ECLI:CZ:US:2015:2.US.2913.15.1
sp. zn. II. ÚS 2913/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů Milana Husáka a Libuše Husákové, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Černým, advokátem, se sídlem Balbínova 3/224, Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2015, č. j. 22 Cdo 2252/2015-274, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 9. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11, 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 90 a násl. Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelé po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu řízení v ústavní stížnosti namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily jejich vlastnické právo, respektive nájemní smlouvu, neboť jejich závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Současně soudy porušily princip rovnosti účastníků, když jeden vlastník má "lepší právo", než druhý vlastník. Stěžovatelé zejména nesouhlasí s právním závěrem soudů, že ztratili právní důvod pro užívání pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně, a to uplynutím doby, na kterou byl nájem sjednán. Podstatná část staveb byla totiž pořízena v době, kdy neexistovala nájemní smlouva, a stavba byla stavěna s vědomím a souhlasem tehdejšího vlastníka. Stěžovatelé navíc byli v době výstavby přesvědčeni, že vlastníku stavby svědčí právo osobního užívání uvedeného pozemku, a to až do roku 1988, tj. déle než 20 let. Stěžovatelé mají také za to, že došlo k vydržení vlastnického práva ve prospěch tehdejších vlastníků; tuto okolnost soudy zcela opomenuly. Stěžovatelé upozorňují, že se úprava vztahu vlastníků stavby a pozemku od 1. 1. 2014 zásadním způsobem změnila s účinností nového občanského zákoníku, který však soudy na projednávanou věc řádně neaplikovaly, když posuzovaly věc nesprávně podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 240/97. Stěžovatelé mají za to, že žalobkyně těží z protiprávního stavu, na kterém se podílela tím, že na sebe převedla pozemky, na kterých byly stavby povolené jako trvalé, když původní vlastník obec Bedřichovice opomenul při vypořádání situace s pozemky vlastníka staveb na těchto pozemcích stojících, a pozemky prodal žalobkyni. Stěžovatelé uzavírají, že obecné soudy interpretovaly v dané věci právní normy v rozporu s dobrými mravy, když v důsledku jejich postupu jsou stěžovatelé, osoby důchodového věku, nuceni odstranit stavbu (chatu), kterou postavili na základě povolení.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 5 C 181/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Právní předchůdci stěžovatelů postavili na pozemku parc. č. X1 v k. ú. Dobřichovice stavbu chaty, která byla povolena stavebním úřadem jako stavba dočasná. K pozemku jim nesvědčilo právo osobního užívání, neboť nedošlo k registraci smluv o zřízení státním notářstvím. Následně byla uzavřena mezi vlastníkem pozemku a stěžovateli nájemní smlouva, jejímž předmětem byly pozemky parc. č. X2 a parc. č. X1. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. ledna 1988 do 31. prosince 1992, přičemž v průběhu této doby došlo k vybudování stavby kolny. Následně byla sjednána nová nájemní smlouva na dobu neurčitou od 1. ledna 1993, přičemž doba nájmu byla smlouvou ze dne 15. července 1995 smluvně změněna tak, že nájem trvá od 1. července 1995 dalších 10 let (tj. do 30. června 2005) a je určen pro účely individuální rekreace. Nájem skončil k 30. 6. 2012 a stěžovatelé byli vyzváni žalobkyní k vyklizení pozemků a odstranění stavby.
4. Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 12. 2. 2014, č. j. 5 C 181/2012-183, ve znění opravného usnesení soudu ze dne 17. 6. 2014, č. j. 5 C 1818/2012-215, uložil stěžovatelům ve výroku I. povinnost společně a nerozdílně vyklidit pozemky parc. č. X2 a parc. č. X1v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ a předat je vyklizené žalobkyni Krijcos CS, a. s., se sídlem ve Všenorech, K. Mašity 409 (dále jen "žalobkyně") do tří dnů od právní moci rozsudku. Ve výroku II. uložil soud stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně odstranit stavbu včetně příslušenství, nacházející se na pozemku parc. č. X1 v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X4 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha - západ, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 1. 2015, č. j. 32 Co 233/2014-247, výrok I. a II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že lhůtu k vyklizení pozemků a odstranění stavby stanovil na 18 měsíců, v ostatním výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
6. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavního právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
7. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2012 vlastníkem pozemku parc. č. X2 (zahrada) a parc. č. X1 (zastavěná plocha a nádvoří) v katastrálním území a obci Dobřichovice, zapsané na LV č. X3 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha západ. Právním předchůdcem žalobkyně je obec Dobřichovice, na kterou pozemky přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, když k předmětným pozemkům nebylo zřízeno právo osobního užívání. Na pozemku č. p. X1 právní předchůdci stěžovatelů postavili rekreační chatu na základě stavebního povolení vydaného pro stavbu dočasnou. V roce 1984 koupili chatu stěžovatelé. Předmětné pozemky užívali stěžovatelé spolu s chatou po dobu třiceti let na základě nájemních smluv. Od roku 2005 užívají stěžovatelé chatu a pozemky bez právního důvodu. Soud prvního stupně aplikoval na projednávanou věc judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 1. 7. 1999 sp. zn. 2 Cdon 240/97 a rozsudek ze dne 13. 10. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1197/2000), podle které zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Soud dovodil, že stěžovatelům po skončení nájmu zaniklo právo mít na pozemcích žalobkyně rekreační chatu, která byla v rozhodnutích stavebního úřadu opakovaně označena za stavbu dočasnou. Stěžovatelé tak neprokázali žádný právně relevantní důvod, na základě kterého by byli oprávněni zasahovat do vlastnického práva žalobkyně. Ohledně odstranění stavby soud aplikoval na věc rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, podle kterého se vlastník pozemku může domáhat ochrany jeho vyklizením také v případě, že se na pozemku nachází nemovitá stavba náležející osobě, proti které žaloba na vyklizení pozemku směřuje. Soud v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelům muselo být zřejmé, že po skončení nájmu budou muset stavbu odstranit, nemohli se domnívat, že ji bude možné užívat k trvalému bydlení. Laxní přístup stěžovatelů k této otázce přitom nemůže být důvodem k odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně. Se závěry soudu prvního stupně, že stěžovatelé ztratili právní důvod pro užívání pozemků, jejichž vlastníkem je žalobkyně, a to uplynutím doby, na kterou byl nájem sjednán, a jsou proto povinni chatu na pozemku žalobkyně odstranit a pozemky vyklidit, se ztotožnil i odvolací soud.
8. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakují argumentaci, kterou uplatnili již před obecnými soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby shora citované závěry soudů obou stupňů z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Stěžovatelé totiž nepředložili Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jejich tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces dokládaly. Ústavní soud je v této souvislosti nucen konstatovat, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je zejména polemikou se soudy učiněným výkladem §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný ve znění do 31. 12. 2013, podle kterého má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje. I případná nesprávnost výkladu podústavního práva však sama o sobě není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní. Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatelů. To, že soudy napadeným rozhodnutím nevyhověly návrhu stěžovatelů, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
9. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil. Ostatně, jakkoli Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelé řádně nevymezili přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu, nýbrž toliko odkazují na §237 o. s. ř., což však k přípustnosti dovolání zjevně nepostačuje, zabýval se dále dovolacími námitkami stěžovatelů, které se víceméně shodují s námitkami, které stěžovatelé předestřeli v ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud tak stěžovatelům vyložil, že zaměňují právní titul k pozemku, na základě kterého je umístěna stavba, a stavební povolení k této stavbě. Není tedy rozhodné, zda postavili chatu se souhlasem původního vlastníka, či nikoliv, neboť uzavřením nájemní smlouvy tento občanskoprávní titul zanikl a byl nahrazen jiným (nájemní smlouvou). Aniž by tedy dovolací soud považoval za nezbytné posuzovat právní poměry existující při vybudování stavby, při aplikaci uvedených závěrů na posuzovaný případ dovodil, že stěžovatelům svědčilo k předmětným pozemkům toliko právo dočasného charakteru, které skončením nájmu zaniklo, a stěžovatelé od tohoto data užívají pozemek neoprávněně, čímž nepřípustně zasahují do práv žalobkyně. K námitce stěžovatelů, že měla být na jejich věc aplikována právní úprava nového občanského zákoníku, dovolací soud upozornil, že se stěžovateli namítané ustanovení §3065 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, použije pouze na převody učiněné po 1. 1. 2014, v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou pravou retroaktivitu.
11. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se se všemi námitkami stěžovatelů vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl. To platí i pro námitku vydržení, ohledně které Nejvyšší soud uvedl, že nebyla uplatněna (jak sami stěžovatelé v dovolání přiznávají) v řízení před soudy nižších stupňů, a proto se jedná z hlediska dovolacího řízení podle §241a o. s. ř. o nepřípustnou novotu. Nelze přitom ani hovořit o řádném uplatnění námitky v dovolacím řízení, když stěžovatelé v dovolání uvedli: "Odhlédneme-li od toho, že se nyní domníváme, že došlo k vydržení vlastnického práva k pozemku, což dříve uplatněno nebylo, existují dvě samostatné právní skutečnosti..." Ostatně dovolací soud v této souvislosti konstatoval, že "Dovolatelé rovněž naznačili, že vlastnické právo k pozemku nabyli vydržením..." Shodnou formulaci použili stěžovatelé v ústavní stížnosti, pro kterou však platí obdobná pravidla jako pro dovolání, neboť před obecnými soudy neuplatněné námitky jsou vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem.
12. Pokud jde o stěžovateli (v průběhu řízení opakovaně) tvrzený rozpor jednání žalobkyně s dobrými mravy, kterou stěžovatelé namítají také v ústavní stížnosti, dovolací soud ústavně souladným způsobem vyvodil, že jednání žalobkyně, tedy samotný převod předmětných pozemků z právního předchůdce žalobkyně (obce Dobřichovice) na žalobkyni zjevně - bez dalšího - považovat za rozporný s dobrými mravy nelze. Odvolací soud v této souvislosti stěžovatelům připomněl, že pokud jde o prodej pozemků žalobkyni, k tomu došlo až poté, kdy stěžovatelé možnost odkoupit pozemky odmítli, přitom žalobkyni byly pozemky prodány za cenu vyšší, než byla nabídnuta stěžovatelům. Podle odvolacího soudu tak nelze hovořit o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, naopak je třeba přihlédnout k tomu, že právní předchůdci stěžovatelů neměli platný titul k vybudování chaty na pozemku a stěžovatelé měli nájemní smlouvu časově omezenou. Neposkytnutí ochrany vlastníku pozemku - žalobkyni - by v takovém případě představovalo omezení jeho práva.
13. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Soudy řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení stěžovatelům vysvětlily, proč jejich argumenty, resp. interpretační variantu, která je na těchto argumentech postavena, akceptovat nelze. Pokud pak stěžovatelé ty stejné argumenty znovu přednášejí v ústavní stížnosti, nemůže Ústavní soud než stěžovatele na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat, nadto s tím, že se s nimi plně ztotožňuje i z hlediska věcné správnosti, nicméně tato skutečnost podstatná není, neboť jak bylo výše uvedeno, Ústavní soud z tohoto hlediska přezkum neprovádí. Ústavní soud dodává, že obdobně postupoval již dříve, když ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 388/03 ze dne 9. 12. 2003 konstatoval, že "Právní závěry přijaté v dané věci ohledně dočasnosti stavby, práva vlastnice pozemku domáhat se ochrany svého vlastnictví a skutečnosti, že stěžovatelka, která postavila stavbu na základě obligačního práva, nemá právo mít na pozemku žalobkyně stavbu (nenáleží jí námitka proti žalobě vlastníka pozemku), nelze považovat za právní závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a které by z tohoto důvodu bylo možno hodnotit jako protiústavní".
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelů, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu