ECLI:CZ:US:2015:2.US.781.15.1
sp. zn. II. ÚS 781/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdeňky Honsové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti postupu Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Pardubice, ve věci vedené pod č. j. KRPE-61240-2644/TČ-2013-170080, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Pardubice, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015 stěžovatelka brojí proti postupu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Pardubice (dále též jen "policie"), při vyřízení její žádosti o vrácení peněžních prostředků, které jí byly zabaveny při domovní prohlídce provedené dne 5. 11. 2013. Tvrdí, že uvedeným postupem byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval porušení těchto práv a policejnímu orgánu přikázal, aby ve věci neprodleně rozhodl.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaných listin se podává, že vrchním komisařem Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, Odbor hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Pardubice (dále též "policejní orgán"), je vedeno trestní řízení proti Svatopluku Všetečkovi a spol., obviněným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Příkazem k domovní prohlídce vydaným soudkyní Okresního soudu ve Svitavách dne 25. 10. 2013 pod sp. zn. 2 Nt 516/2013 byla podle §83 odst. 1 tr. ř. nařízena domovní prohlídka v místě pobytu Svatopluka Všetečky v domě č. p. 438 v Bystřici u Benešova a prostorách k němu náležejících majitelky Dany Kaczorové. Domovní prohlídka byla provedena dne 5. 11. 2013 a byly při ní nalezeny věci označené pod poř. č. 1 - 61 protokolu o domovní prohlídce, mimo jiné finanční hotovost v celkové výši 380 000 Kč. Dle sdělení majitelky domu Dany Kaczorové (uvedeném v protokolu o domovní prohlídce) jde o úspory její matky Zdeňky Honsové (dále též "stěžovatelka"), která v domě již 4 roky žije v 1. podlaží. Dne 13. 10. 2014 stěžovatelka požádala dle §80 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), o vrácení zabavené finanční částky s tím, že jde o její životní úspory. Dne 30. 10. 2014 policejní orgán stěžovatelku písemně vyrozuměl, že jejímu návrhu nevyhověl s tím, že se může jednat o peněžní prostředky pocházející z trestné činnosti Svatopluka Všetečky. Dne 6. 1. 2015 stěžovatelka podala další návrh na vrácení peněžních prostředků. Přípisem ze dne 13. 1. 2015 byla vrchním komisařem informována, že se ani této její žádosti nevyhovuje.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že policejní orgán měl její žádosti vyhovět, neboť má za to, že prokázala, že si peněžní prostředky zabavené při domovní prohlídce naspořila. Policejní orgán však namísto toho, aby rozhodl usnesením, jí dne 16. 1. 2015 doručil vyrozumění, které stěžovatelka považuje za tzv. jiný zásah. Fakticky jí totiž znemožnil domáhat se revize jeho stanoviska stížností. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem policejního orgánu, že se může jednat o peněžní prostředky Svatopluka Všetečky. Uvádí, že právě proto, aby prokázala, že zajištěné prostředky náleží jí, doložila důchodové výplatní pásky a současně navrhla výslechy osob, které o jejích úsporách věděly. Policejní orgán však výslechy neprovedl a namísto rozhodnutí jí zaslal pouze jakési "vyrozumění". Stěžovatelka tak nemá jinou možnost, než se proti takovému postupu bránit cestou ústavní stížnosti.
Ústavní soud vyzval v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), policii, jako účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Policejní orgán ve vyjádření uvedl, že ve věci byly provedeny úkony, které měly objasnit původ peněžní částky 380 000 Kč zajištěné při domovní prohlídce v části domu obývané obviněným a Danou Kaczorovou, tedy, zda tato částka náleží stěžovatelce nebo se jedná o účelové tvrzení Dany Kaczorové s cílem zastřít jejich původ. Odkázal na podklady, které byly ve věci vyžádány, z nichž nelze vyvodit jednoznačný závěr, že jde o peněžní prostředky stěžovatelky, která si je během života naspořila. Naopak má za to, že se může jednat o peněžní prostředky Svatopluka Všetečky. Policejní orgán uvedl, že ze strany stěžovatelky byly podány dva návrhy na vrácení peněžních prostředků podle §80 tr. ř. Protože nebyly splněny podmínky pro jejich vrácení, nebylo jim vyhověno, o čemž byla stěžovatelka písemně vyrozuměna dne 30. 10. 2014 a 13. 1. 2015. Samotné rozhodnutí o naložení s těmito peněžními prostředky může dle policejního orgánu učinit pouze příslušný soud na základě podané obžaloby, a nikoliv policejní orgán. Jelikož v daném případě nepřipadá v úvahu vrácení, vydání věci ani uložení do úschovy soudu, o kterém by policejní orgán mohl rozhodnout usnesením, o nevyhovění žádosti stěžovatelku vyrozuměl. Uvedený postup mohl být přezkoumán dle §157a tr. ř., čehož stěžovatelka nevyužila.
V replice na podané vyjádření stěžovatelka setrvala na svých argumentech uvedených v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jakkoli lze souhlasit se stěžovatelem, že obě rozhodnutí odvolacího soudu o přerušení řízení jsou nejasně formulována, pokud jde o vazbu mezi důvodem přerušení řízení a citovaným ustanovením o. s. ř., je zřejmé, že materiálně bylo řízení přerušeno nikoli primárně z důvodu shody účastníků ve smyslu §110 o. s. ř., nýbrž z důvodu, že to soud shledal účelné ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. ve vazbě na jiné řízení týkající se služebního poměru stěžovatele.
Argumenty týkající se porušení dispoziční zásady účastníků se zde tudíž neuplatní. Možnost nakládat jak řízením, tak předmětem řízení, je primárně právem žalobce, který nebyl nijak limitován např. v možnosti vzít žalobu zpět. O práva žalobce navíc v nyní posuzovaném sporu nejde.
Formální vady usnesení o pokračování v řízení č. j. 23 Co 300/2011 - 182 ze dne 19. 5. 2014 dostatečně napravil odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí ve věci samé, když v reakci na podání stěžovatele obsahující výhrady vůči pokračování v řízení uvedl, že "fakticky bylo rozhodováno o přerušení odvolacího řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., čemuž odpovídá jak znění výroku usnesení (přerušení do skončení specifikovaného sporu), tak i absence poučení stran ve smyslu §111 odst. 3 věta poslední o. s. ř. o následcích nepodání návrhu na pokračování řízení ve lhůtě 1 roku od právní moci usnesení. Podstatným je obsah tohoto rozhodnutí, nikoli uvedení nesprávného ustanovení §110 o. s. ř., který je v příkrém rozporu s jeho výrokem i odůvodněním. Proto odvolací soud znovu posoudil okolnosti rozhodné pro toto řízení (§109 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že mimořádný opravný prostředek (obnova řízení) žalovaného není důvodem pro přerušení tohoto řízení a v odvolacím řízení pokračoval".
V souvislosti s ochranou práva na spravedlivý proces je nutno zdůraznit, že soudy musí při aplikaci a interpretaci procesních předpisů vycházet jak z obecných zásad řízení, tak z ústavních požadavků kladených na soudní řízení. Při interpretaci o. s. ř. tak soudy musí vždy zvažovat principy rychlosti a hospodárnosti řízení a vyvarovat se zbytečných průtahů.
Lze souhlasit se stěžovatelem, že podle §111 odst. 2 o. s. ř. lze v řízení přerušeném podle §109 o. s. ř. pokračovat, jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Nelze však dovozovat porušení práva na spravedlivý proces v situaci, pokud soud v řízení pokračuje i tehdy, pokud shledá, že další přerušení by bylo v rozporu s účelem řízení či základními zásadami civilního procesu. Doslovným výkladem §111 odst. 2 o. s. ř., kterého se dožaduje stěžovatel, by totiž bylo možno dojít k závěru, že pokud soud učiní chybný závěr a řízení přeruší do odstranění překážky, která se posléze ukáže např. jako irelevantní či neodstranitelná pro účely dalšího řízení, nebylo by již možno v řízení pokračovat. Uvedený závěr je však zjevně neudržitelný, tudíž pokračování v řízení i v situaci, kdy soud přehodnotí úvahu o racionalitě přerušení řízení zejména z pohledu naplnění základních zásad řízení nelze považovat za a priori nemožné. Interpretace pravidel pro rozhodnutí o pokračování v řízení tak musí být činěna nikoli formalisticky, ale optikou dodržení základních zásad řízení, resp. naplnění účelu řízení (rychlost, hospodárnost, absence zbytečných průtahů apod.).
Pokud tedy odvolací soud přehodnotil účelnost a racionalitu přerušení řízení v situaci, kdy přerušení bylo vázáno na rozhodnutí o obnově řízení, nikoli na výsledek řízení obnoveného, nelze jeho úvaze z ústavního pohledu nic vytýkat, neboť rozhodnutí o obnově řízení týkající se propuštění stěžovatele ze služebního poměru by na faktu, že stěžovatel od roku 2005 užívá služební byt protiprávně, nic nezměnilo.
Ústavní soud dodává, že ve věci ukončení služebního poměru stěžovatele rozhodoval několikrát Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud. Posledním rozhodnutím sp. zn. 6 Ads 134/2012 - 47 ze dne 27. 2. 2013 Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Ústavní soud pak ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu odmítl usnesením sp. zn. III. ÚS 1666/13 ze dne 8. 8. 2013.
Lze uzavřít, že za situace, kdy stěžovatel od roku 2005 užívá služební byt bez právního důvodu, neboť nájemní smlouva na dobu určitou skončila a nová nebyla sjednána z důvodu propuštění stěžovatele ze služebního poměru, nelze považovat za rozporné s právem na spravedlivý proces, není-li dále prodlužováno řízení o vyklizení tohoto bytu a je-li vydáno konečné meritorní rozhodnutí. Účelem řízení je vydat konečné rozhodnutí v rozumné době, nikoli řízení zbytečně protahovat a udržovat stav provizoria.
Z uvedeného pohledu je nutno též hodnotit i přístup dovolacího soudu, který nepochybil, pokud dovolání meritorně neprojednal, neboť z hlediska samotného obsahu napadeného rozhodnutí nebyly žádné zásadní právní otázky vznášeny. Případná procesní pochybení odvolacího soudu se týkala jen nepřesností při formulaci rozhodnutí o přerušení řízení a rozhodnutí o pokračování v řízení, která však byla dostatečně zhojena odůvodněním konečného rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud tak po zhodnocení argumentů stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí nemohl tvrzení stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv přisvědčit.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. října 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu