ECLI:CZ:US:2015:2.US.2875.15.1
sp. zn. II. ÚS 2875/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Bugaje, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D, advokátem se sídlem Ludvíka Podéště 1883/5, Ostrava, směřující proti výroku I. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2015, č. j. 1 As 41/2015-44, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Západočeské univerzity v Plzni jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným výrokem I. svého usnesení odmítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 12. 2014, č. j. 30 A 40/2014-38. Dále pak rozhodl o nákladech řízení a o vrácení zaplaceného soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti (výroky II. a III.). Uvedeným rozsudkem krajský soud vyhověl správní žalobě stěžovatele, když podle ustanovení §78 odst. 1 ve spojení s §76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zrušil výrok II. rozhodnutí rektorky Západočeské univerzity v Plzni ze dne 28. 1. 2014, č. j. PR-P-1570333/11/13/VO, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o prominutí poplatku za studium vyměřeného rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni ze dne 7. 11. 2013, č. j. PR-P-1570333/11/13, a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud shledal důvodnými ty žalobní body stěžovatele, v nichž namítal, že se žalovaná dostatečně nevypořádala se všemi skutečnostmi, které měly odůvodňovat prominutí poplatku za studium, a proto napadené rozhodnutí zrušil, a to jednak pro nezákonnost ve vztahu ke stěžovatelově námitce ohledně jeho sociální situace ["pokud žalovaná měla pochybnosti o správnosti a úplnosti (stěžovatelových) tvrzení, bylo její povinností vyzvat ho k jejich prokázání, neboť nejsou v žádosti ničím dokládány."], jednak pro vady řízení ve vztahu k námitce ohledně stěžovatelova zdravotního stavu ["i když žalovaná připustila jako možné kritérium pro rozhodování o žádosti o snížení či prominutí poplatku za další studium vážnou nemoc, vůbec se (stěžovatelovým) tvrzením a předloženými důkazy nezabývala a označila je za účelové."] (str. 10-11 rozsudku).
3. Přestože tedy krajský soud předmětným rozsudkem vyhověl žalobě stěžovatele a napadené rozhodnutí zrušil, stěžovatel jej i přesto napadl kasační stížností, v níž výslovně zdůraznil, že "napadá část rozsudku, v níž krajský soud vyjádřil závazný právní názor, kterým se bude žalovaná v dalším řízení řídit", a to pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti, resp. nedostatku důvodů pro nevypořádání žalobního tvrzení, a také pro jeho rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Na podporu závěru o přípustnosti kasační stížnosti stěžovatel citoval rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50, a ze dne 30. 7. 2012, č. j. 5 Afs 48/2011-66 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz).
4. Jak již bylo výše konstatováno, Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele shledal nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 písm. c) s. ř. s., dle něhož je nepřípustná kasační stížnost směřující jen proti výroku o nákladech řízení nebo proti důvodům napadeného rozhodnutí soudu, a proto ji podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl (výrok I.). Vycházel přitom ze závěrů, které ve vztahu k obdobné věci zaujal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012- 41, v němž vyslovil, že "[k]asační stížnost podaná účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak, je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná."
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedeným právním závěrem Nejvyššího správního soudu ohledně nepřípustnosti jím podané kasační stížnosti nesouhlasí a v jejím obsahu s ním podrobně polemizuje, neboť je i nadále toho názoru, že "odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo vydáno mimořádně nespravedlivě a nepředvídatelně, čímž došlo k zásahu do základních práv na spravedlivý proces." Na podporu své argumentace ohledně přípustnosti jím podané kasační stížnosti stěžovatel odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, v níž se zabýval problematikou vztahu závazného právního názoru obsaženého v odůvodnění a samotného výroku rozhodnutí (např. usnesení ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. 8 Afs 15/2007). Dle stěžovatele měl tedy Nejvyšší správní soud "s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem uvážit, zda důvody, na nichž stojí zrušující rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem pro daný výrok a zda převažují nad důvody, které neobstály. Míra této opory výroku pak je rozhodující pro úvahu Nejvyššího správního soudu, zda lze kasační stížnost zamítnout a část důvodů pro zrušení správního rozhodnutí nahradit důvody vlastními, či zda je třeba zrušující rozsudek krajského soudu zrušit a zavázat jej, aby nové rozhodnutí opřel o důvody jiné." Ústavní stížností napadené usnesení se dle stěžovatele rovněž "nezdá být souladné s nastolenými trendy pro rozvoj samotného práva", neboť vychází z premisy, že kasační stížnost je nepřípustná. Stěžovatel má naopak za to, že "výklad procesních předpisů nemá být samoúčelný, má sloužit k zajištění ochrany veřejných subjektivních práv a změna ustálené judikatury v předmětné věci nemá pozitivní dopad na společnost."
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího správního soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti. Stěžovatel se však svými stížnostními námitkami, jež jsou obsahově velmi podobné s námitkami obsaženými v jím podané kasační stížnosti, v podstatě domáhá změny právního názoru Nejvyššího správního soudu ohledně nepřípustnosti jím podané kasační stížnosti, čímž staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Uvedené platí tím spíše, že stěžovatel Ústavnímu soudu fakticky přisuzuje funkci sjednocovatele judikatury obecných soudů (zde judikatury Nejvyššího správního soudu), neboť se domáhá "revize" právních závěrů obsažených v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41, jež byly Nejvyšším správním soudem v ústavní stížností napadeném usnesení aplikovány na nyní projednávaný případ a jež stěžovatel považuje za protiústavní.
9. Ústavní soud se s tímto názorem stěžovatele neztotožňuje, neboť postup Nejvyššího správního soudu i jím přijatý právní názor o nepřípustnosti kasační stížnosti stěžovatele, opírající se o závěry obsažené v citovaném usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41, považuje za ústavně konformní a neshledal v něm namítané porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jak tvrdil v ústavní stížnosti. Skutečnost, že stěžovatel s uvedeným právním názorem nesouhlasí, sama o sobě takové porušení jeho práva na spravedlivý proces nezakládá, neboť toto právo není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelem podané kasační stížnosti. Ze stejného důvodu je proto třeba odmítnout i tvrzení stěžovatele, že uvedený postup Nejvyššího správního soudu je v rozporu s jeho vlastní judikaturou, neboť přijetí výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41, z něhož Nejvyšší správní soud v nyní projednávaném případě vycházel, bylo vyvoláno právě nezbytnou potřebou sjednotit roztříštěnou judikaturu jednotlivých senátů samotného Nejvyššího správního soudu ve vztahu k posouzení přípustnosti kasační stížnosti, směřující jen proti důvodům napadeného rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 písm. c) s. ř. s.
10. Nad rámec výše uvedeného nemůže Ústavní soud přisvědčit ani názoru stěžovatele, pokud jím zpochybňoval samotný postup a následně přijaté právní závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v citovaném usnesení č. j. 5 Afs 91/2012-41, a to s ohledem na "nežádoucí změnu ustálené judikatury z hlediska porušení principů předvídatelnosti a právní jistoty." Lze totiž sice do jisté míry souhlasit s názorem stěžovatele, že obecně změna právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích materiálně vykazuje znaky retroaktivní interpretace příslušných právních norem, která je na ústavní úrovni obecně zakázána pro rozpor s principem právní jistoty, ochrany důvěry občanů v právo a v případě soudního rozhodování i s principem jeho předvídatelnosti, což je především u změny rozhodovací praxe nejvyšší soudní instance třeba považovat za jev obecně nežádoucí. Na druhou stranu však uvedený zákaz nelze považovat za absolutní, neboť by v konečném důsledku v podstatě vylučoval jakékoliv změny v rozhodovací praxi soudů (při nezměněné právní úpravě) a negoval by tak jejich povinnost reflektovat aktuální vývoj či potřebu sjednocovat judikaturu obecných soudů v dané právní oblasti. Jak ostatně zdůraznil Ústavní soud [viz nález ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2170/08 (N 117/53 SbNU 473); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)], "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána. Dokonce, i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak" (obdobně srov. např. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013).
11. Proto také ostatně v daném případě Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť se v něm Nejvyšší správní soud zřetelně odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe, a to aniž by takový postup řádně odůvodnil a zejména aniž by v dané věci přerušil řízení a věc předložil rozšířenému senátu, tedy nepostupoval způsobem stanoveným pro změnu právního názoru podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., čímž zatížil své rozhodování protiústavností (porušení práva na spravedlivý proces).
12. V případě citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší správní soud naopak dle názoru Ústavního soudu postupoval ústavně konformním způsobem, neboť, jak již bylo výše uvedeno, pro nezbytnou potřebu sjednocení roztříštěné judikatury jednotlivých senátů samotného Nejvyššího správního soudu zvolil postup právě podle ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s., na jehož základě došlo k vydání citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 91/2012-41. V něm byl přijat právní názor, který byl velmi přesvědčivě odůvodněn a z něhož zcela zřetelně vyplývá, jak mají příslušné senáty do budoucna v obdobných případech postupovat, resp. jak mají posoudit otázku přípustnosti kasační stížnosti, "podané účastníkem, který byl v řízení před krajským soudem procesně úspěšný a který nenamítá, že krajský soud měl výrokem ve věci rozhodnout jinak", tj. směřující toliko pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §104 odst. 2 písm. c) s. ř. s. Naopak za nežádoucí a rozporný s uvedenými principy předvídatelnosti soudního rozhodování a právní jistoty by bylo možné považovat stav předmětné judikatury Nejvyššího správního soudu z doby před přijetím citovaného usnesení rozšířeného senátu, která v důsledku své roztříštěnosti činila samotnou otázku přípustnosti kasační stížnosti neurčitou, nejednoznačnou a potenciálně v obdobných případech posuzovanou odlišně.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu