ECLI:CZ:US:2015:2.US.713.15.1
sp. zn. II. ÚS 713/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1438/2014-31 ze dne 3. 12. 2014, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 203/2014-494 ze dne 9. 7. 2014 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 90 T 126/2013-393 ze dne 8. 4. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 3. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z obsahu spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 90 T 126/2013 se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to mu byl podle §346 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Dále mu byl podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest.
O odvoláních stěžovatele a státního zástupce v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně dalším napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli podle §346 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, k jehož výkonu jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dohledem. Odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti připomíná námitky, které uplatnil v dovolacím řízení a které mají dle jeho názoru ústavní rozměr (soudy neměly dostatek podkladů pro závěr o přímém úmyslu podat nepravdivý posudek, bylo provedeno jen velmi povrchní dokazování, důkazní návrhy stěžovatele byly zamítnuty jako nadbytečné, byl uložen nepřiměřeně přísný a neproporcionální trest), přičemž namítá, že Nejvyšší soud, který je též povolán k ochraně ústavnosti, se jeho námitkami podstatněji nezabýval a odstranil je zčásti formalistickým náhledem na dovolací důvody, zčásti pak neústavními a nesprávnými závěry. Dle stěžovatele je zcela evidentní, že závěry v jeho neprospěch byly činěny na základě důkazů, které byly provedeny v jiném řízení, a nebyla mu dána žádná možnost, aby tyto důkazy zpochybňoval a vyjádřil se k nim. Ani závěr dovolacího soudu, podle něhož lze vysledovat záměr, tedy přímý úmysl stěžovatele prostřednictvím nepravdivého znaleckého posudku ovlivnit výsledné rozhodnutí soudu ve prospěch obžalovaného, není podložen žádným důkazem. Za nejpodstatnější námitku stěžovatel označuje tu, že neměl možnost se v rámci trestního řízení řádně hájit, když výpovědi svědků učiněné v jiném řízení byly čteny jako listinné důkazy, tedy mimo kontradiktorní diskuzi. Navrhuje analogické použití nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002 sp. zn. IV. ÚS 485/01 (N 26/25 SbNU 205), neboť má za to, že sama skutečnost, že stěžovatel podával v trestním řízení posudek, jehož závěry se odlišují od konečného skutkového závěru učiněného trestním soudem, ještě sama o sobě neznamená, že stěžovatel podal úmyslně znalecký posudek nepravdivý.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava"). Není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností soudů, pokud tyto postupují ve shodě s ústavními zákony a zásadami, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 tr. ř.) - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, jež směřují do způsobu, jakým soudy prováděly a hodnotily důkazy a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěly. Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a i soud dovolací, a kterou oba soudy neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudů žádnou vadu dosahující ústavně právní roviny.
Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele i státního zástupce v jeho neprospěch přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, se s jeho skutkovými závěry ztotožnil, přičemž se přiměřeně vypořádal i s námitkami uplatněnými v odvolání. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Lze souhlasit s námitkou stěžovatele, že se soud prvního stupně nevypořádal s návrhy obhajoby na doplnění dokazování, resp. že návrhy sice v rámci hlavního líčení zamítl, ale v odůvodnění rozsudku opomněl vysvětlit, proč tak učinil. Uvedený nedostatek však napravil odvolací soud, který na tyto návrhy patřičným způsobem reagoval a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč je neakceptoval.
Stran nevyslyšených návrhů na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti odvolací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil a pokládal je za nadbytečné. Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
K námitce stěžovatele, že soudy vyšly nepřípustně z důkazů provedených v jiném řízení, aniž by tyto důkazy v trestním řízení vedeném proti stěžovateli provedly znovu kontradiktorním způsobem, je třeba uvést, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována.
Posuzovaná věc má zcela zřejmou souvislost s trestní věcí dnes již odsouzeného Pavla Domši, vedenou u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 12/2011, v rámci níž byly provedeny důkazy dokládající působení stěžovatele v postavení znalce, který na žádost obhajoby vypracoval předmětný znalecký posudek se závěry, které jako znalec v rámci svého výslechu před soudem zopakoval, přičemž jím prezentované znalecké závěry ohledně střetu vozidel a poškození jednoho z nich se staly podkladem pro jeho trestní stíhání pro přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku, neboť byly vyhodnoceny jako mimořádně kontroverzní. Pokud soud při hlavním líčení provedl důkaz obsahem uvedeného trestního spisu, jednalo se o důkazy listinné. Pravidla pro provedení takových důkazů upravuje ustanovení §213 tr. ř. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2014 vyplývá, že soud prvního stupně za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce přečetl obsah uvedeného spisu a následně byly strany dotázány k těmto jednotlivým listinným důkazům, přičemž obhajoba k nim neměla žádné připomínky. Pokud tedy soud prvního stupně následně z obsahu uvedeného spisu, tedy z listinných důkazů, vycházel, nelze takovému postupu nic vytknout. Pro posouzení dané věci je však rozhodující, že ohledně samotných závěrů o (ne)pravdivosti údajů, které stěžovatel v postavení znalce před soudem uvedl, soud opřel svá zjištění o důkazy, které byly opatřeny a provedeny za účasti stěžovatele a jeho obhájce v nyní napadeném řízení. Jde zejména o revizní posudek znaleckého ústavu a o výpověď jeho zpracovatele učiněnou před soudem prvního stupně, výpovědi svědků Františka Otáhala a Karla Preisingera a kamerový záznam z místa nehody. Postupem soudu tak nebylo porušeno tvrzené právo na kontradiktornost dokazování.
Jestliže soudy obou stupňů po řádném vyhodnocení na rozdíl od stěžovatele nepochybovaly o tom, že jeho jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy i její subjektivní stránku, Ústavní soud neshledal důvod, aby jejich řádně odůvodněné závěry přehodnocoval. Z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr, že by v nich uvedené právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Výhrady stěžovatele proto nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s postupem a závěry soudů obou stupňů.
Stejné argumenty jako v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil i v mimořádném opravném prostředku a Nejvyšší soud se jimi poměrně podrobně zabýval, byť se stěžovatel domnívá, že zvolil formalistický přístup. Řešil tak nejen námitky proti nesprávně a neúplně zjištěnému skutkovému stavu, ale zejména výhrady vůči nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku, konkrétně proti subjektivní stránce žalovaného přečinu, a také proti uloženému trestu odnětí svobody, a své úvahy ve svém rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil.
Lze sice souhlasit s názorem stěžovatele, že skutečnost, že podal v trestním řízení posudek, jehož závěry se odlišují od údajů uvedených v jiném znaleckém posudku, ještě neznamená, že podal úmyslně posudek nepravdivý. V jeho případě však bylo prokázáno, že vypracoval a před soudem obhajoval záměrně zmanipulovaný znalecký posudek, jehož závěry nejen že jsou technicky nepřijatelné a v rozporu se záznamem kamerového systému, ale neodpovídají ani tomu, co o průběhu incidentu vypověděla poškozená i obviněný P. D. Činil tak se záměrem dosažení prospěchu strany zadávající vypracování posudku, neboť si byl vědom toho, že pokud je soudu předloženo několik variant s určitou důkazní hodnotou, je soud povinen při svém rozhodování s ohledem na zásadu in dubio pro reo vybrat takovou možnost, která je pro obviněného nejpříznivější. Takový přístup znalce i dle názoru Ústavního soudu nelze akceptovat, neboť je nejenom za hranicí znalecké etiky a zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ale je i v rozporu s trestním zákoníkem. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01 je proto nepřípadný.
Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu