ECLI:CZ:US:2015:2.US.400.15.1
sp. zn. II. ÚS 400/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele S. S., t. č. Vazební věznice P.O.BOX 170, České Budějovice, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 9 T 11/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 4 To 78/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížnost, doručená Ústavnímu soudu dne 6. 2. 2015, směřuje proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 9 T 11/2014, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 4 To 78/2014.
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24. 11. 2014, č.j. 9 T 11/2014-1736, bylo rozhodnuto tak, že podle §67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a §73b odst. 1 trestního řádu se stěžovatel bere do vazby.
O následné stížnosti stěžovatele proti usnesení krajského soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 4 To 78/2014, rozhodnuto tak, že byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.
II.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu, a to konkrétně právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 odst. 5 Listiny, v čl. 36 odst. 1 Listiny, a v čl. 40 odst. 2 Listiny.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že vazební důvod dle §67 písm. a) trestního řádu v jeho případě dán není a že napadená usnesení jsou nesprávná. Stěžovatel uvádí, že se žádným způsobem trestnímu stíhání nevyhýbal, ani si nevytvářel podmínky pro to, aby mohl z České republiky uprchnout. Stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí obsahují pouze povšechné a obecné odůvodnění a je přesvědčen, že nemohou splňovat Ústavním soudem prezentovaný požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí ve vazebních věcech.
Stěžovatel namítá, že je trestní sazbou odnětí svobody v délce 5 - 10 let ohrožen již více než rok a půl a přes tuto skutečnost se vždy dostavoval ke všem vyšetřovacím úkonům, soudním jednáním apod., když chce v rámci trestních řízení proti němu běžících prokázat svou nevinu. Důvodem pro útěk nemůže být ani hrozící navýšení případné škody způsobené trestnou činností a z toho vyplývající odpovědnost za škodu, jelikož stěžovatel je nemajetný a je v úpadku.
Dle názoru stěžovatele krajský soud nijak neoznačil důkazy, které by prokazovaly, že disponuje finančními prostředky, když se ze strany soudu jedná pouze o ničím nepodložené spekulace a domněnky, a nikoliv o náležitě a pečlivě odůvodněný důvod omezení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě nebyla prokázána důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat a již vůbec nebyly zohledněny okolnosti svědčící proti omezení jeho osobní svobody. Stěžovatel zdůrazňuje, že má v ČR silné vazby zejména ke svým synům, je rodinně založen, a nikdy by svou rodinu neopustil.
K výše uvedeným argumentům stěžovatele nepřihlédl nejen krajský soud, ale ani vrchní soud, který obdobně jako krajský soud své rozhodnutí náležitě a pečlivě neodůvodnil. Stěžovatel namítá, že vrchní soud ve svém rozhodnutí pouze odkazuje na předešlé rozhodnutí, aniž by navíc toto rozhodnutí jakkoliv konkretizoval.
Dále stěžovatel uvádí, že jeho zaměstnavatel dokončil rekonstrukci bytové jednotky, kam se může v případě propuštění z vazby ihned nastěhovat, a že má zajištěnou práci s měsíčním příjmem 9.000,- Kč hrubého, ze kterého platí nájem, výživné na nezletilého syna a nezbytně nutné výdaje na osobní potřeby. Konečně pokud jde o doručovací adresu na adresu advokátní kanceláře jeho obhájce, k tomu stěžovatel uvádí, že tento způsob doručování zvolil pouze a výlučně proto, že chtěl mít naprostou jistotu, že mu veškeré zásilky budou doručeny.
III.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Nad rámec povinnosti stručného odůvodnění uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti stěžovatele následujícím způsobem.
Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 40/04 nebo nález ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je tak třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Vzhledem k tomu, že vazba může významným způsobem zasáhnout do osobní svobody jednotlivce, je jí v judikatuře Ústavního soudu vždy věnována náležitá pozornost.
Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů, které jsou uvedeny v ustanovení §67 trestního řádu.
Je tedy především věcí obecných soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Ústavní soud se proto ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 62/96 ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 a další).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
V.
S ohledem na množství trestních stíhání vedených vůči pachateli Ústavní soud pro přehlednost nejprve přistoupil k jejich stručné rekapitulaci.
Proti stěžovateli bylo již dne 03. 12. 2012 zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, SKPV, č.j. KRPC-72624-80/TČ-2012-020080, ze dne 21. 11. 2012, podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. V této věci je proti stěžovateli podána obžaloba státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 25. 06. 2014, č.j. KZV 17/2012 - 147, pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku.
Proti stěžovateli a osobě spoluobviněného K. B. bylo dále dne 30. 4. 2013 zahájeno trestní stíhání usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, SKPV, č.j. KRPC-98984-89/TČ-2012-020080, ze dne 18. 4. 2013, podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. V této věci pak byla proti stěžovateli podána obžaloba téže státní zástupkyně ze dne 15. 9. 2014, č.j. 2 KZV 6/2013 - 97, a to pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Stěžovatel byl přitom rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 9 To 1/2013, odsouzen za trestný čin podvodu podle §250b odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce 18 měsíců, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 11. 4. 2013.
Dále proti stěžovateli probíhá trestní řízení vedené před Okresním soudem v Táboře ve věci sp. zn. 13 T 58/2013, v níž byl dne 3. 9. 2014 pod č.j. 13 T 58/2013 - 4295, vyhlášen odsuzující rozsudek, kterým byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce čtyř let, proti kterému se stěžovatel odvolal a doposud nebylo rozhodnuto soudem odvolacím.
K výše uvedenému přistoupilo nové trestní stíhání stěžovatele, zahájené usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, Odbor hospodářské kriminality, SKPV, č.j. KRPC-86383-100/TČ-2012-020080, ze dne 24. 11. 2014, a to podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku pro trestnou činnost podvodného charakteru s jemu přičítanou škodou ve výši 81.779.018,80 Kč.
VI.
Ve vztahu ke konkrétnímu projednávanému případu je dle názoru Ústavního soudu zapotřebí uvést následující.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozhodoval o vzetí stěžovatele do vazby v hlavním líčení dne 24. 11. 2014, č.j. 9 T 11/2014-1736, v souvislosti s obžalobou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 25. 06. 2014, pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a pro zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a obžalobou téže státní zástupkyně ze dne 15. 9. 2014, pro zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku.
Dle krajského soudu skutková zjištění vycházející z přípravného řízení dovolují uzavřít, že trestní stíhání stěžovatele je pro výše popsané skutky vedeno zcela důvodně, když jde o jednání pokračujícího charakteru s velmi vysokou způsobenou škodou. Tento závěr je nutno učinit na základě důkazních prostředků shromážděných v přípravném řízení, kde vedle usvědčujících výpovědí svědků podstatnou roli hrají listinné důkazy osvětlující vznik i průběh jednotlivých obchodně i civilně právních vztahů, jakož i vzniklou majetkovou újmu.
Závěr o důvodnosti podezření ze spáchání žalovaných skutků a trestní sazbě ohrožující stěžovatele by však sám o sobě nemohl vést soud k závěru o existenci vazebního důvodu. O tom, že je nutno rozhodnout o vzetí stěžovatele do vazby, přičemž žádné jiné opatření nahrazující vazbu nepřichází v úvahu, přesvědčila soud kombinace následujících skutečností.
Stěžovatel ve své výpovědi coby obžalovaný, když nevěděl o tom, že je soud již seznámen s jeho dalším usnesením o zahájení trestního stíhání, uváděl, že mu není nic známo o žádném dalším trestním stíhání vedeném vůči jeho osobě. Přitom ale stále probíhá trestní řízení ve věci Okresního soudu v Táboře a současně v době svého výslechu již měl doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 11. 2014.
Krajský soud dále zdůraznil, že výše škody, která měla být stěžovatelem způsobena ve všech jeho trestních věcech skončených i probíhajících, dosahuje téměř 450 mil. Kč. Nyní je stíhán pro podvodné jednání, jímž měla být způsobena škoda přesahující 170 mil. Kč. S ohledem na výši škody, která měla být způsobena pokračujícím podvodným jednáním, stěžovateli hrozí ukládání trestu na úrovni poloviny zákonné trestní sazby dané §209 odst. 5 trestního zákoníku (5 až 10 let trestu odnětí svobody).
Stěžovatel si jako místo pro doručování určil advokátní kancelář svého obhájce, a to přesto, že měl stálé bydliště, kde se podle svých slov i nyní zdržuje. Na místě aktuálního trvalého bydliště je stěžovatel minimálně od 6. 6. 2014, o této skutečnosti však žádný orgán činný v trestním řízení nevyrozuměl, ačkoli věděl o trestním stíhání a byl vyrozuměn o podání obžaloby.
K dotazu soudu stěžovatel uvedl, že bydlí v jednopokojovém bytě v činžovním domě, číslo tohoto bytu však nezná, nemá označenu schránku ani zvonek. Obdobně vyhýbavě hovořil o místě výkonu práce, když uvedl, že působí jako správce objektu, adresu však také nebyl schopen uvést. Pochybnosti soudu vyvolaly také odpovědi ohledně příjmu stěžovatele, který vypověděl, že má příjem ve výši 9.000 Kč hrubého měsíčně, z něhož platí nájem a zálohy za služby spojené s užíváním bytu a výživné na nezletilého syna. Při předpokládaném čistém měsíčním příjmu kolem 8.000 Kč a nutném dojíždění do zaměstnání, nezbytných výdajích na stravu a ošacení je přitom dle odůvodnění rozhodnutí krajského soudu zřejmé, že z takto nízkého příjmu není možno uhradit všechny nezbytné platby. K dotazu, kde získává prostředky na úhradu právních služeb svého obhájce, stěžovatel vypověděl, že "má své zdroje" a když byl konfrontován s faktem, že nemůže mít nějaké své zdroje mimo probíhající insolvenční řízení týkající se jeho majetku, setrval na svém tvrzení. Sdělení svědka Velana, že by měl mít nějaký majetek ve Švýcarsku, kam často dříve jezdil, popřel.
Další skutečností, která soud vedla k ostražitosti stran stěžovatelem tvrzené nemajetnosti, je disproporce mezi stěžovatelem poukazovanými platbami na některé úvěrové účty a jím tvrzenými příjmy ze mzdy. Stěžovatel nevysvětlil ani to, jaký osud měla vozidla pořízená na úvěr a byl-li konfrontován s tím, že během roku a půl byla za vozidla zaplacena částka převyšující 12,6 mil. Kč, uvedl toliko, že auta nejsou majetek, někdo je za majetek považuje, ale on nikoli, pro něj je to spotřební zboží.
Krajský soud uzavřel, že stěžovatel činil vše pro to, aby soud neměl informace o tom, že probíhá jeho další trestní stíhání, uspokojivě neobjasnil původ aktuálních finančních zdrojů, kontakt s orgány činnými v trestním řízení měl nastaven tak, aby nejdříve jeho obhájce zjistil, co je mu doručováno, nemá označen byt, kde bydlí a nezná adresu místa svého pracoviště, orgány činné v trestním řízení neseznámil se změnou své adresy ani s tím, že dvakrát změnil zaměstnání.
Výše uvedené skutečnosti (podrobněji viz str. 3 - 8 usnesení krajského soudu) vyplývající z výpovědi stěžovatele vedly krajský soud k závěru, že stěžovatel má jak zdroje, tak možnosti být v zahraničí, nebo se vyhýbat trestnímu řízení a hrozícímu trestu tím, že se bude skrývat na území České republiky. Soud zároveň neshledal, že by v úvahu přicházelo použití některého z institutů nahrazujících vazbu a tyto své závěry blíže odůvodnil.
VII.
O stížnosti proti usnesení krajského soudu následně rozhodoval Vrchní soud v Praze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 4 To 78/2014. Dle názoru vrchního soudu krajský soud skutečnosti, které příslušný vazební důvod zakládají, v usnesení podrobně a přesvědčivě rozebral. Vedle argumentace krajského soudu, se kterou se vrchní soud ztotožňuje a kterou ve svém usnesení zrekapituloval a dále na ni odkazuje, se vrchní soud zabýval námitkami obsaženými ve stížnosti stěžovatele.
Ve vztahu k těmto námitkám pak uvedl, že v souvislosti s dalšími trestními stíháními pro závažnou trestnou činnost, kterou byla způsobena vysoká škoda, hrozí stěžovateli uložení trestu sice v téže trestní sazbě, avšak trestu podstatně přísnějšího, když pokud by byl obžalovaný odsouzen pro veškerou trestnou činnost, která mu doposud byla a je kladena za vinu, lze předpokládat trest pohybující se v horní polovině sazby, tj. cca od sedmi a půl roku do deseti let.
Vrchní soud konstatoval, že nalézací soud správně poukázal na skutečnosti, z nichž vyplývá obava, že obžalovaný může disponovat značnými finančními prostředky. Jako nedůvodnou posoudil také námitku proti závěru soudu o vyhýbavém chování stěžovatele, když poukázal na skutečnost, že stěžovatel byl až doposud sice pro orgány činné v trestním řízení dostupný, avšak pouze prostřednictvím svého obhájce. Aktuální informace o svém skutečném pobytu jim nepodával a při výslechu v hlavním líčení bylo patrné, že je podává vyhýbavě. Tomu odpovídá i skutečnost, že různé orgány trestního řízení, které proti stěžovateli vedou souběžně trestní řízení, disponovaly různými údajnými adresami stěžovatele (celkem tři), a až do okamžiku hlavního líčení žádný z nich neměl aktuální informaci o jeho pobytu. Lze mít přitom za to, že faktická nedostupnost stěžovatele spočívající v tom, že neuvádí a mění aktuální místa svého pobytu, byla důvodem, proč bylo uvedené usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovateli předáváno osobně v budově soudu.
Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že až doposud neuprchl a neskrýval se, vrchní soud konstatoval, že uváděné skutečnosti vzbuzují důvodně obavu, že si obžalovaný možnost skrývat se či uprchnout uvedeným způsobem připravuje, aby ji mohl podle svého uvážení využít kdykoliv v průběhu kteréhokoliv ze tří trestních řízení, která jsou v současné době proti němu vedena.
Co se týče možnosti obžalovaného vycestovat, soud vyšel kromě předpokladu dispozice s finančními prostředky také z konkrétních skutečností, které v této trestní věci uvedl svědek Velan. Výpověď svědka Velana soud přitom považoval za věrohodnou a obhajobu stěžovatele, týkající se jak výpovědi tohoto svědka, tak dalších skutečností, předběžně hodnotil jako nevěrohodnou.
Stěžovatelem namítané vazby na zletilého a zejména na nezletilého syna nejsou podle názoru vrchního soudu takovými skutečnostmi, které by, zejména za situace, kdy nezletilý syn žije se svou matkou, mohly bránit stěžovateli ve skrývání. O skutečnosti, že obžalovaný opakovaně neuvádí pravdu, a to kupř. pokud jde o jeho faktický pobyt, o jeho rodinné a majetkové poměry, nebo i pokud jde o cestování do zahraničí, svědčí dle vrchního soudu také podaná stížnost, když vrchní soud blíže upozorňuje na rozpory mezi informacemi, které stěžovatel uvedl v rámci svého výslechu v hlavním líčení a informacemi, kterými argumentoval v podané stížnosti.
Tyto skutečnosti (podrobně viz str. 4 - 9 usnesení vrchního soudu) dle vrchního soudu nasvědčují závěrům soudu prvního stupně, které tento soud vedly k rozhodnutí o tom, že stěžovatel byl podle §67 písm. a) trestního řádu vzat do vazby.
VIII.
Ustanovení §67 písm. a) trestního řádu stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Z výše naznačené rekapitulace napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak krajský soud, tak vrchní soud, vycházely při rozhodování o vazbě stěžovatele z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. V projednávané věci lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení, ze kterých vyplývají závěry o důvodnosti vazby a která naplňují zákonné standardy řádného odůvodnění.
Ústavní soud nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly a podrobně zdůvodnily, v čem spatřují skutečnosti vedoucí je k závěru o nutnosti vazby stěžovatele, zohlednily okolnosti svědčící proti omezení jeho osobní svobody, zdůvodnily, proč nepřichází v úvahu použití některého z institutů nahrazujících vazbu a věnovaly se také námitkám stěžovatele. Není také pravdou, že by vrchní soud jen bez dalšího odkázal na předchozí usnesení, když se naopak námitkami stěžovatele pečlivě zabýval, což ostatně vyplývá také z odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ústavnímu soudu tedy při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že napadená usnesení obecných soudů z hlediska požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy dodržely zákonný postup rozhodování a při výkladu zmíněných ustanovení se nedopustily svévole. V předmětné věci tak ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv nedošlo.
Ústavní soud na základě uvedené argumentace ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu