ECLI:CZ:US:2015:2.US.3676.14.1
sp. zn. II. ÚS 3676/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Martina Charváta, zastoupeného Mgr. Ing. Lenkou Charvátovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Revoluční 15, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014 č. j. 22 Cdo 3177/2014-193, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 2. 2014 č. j. 22 Co 149/2014-159 a proti výroku III. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 10. 2013 č. j. 7 C 97/2012-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá Ústavní soud o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Okresní soud v Českém Krumlově výše uvedeným rozsudkem k žalobě vedlejšího účastníka zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví v žalobě specifikované nemovitosti a současně uložil žalovaným (stěžovateli a Mgr. Ing. Lence Charvátové) uhradit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši 63 212,50 Kč. K odvolání žalovaných toliko do nákladového výroku Krajský soud v Českých Budějovicích rubrikovaným usnesením změnil výrok III. rozsudku okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen nahradit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 44 248,75 Kč (a druhá žalovaná v částce 18 963,75 Kč). Dovolání žalovaných potom Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že nalézací a odvolací soud neaplikovaly při určování náhrady nákladů řízení ustanovení §150 občanského soudního řádu, přičemž připomíná, že obecné soudy ve věcech zrušení a vypořádání spoluvlastnictví zásadně nepřiznávají žádné procesní straně náhradu nákladů řízení. Nadto považuje stěžovatel mu uloženou náhradu nákladů řízení za zcela nepřiměřenou ve vztahu k výši jeho vypořádacího podílu. S odkazem na judikát Nejvyššího soudu (R 31/1972) navíc stěžovatel namítá, že ve věci rozhodující soudy nikterak nezohlednily skutečnost, že před podáním žaloby stěžovatel nikdy neobdržel od žalobce návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a nikdy jím nebyl vyzván k uzavření takové dohody. Pokud by přitom obecné soudy k těmto skutkovým okolnostem přihlédly, musely by dle stěžovatele v souladu s relevantní judikaturou aplikovat ustanovení §150 občanského soudního řádu, a na jeho základě nepřiznat žalobci náhradu nákladů řízení.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Pro posouzení projednávané ústavní stížnosti, přesněji řečeno pro vymezení rozsahu tohoto posouzení, musel Ústavní soud v prvé řadě věnovat pozornost otázce, z jakého důvodu bylo Nejvyšším soudem odmítnuto dovolání stěžovatele a druhé žalované.
Nejvyšší soud odmítl předmětné dovolání jako nepřípustné ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, v rozhodném znění, neboť jím napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000,- Kč.
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval a interpretoval ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť předmětem řízení před dovolacím soudem byly náklady řízení v částce 68 562,50 Kč, žádnou relevantní argumentaci na podporu tohoto tvrzení, jež by věcně oponovalo Nejvyšším soudem zvolené interpretaci tohoto zákonného ustanovení, však zjevně nepředkládá. Spojuje-li pak stěžovatel kritiku postupu Nejvyššího soudu s poukazem na ustanovení §121 odst. 3 občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dle kterého "příslušenstvím pohledávky jsou náklady spojené s jejím uplatněním", přehlíží, že dle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu "se k příslušenství pohledávky nepřihlíží" (pročež by napadenými výroky odvolacího soudu bylo dle této logiky rozhodnuto - z hlediska přípustnosti opravného prostředku - o peněžitém plnění ve výši 0,- Kč). Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání žalovaných proto, že jím napadenými výroky odvolacího soudu bylo - ve vztahu ke stěžovateli - rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím - a to ani hypoteticky - částku 50 000,- Kč, postupoval ústavně konformním způsobem. V tomto směru se nyní projednávaný případ odlišuje od situace řešené v usnesení sp. zn. I. ÚS 3373/13, kde stěžovatel tvrdil překročení procesního limitu 50 000,- Kč. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto namístě odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Nebylo-li přitom dovolání žalovaných odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení, předznamenává tato skutečnost nevyhnutelně způsob hodnocení zbývající části ústavní stížnosti - tedy části směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu. Odmítl-li totiž Nejvyšší soud objektivně nepřípustné dovolání ústavně konformním způsobem (a opak se stěžovateli nepodařil prokázat), je zřejmé, že se v projednávané věci neuplatní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v rozhodném znění, pročež není možné lhůtu k podání ústavní stížnosti proti usnesením okresního a krajského soudu odvíjet od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. Je proto zjevné, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů první a druhé instance nebyla podána v zákonné dvouměsíční lhůtě.
Pro úplnost se sluší dodat, že na výše uvedeném nic nemění skutečnost, že odvolací soud v poučení napadeného usnesení připustil přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem pro jeho podání.
Za dané situace - kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět - se Ústavní soud věcně nezabýval otázkou, zda právní zastoupení stěžovatele účastnicí původního řízení (druhou žalovanou) vyhovuje materiálním požadavkům povinného zastoupení stěžovatele advokátem v řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu