážně opakováním argumentů, které stěžovatel předestřel již ve svém odvolání, a se kterými se odvolací soud ústavně souladným způsobem vypořádal. V zásadě se jedná jednak o námitku, že tím, že matka má v péči nezletilé v průběhu týdne po dobu delší než otec, nemůže tento logicky v rehabilitačním cvičení s nezletilými dosahovat lepších výsledků, druhou námitkou je nesouhlas s tvrzeným silnějším citovým vztahem nezletilých k matce.
9. Pokud jde o první námitku, Ústavní soud konstatuje, že soudy obou stupňů důkladně, podrobně a srozumitelně zkoumaly na základě četných lékařských zpráv a vyjádření, že je v zájmu dětí, aby právě z důvodu jí poskytované rehabilitační péče nezletilým pečovala o nezletilé matka. Není přínosné na tomto místě opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně skutečnosti, že v současné době matka objektivně poskytuje nezletilým kvalitnější rehabilitační péči, řádně podložena provedeným dokazováním. Stejně jako obecné soudy i Ústavní soud na tomto místě kvituje nepřehlédnutelnou snahu otce podílet se na rehabilitaci dětí, avšak více než (byť pochopitelné) přání otce zlepšit se v rehabilitačních technikách a provádět je ve stejné míře jako matka, musí mít soudy na mysli zájem dětí, v dané souvislosti pak zájem na jejich zdraví, a tomuto zájmu musí ustoupit i nároky (byť jinak oprávněné) jednoho z rodičů, jak je má na mysli stěžovatel. Jinými slovy, za dané situace musí stěžovatel strpět omezení svého práva na péči o děti a jejich výchovu zaručeného článkem 32 odst. 4 Listiny. K tomu Ústavní soud dodává, že byť stěžovatel považuje rozsah soudem stanoveného styku s nezletilými za nedostatečný, je nutno konstatovat, že soudem stanovený styk stěžovatele s nezletilými se blíží svým rozsahem stěžovatelem požadované střídavé výchově. Styk otce s nezletilými v lichém týdnu je realizován od čtvrtka odpoledne do pondělí do rána, v sudém týdnu pak od čtvrtka odpoledne do pátku do rána, tedy celkem v období čtrnácti dnů po dobu 5 dnů a nocí, doba styku o letních, velikonočních, podzimních a vánočních prázdninách je stanovena tak, že rodiče se podílejí na péči o nezletilé po tuto dobu téměř stejným dílem.
10. K námitce stěžovatele, že mělo být ohledně tvrzeného silnějšího citového vztahu nezletilých k matce zadáno vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud konstatuje, že ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o případy tzv. opomenutých důkazů, tedy o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení skutkového základu věci, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51), nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461), nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143), nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225), a další]. Taková situace však v nyní projednávané věci nenastala.
11. V odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že považoval za nadbytečné provádět dokazování znaleckým posudkem k určení výchovných předpokladů obou rodičů a vztahů mezi rodiči a dětmi, když tyto skutečnosti byly prokázány jinými důkazy zcela dostatečným způsobem. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Jak vyplývá ze shora konstatovaného, je zřejmé, že se odvolací soud v nyní projednávané věci nedopustil stěžovatelem namítaného pochybení, neboť řádně zdůvodnil, z jakých důvodů nebyl stěžovatelem navržený důkaz proveden a vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
12. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že odkaz odvolacího soudu na usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015 nebyl případný. Odvolací soud z uvedeného usnesení citoval, že střídavá péče nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče, neboť je vždy třeba posuzovat individuální zájmy a potřeby konkrétního dítěte. Odvolací soud tak reagoval na odvolací námitku stěžovatele, poukazující na starší rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou (např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014). Toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, však Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Ústavní soud se tedy neztotožňuje s argumentací stěžovatele v ústavní stížnosti, dle níž jsou závěry soudů v projednávané věci v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelem vznesené argumenty jsou projevem určité snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Z výše uvedeného je nicméně patrné, že odvolací soud postupoval zcela v intencích judikatury Ústavního soudu a nedopustil se pochybení, které Ústavní soud obecným soudům vytknul ve věci sp. zn. I. ÚS 2482/13. Odvolací soud se taktéž řádně vypořádal s námitkou stěžovatele týkající se společné domácnosti rodičů, která by měla vést soudy k rozhodnutí o svěření nezletilých do střídavé výchovy rodičů. Odvolací soud případně konstatoval, že se jedná o situaci s ohledem na rozpad manželství dočasnou, přičemž je v zájmu dětí, aby jejich poměry byly stabilizovány a nezůstávaly v nejistotě, dokud nebude další bydlení všech členů rodiny vyřešeno. Ústavní soud v rozhodování soudů obou stupňů neshledal ani žádný jiný exces, který by odůvodňoval zásah do jejich rozhodovací činnosti.
13. Jakkoliv lze chápat postoje stěžovatele, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť žádný soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Vývoji nezletilých dětí především nijak neprospívá dlouhý spor rodičů, navíc doprovázený nezbytností znaleckých posudků, do nějž jsou nezletilí nesporně zataženi, a který fakticky nemůže být uspokojivě vyřešen orgány státu. Odmítnutí této ústavní stížnosti navíc nijak nevylučuje možnost jiného soudního rozhodnutí či uzavření jiné dohody rodičů o úpravě styku s nezletilými za předpokladu, že dojde k přiměřené stabilizaci rodinných vztahů.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu