ECLI:CZ:US:2015:3.US.1143.15.1
sp. zn. III. ÚS 1143/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Městský úřad Sokolov, adresou pro doručování Sokolov, Rokycanova 1929, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem, AK se sídlem Karlovy Vary, Jiráskova 2, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 18. 3. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-45, proti usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-39 a proti příkazu ze dne 27. 11. 2014 č. j. 099 EX 9152/14-14 k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14b odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za účasti Okresního soudu v Sokolově a JUDr. Ivo Luhana, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 14. 4. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2015, Městský úřad Sokolov (dále jen "oprávněný" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími vydanými v exekuční věci oprávněného proti povinnému Janu Janovskému bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele "v citovaném rozsahu", a tato rozhodnutí zrušil.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na zrušení ustanovení §14b odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
II.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného exekučního spisu Exekutorského úřadu Praha 1 sp. zn. 099 EX 9152/14, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 27. 6. 2011 rozhodnutím č. j. PO/1927-7/62351/2011/MISI, jež nabylo právní moci téhož dne, Městský úřad Sokolov, právní odbor, oddělení správních deliktů, uznal Jana Janovského (dále jen "povinný") vinným řízením vozidla v takové době po požití alkoholického nápoje, po kterou ještě byl pod jeho vlivem, čímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle §22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o přestupcích"), za což mu uložil pokutu ve výši 11 000 Kč splatnou do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti měsíců, a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč.
Městský úřad Sokolov, zastoupený advokátem JUDr. Václavem Krondlem, podal Exekutorskému úřadu Praha 1 exekuční návrh ze dne 17. 10. 2014, neboť povinný do dne vydání tohoto návrhu zaplatil pouze částku 1 200 Kč.
Dne 27. 11. 2014 příkazem k úhradě nákladů exekuce č. j. 099 EX 9152/14-14 JUDr. Ivo Luhan, soudní exekutor Exekutorského úřadu Praha 1, rozhodl o nákladech oprávněného tak, že jejich výši určil částkou 484 Kč, a povinnému uložil povinnost k jejich zaplacení (výrok I). V odůvodnění uvedl, že oprávněný byl v průběhu exekučního řízení zastoupen advokátem, a proto byly náklady oprávněného určeny v souladu s vyhláškou č. 177/1996 Sb., v platném znění, částkou 484 Kč.
Dne 24. 2. 2015 usnesením vydaným asistentkou soudce pod č. j. 28 EXE 6833/2014-39, Okresní soud v Sokolově (dále jen "exekuční soud") námitky oprávněného proti příkazu soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 11. 2014 č. j. 099 EX 9152/14-14 zamítl. Oprávněný v námitkách napadl exekutorův výpočet nákladů oprávněného podle ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, v platném znění, a vyjádřil domněnku, že citované ustanovení advokátního tarifu je protiústavní, neboť působí nerovnost mezi účastníky řízení. Byl toho názoru, že celková částka nákladů v exekučním řízení činí 2 589,40 Kč včetně DPH. Exekuční soud akceptoval argumentaci soudního exekutora a jeho příkaz k úhradě nákladů exekuce shledal věcně správným.
Dne 18. 3. 2015 usnesením č. j. 28 EXE 6833/2014-45 exekuční soud k námitkám oprávněného usnesení exekučního soudu ze dne 24. 2. 2015 č. j. 28 EXE 6833/2014-39 potvrdil. Mimo jiné vyjádřil názor, že ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu nezakládá nerovnoprávnost.
III.
V ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, stěžovatel uvedl, že soudní exekutor a exekuční soud při aplikaci §14b odst. 2 advokátního tarifu "nejednali v souladu s ústavně zaručeným principem rovnosti účastníků, když dotčené aplikované ustanovení vyhlášky je v rozporu s touto opakovaně deklarovanou rovností účastníků řízení." Byl toho názoru, že přiznaná částka neodpovídala ani zákonnému principu o náhradě všech účelně vynaložených nákladů.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soud po posouzení podmínek řízení dospěl k závěru, že byla-li ústavní stížnost podána Městským úřadem Sokolov, jde o návrh podaný "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Vycházel přitom ze své judikatury v podobných věcech a týkajících se téhož stěžovatele, představované zejména usneseními ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1142/15 a ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15, která jsou stěžovateli, jako účastníku řízení v uvedených věcech, nepochybně známa, a od nichž neshledal důvod se odchýlit.
Ústavní soud tudíž jen opakuje, že ze samotného označení navrhovatele ještě nelze vyvozovat závěr o absenci aktivní legitimace. Pokud by bylo ze všech okolností zřejmé, že jde o ústavní stížnost města, Ústavní soud by formalisticky nelpěl na jeho přesném označení. V dané věci však nejde toliko o nesprávné označení navrhovatele. Rozhodující je, že v řízení, vedoucím k vydání rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, právního odboru, oddělení správních deliktů ze dne 27. 6. 2011 č. j. PO/1927-7/62351/2011/MISI, byl městský úřad vůči povinnému, po němž následně vymáhal pokutu za přestupek, ve vrchnostenském postavení.
Ustanovení §53 zákona o přestupcích svěřuje do působnosti obce (mimo jiné) projednávání přestupků proti občanskému soužití (§49 téhož zákona), jež zahrnuje i oprávnění rozhodnout o tom, že určitá osoba spáchala přestupek, a uložit jí za to sankci. Podle §147 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obec rovněž vybírá a vymáhá pokuty; výnos pokut uložených obcí je přitom příjmem obce, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak [srov. též §7 odst. 1 písm. i) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů]. Projednávání přestupků, stejně jako vybírání a vymáhání pokut, je výkonem přenesené působnosti obce, k němuž je podle §109 odst. 3 písm. b) obecního zřízení - s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce - příslušný obecní úřad. Právě obecní úřad byl zároveň oprávněn tento exekuční titul buď uplatnit u exekučního správního orgánu [§105 odst. 1 písm. a) správního řádu], nebo požádat soud nebo soudního exekutora o provedení exekuce [§105 odst. 2 správního řádu].
Je zřejmé, že obec, resp. její obecní úřad, vystupuje při vymáhání jí uložených pokut jako orgán veřejné moci, pročež na ni v těchto právních vztazích nelze nahlížet jako na nositele základních práv a svobod. Tento závěr je přitom třeba vztáhnout i na postavení obecního úřadu jako oprávněného v exekučním řízení, které bylo zahájeno na jeho návrh právě za účelem vymožení pokuty, tedy pohledávky mající zcela nepochybně veřejnoprávní charakter, a to i pokud jde o rozhodování o náhradě nákladů oprávněného. Tím je v jeho případě ovšem z povahy věci vyloučena aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydanému v tomto řízení [srov. mutatis mutandis stanovisko pléna ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), jehož závěry je třeba vztáhnout i na fyzické a právnické osoby (včetně obcí), které v řízení, v němž bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí, vystupovaly jako orgán veřejné moci].
S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení §14b odst. 2 advokátního tarifu, postrádající - kromě tvrzení o jeho rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny a ustanoveními §18 odst. 1 a §270 o. s. ř. - jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci, shledal Ústavní soud zjevně neopodstatněným.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c), a návrh s ní spojený podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu