ECLI:CZ:US:2015:3.US.1340.14.1
sp. zn. III. ÚS 1340/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti JUDr. Vladimíra Sitty, MBA, právně zastoupen JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem Lazarská 6/11, 120 00 Praha 2, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 4. prosince 2013 sp. zn. 1 KZV 27/2012 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014 sp. zn. 8 To 476/2013, za účasti 1) Městského státního zastupitelství v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, neboť jimi měla být dotčena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy (dále jen "policejní orgán") usnesením ze dne 2. 2. 2012 pod č. j. KRPA-2588/TČ-2011 zahájila trestní stíhání stěžovatele a dalších spoluobviněných pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 3 tr. zákona dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, které bylo doplněno usnesením policejního orgánu ze dne 15. 3. 2012 proti obv. JUDr. Vladimíru Sittovi o stíhání pro zločin zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se měli (zjednodušeně) dopustit tím, že obv. Ing. Vladimír Sitta v době, kdy byl členem představenstva a obchodním ředitelem společnosti NEOGRAPH, a. s., se sídlem Praha 1, Opletalova 1015/55, za pomoci obviněného JUDr. Ing. M. Kohouta společně založili dne 18. 12. 2009 konkurenční společnost Avium Partners, s. r. o., se sídlem Praha 1, Opletalova 1603/57, se stejným předmětem činnosti a v úmyslu opatřit společnosti Avium Partners, s. r. o. a sobě finanční prospěch na úkor spol. NEOGRAPH, a. s., jako jednatelé společnosti Avium Partners, s. r. o. uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu se společností NEOGRAPH, a. s., kterou za tuto společnost podepsal obviněný JUDr. Vladimír Sitta jako místopředseda představenstva na popud obviněného Ing. Vladimíra Sitty, který vystavil nebo nechal vystavit fiktivní faktury za zprostředkování obchodních případů pro společnost NEOGRAPH, a. s. a nechal je proplatit ve prospěch společnosti Avium Partners, s. r. o. a způsobil tak společnosti NEOGRAPH, a. s. škodu ve výši 1.953.651,- Kč, přičemž v případě faktury na částku 293.472,- Kč nedošlo k proplacení; Dále jako místopředseda představenstva a generální ředitel společnosti NEOGRAPH, a. s. založil dne 16. 9. 2010 konkurenční společnost Nanograph, s. r. o., se sídlem Praha 1, Opletalova 1015, se stejným předmětem činnosti, stal se i jednatelem a společníkem s obchodním podílem ve výši 50 % základního kapitálu a následně tuto společnost zvýhodňoval na úkor společnosti NEOGRAPH, a. s., přičemž nechal odvážet ze společnosti NEOGRAPH, a. s. výrobní prostředky do své nově vzniklé společnosti a činil nevýhodné obchody na úkor společnosti NEOGRAPH, a. s., jak jsou popsány v usnesení policejního orgánu ze dne 15. 3. 2012, a tímto jednáním měl způsobit společnosti NEOGRAPH, a. s. škodu ve výši 815.891,58 Kč.
Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2013 č. j. 1 KZV 27/2012 rozhodl s poukazem na ustanovení §47 odst. 1 a 2 tr. řádu, že se zajišťují nároky poškozené společnosti NEOGRAPH, a. s., IČ: 251 43 468, na náhradu škody, která měla být způsobena stěžovatelem spácháním zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2, odst. 3 tr. zákona, neboť je důvodná obava, že uspokojení nároků poškozené na náhradu škody způsobené tímto trestným činem bude mařeno a ztěžováno. Ve výrokové části usnesení státní zástupce též konstatoval, na jaké části majetku stěžovatele se zajištění vztahuje, a zakázal mu, aby s těmito věcmi a majetkovými právy nakládal.
Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovu stížnost proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
Ústavní stížností jsou napadena výše uvedená rozhodnutí o zajištění majetku.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, neboť obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí a zajistily nejen akcie, přičemž vzaly v úvahu jen nominální hodnotu akcií, ale dále omezily i výkon stěžovatelových nemajetkových práv. Navíc stěžovatel dále shledává postup obecných soudů jako nepřiměřený.
IV.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
V.
Smyslem a účelem institutu zajištění nároku poškozeného, jak předepisují ustanovení §47 tr. řádu, je omezení dispozičního práva k majetku obviněného z důvodů zde uvedených, tj. je-li důvodná obava, že uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem bude mařeno nebo ztěžováno.
Předmětná ustanovení trestního řádu představují ústavně konformní výjimku z ochrany vlastnictví, která je při zachování určitých podmínek pokládána za přiměřenou cíli, sledovanému touto právní úpravou. Při naplnění zmíněných podmínek pak ingerence Ústavního soudu není namístě, a to již z toho důvodu, že by takovým postupem předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení a zasáhl by tak do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší. Ústavní soud je oprávněn se zabývat toliko otázkou, zda ustanovení §47 a násl. tr. řádu byla vyložena a aplikována ústavně konformním způsobem (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 459/03 ze dne 23. 2. 2005).
Jak vyplývá z dikce uvedených ustanovení trestního řádu, zůstává primárně otázkou úvahy rozhodujícího orgánu, zda existuje potřeba zajištění nároku poškozeného pro účely trestního řízení.
V usnesení sp. zn. I. ÚS 723/02 ze dne 24. 8. 2004 Ústavní soud konstatoval, že zásah státu omezující základní práva musí vždy respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce; musí proto existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V širších souvislostech lze zaznamenat, že jako porušující tuto zásadu proporcionality bylo zajištění finančních prostředků pro účely trestního řízení (§79a tr. řádu) posouzeno kupříkladu v nálezu II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291.
Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že v posuzované věci orgány činné v trestním řízení obecné principy, relevantní pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného, dodržely, a dostály své povinnosti interpretovat a aplikovat výše uvedená zákonná ustanovení způsobem, jež z mezí ústavnosti nevybočuje. V procesním postupu nebyla zjištěna výkladová ani aplikační libovůle či porušení procesních principů obsažených v ústavním pořádku, které by svědčily o dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv.
Ve vztahu k ústavněprávní konformitě napadených usnesení je podstatné, že stížnostní soud, resp. státní zastupitelství formulovaly řadu konkrétních údajů ohledně inkriminovaných skutků (srov. §134 odst. 1, 2 tr. řádu ve spojení s §47 a násl. téhož zákona) a zjištěný skutkový stav podřadily pod přiléhavou trestněprocesní úpravu způsobem, který nevykazuje žádné ústavněprávní deficity.
Shrnutím řečeného je tudíž namístě uzavřít, že podmínky k ingerenci Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu