ECLI:CZ:US:2015:2.US.3527.14.1
sp. zn. II. ÚS 3527/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Kubaštové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem, se sídlem Musorgského 1, 623 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 Cdo 2297/2014-149, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2013, č. j. 17 Co 128/2012-113 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 29. září 2011, č. j. 12 C 28/2011-67, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, a JUDr. Karla Holuba, adresa Nerudova 3, 674 01 Třebíč, správce konkursní podstaty úpadce Zemědělského družstva Pístov - v likvidaci, se sídlem Pístov, zastoupeného JUDr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem Bráfova tř. 52, 674 01 Třebíč, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností opírající se o §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno její právo spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny) a princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
2. Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 29. září 2011, č. j. 12 C 28/2011-67, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala po žalovaném (vedlejší účastník řízení) zaplacení částky ve výši 1,720.070 Kč.
3. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č. j. 17 Co 128/2012-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Předmětem sporu byl nárok na náhradu škody, který žalobkyně uplatnila proti žalovanému z důvodu tvrzeného porušení jeho povinnosti jako správce konkursní podstaty, které mělo spočívat v tom, že bez zbytečného odkladu neoznámil katastrálnímu úřadu, že do konkursní podstaty sepsal nemovitost, kterou žalobkyně koupila v době probíhajícího konkursu na majetek úpadce (v jehož vlastnictví tehdy předmětná nemovitost byla), avšak do vlastnictví ji nabýt nemohla z důvodu neplatnosti kupní smlouvy [rozpor s §18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání")], neboť kupní smlouvu uzavřel úpadce bez vědomí a souhlasu správce konkursní podstaty. Žalobkyně přitom poukazovala na to, že kdyby byla v katastru nemovitostí zapsaná poznámka o sepsání nemovitostí do konkursní podstaty, uvedenou kupní smlouvu by neuzavřela. V uvedeném opomenutí správce konkursní podstaty spatřovala žalobkyně základ pro uplatnění nároku na náhradu škody podle §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud žalobu zamítl, když dovodil, že žalobkyně, která se nestala vlastnicí nemovitostí, jež byly následně zpeněženy v rámci konkursu, se náhrady škody vůči žalovanému domáhat nemůže, neboť jí skutečná škoda spočívající v hodnotě této nemovitosti nevznikla (a není tedy osobou aktivně legitimovanou k podání žaloby na náhradu škody).
4. Následné dovolání žalobkyně bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2014, č. j. 25 Cdo 2297/2014-149, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud konstatoval, že právní názor odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na náhradu skutečné škody, na němž spočívalo jeho rozhodnutí, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu poukázal např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1331/2001, popř. na rozsudek ze dne 18. prosince 2001, sp. zn. 25 Cdo 2464/2000, nebo rozsudek ze dne 30. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 4419/2010) a nebyl důvod, aby v této věci byly rozhodné právní otázky posouzeny jinak. Dovolací soud doplnil, že vzhledem k předmětu řízení (nárok na náhradu škody spočívající v hodnotě nemovitosti, kterou žalobkyně nenabyla do vlastnictví) neměl význam pro rozhodnutí v této věci poukaz dovolatelky na to, že do zvelebení nemovitosti vložila své finanční prostředky. Další námitky týkající se skutkových okolností nebyly pak s ohledem na §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud uzavřel, že srovnání s rozsudkem Nejvyššího soudu pod sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, který řešil otázku porušení povinností správce konkursní podstaty a nikoliv otázku majetkové újmy poškozeného, nedoložilo rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví. Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace dosavadního průběhu řízení, jakož i okolností, které uplatnění jejího nároku na náhradu škody předcházely. Obecným soudům vytýká nesprávné právní posouzení nároku, které je dle jejího názoru příliš formalistické a v rozporu se zásadami logického uvažování, což vede k porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytýká, že bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu a o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud následně odepřel stěžovatelce právo na výkon spravedlnosti, když nepřesvědčivě odůvodnil nepřípustnost podaného dovolání. Stěžovatelka nepovažuje rozhodnutí, na něž dovolací soud ve svém rozhodnutí odkázal, za přiléhavá a přesvědčivá a navíc nejsou ani pro danou věc dle jejího názoru použitelná. Vycházejíc z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10 vydaného v řízení o ústavní stížnosti týkající se vyloučení předmětné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, které předcházelo žalobě o náhradu škody, vyslovuje přesvědčení, že byly splněny předpoklady pro aplikaci institutu náhrady škody podle §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Skutečnost, že soudy ignorují bez jakéhokoliv odůvodnění argumentaci stěžovatelky opírající se o citované usnesení, představuje shora namítané porušení práva obecnými soudy.
III.
6. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Okresního soudu v Třebíči příslušný spis.
7. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti uvedl, že napadená rozhodnutí vycházejí v souladu s konstantní judikaturou i právní teorií z názoru, že ten, kdo nebyl vlastníkem nemovitostí, nemohl ztratit vlastnictví a majetková újma spočívající v hodnotě této věci mu nemohla vzniknout. Jestliže tedy nemovitost nebyla součástí majetku stěžovatelky, nemohl se její majetek ani o hodnotu této věci zmenšit. Dále podotkl, že nároky z neplatně uzavřené kupní smlouvy jsou upraveny v §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), přičemž se jedná o nárok na vrácení kupní ceny.
8. Krajský soud v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Okresní soud v Třebíči rovněž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Pokud stěžovatelka poukazovala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10, možnost domáhat se náhrady škody po správci konkursní podstaty zde byla podmíněna splněním zákonných podmínek. Z napadených rozsudků však vyplynul kategorický závěr, že stěžovatelka podmínky nutné k uplatnění náhrady škody nesplňuje.
10. Vedlejší účastník řízení podobně jako Okresní soud v Třebíči poukazuje na to, že z usnesení sp. zn. III. ÚS 1277/10 nikterak nevyplývá, že by byl dán právní základ nároku na náhradu škody. Pokud soudy zkoumaly zákonné podmínky pro uplatnění náhrady škody, postupovaly v souladu s tímto rozhodnutím.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelce k případné replice. Ta však na ně ve stanovené lhůtě nereagovala.
IV.
12. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní soud předesílá, že ačkoliv stěžovatelka podala poměrně obsáhlou ústavní stížnost, omezila se v ní převážně pouze na rekapitulaci v řízení vydaných rozhodnutí a popis okolností, které předznamenaly podání žaloby na náhradu škody. Pokud se již dotýká právních otázek, jedná se toliko o pouhou polemiku se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by její protichůdný názor byl vybaven relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry obecných soudů vyplývající z výkladu podústavního práva. Jde-li přitom o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. např. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Takového pochybení se obecné soudy při formování úsudku o neexistenci škody v poměrech stěžovatelky nedopustily. Jak již bylo vysloveno výše, posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; v této souvislosti pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli ani vybočení z pravidel ústavnosti nespatřuje.
15. Pokud stěžovatelka poukazovala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10, v němž bylo mj. uvedeno, že stěžovatelka má k dispozici - při splnění zákonných podmínek - institut náhrady škody (viz §8 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání), nelze z této formulace bez dalšího usuzovat, že jí uplatněný nárok na náhradu škody také „automaticky“ svědčí, a proto soudy musejí její žalobě na náhradu škody nutně vyhovět. Soudy totiž ve stávající věci dovodily, že nebyly splněny zákonné podmínky pro náhradu škody, neboť stěžovatelka nikdy nebyla v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy vlastníkem věci. Jak vyplývá z ustálené judikatury (viz Nejvyšším soudem citovaná rozhodnutí), tomu, kdo není vlastníkem věci, nemůže skutečná škoda, spočívající v hodnotě této věci vzniknout, neboť ten, kdo nenabyl věc do vlastnictví, nezískal majetkovou hodnotu, kterou by mohl ztratit. Tyto závěry jsou ústavně konformní. Opačný výklad (přijatý ve prospěch stěžovatelky) by naopak znamenal zcela zásadní změnu v nazírání na institut náhrady škody a možnosti jejího uplatňování. Pokud tedy soudy zkoumaly podmínky pro uplatnění nároku na náhradu škody, přičemž dospěly k závěru, že nebyly splněny, nelze v jejich postupu spatřovat rozpor s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1277/10 a porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy.
16. K výtkám vůči nepřesvědčivosti, resp. nepřiléhavosti, posouzení přípustnosti dovolání a jejího odůvodnění Nejvyšším soudem je třeba podotknout, že je zcela v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posuzoval přípustnost dovolání. Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Uvedené uvážení zahrnuje v sobě především posouzení toho, byla-li takováto otázka dovolatelem (vůbec) formulována a v případě, že se tak stalo, má-li vskutku dle mínění Nejvyššího soudu (nikoliv dovolatele) zásadní právní význam. Ingerence Ústavního soudu do těchto úvah se vymyká z pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musil) napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti např. pro jeho svévolnost, pro nedostatek jeho odůvodnění či z jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytýčených konsolidovanou a všeobecně dostupnou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 3. února 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93 (N 6/1 SbNU 47), nebo usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, II. ÚS 644/04, III. ÚS 86/06, III. ÚS 466/06]. O žádný z uvedených případů se však v dané věci nejedná. Nejvyšší soud sice stručně, avšak jasně a srozumitelně vysvětlil, jaký má náhled na věc, přičemž svůj názor opatřil poukazem na relevantní judikaturu. Proto ani v postupu Nejvyššího soudu nelze spatřovat pochybení zákládající porušení práva na spravedlivý proces.
17. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud v dané věci neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu