ECLI:CZ:US:2015:3.US.1480.15.1
sp. zn. III. ÚS 1480/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti rozhodnutí Vězeňské služby České republiky o uložení kázeňského trestu ze dne 10. 3. 2015 č. j. VS 28/036/002/2015-30/OVVT/304 a rozhodnutí o stížnosti ze dne 18. 3. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 17 a čl. 36 odst. 2, 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí (dále jen "Úmluva").
V napadeném rozhodnutí Vězeňské služby České republiky odůvodnil konkretizovaný vychovatel uložení kázeňského trestu stěžovateli formou důtky podle §46 odst. 3 písm. a) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, tím, že stěžovatel dne 7. 2. 2015 napsal dopis výhružného obsahu adresovaný plk. Ing. Marku Studničkovi, vedoucímu expozitury Policejního prezidia PČR ÚOK a FK v Brně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, které Vězeňská služba České republiky ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím nevyhověla.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro uložení kázeňského trestu nebyly splněny zákonné podmínky, obě rozhodnutí jsou "neformální" a nepřezkoumatelná, absentuje řádný popis skutku, kritéria pro stanovení trestu nebyla respektována, celé kázeňské řízení bylo svévolné, a orgány veřejné moci nepostupovaly v souladu s jeho ústavně zaručenými právy, neboť je názoru, že "jeho případ" je podřaditelný pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K samotnému obsahu inkriminovaného dopisu uvádí, že jde o "subjektivně citově zabarvené vyjádření", nikoli však o vyhrožování vzbuzující důvodnou obavu o majetek či zdraví dotčených osob. Dále stěžovatel upozorňuje na důsledek napadených rozhodnutí ve formě "faktického zmaření možnosti úspěšně požádat soud o změnu způsobu výkonu trestu do věznice mírnějšího typu" a připomíná související judikaturu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005, podle kterého veřejní činitelé musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci. Samotný postup v řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů a jiných státních orgánů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze v případě, pokud tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry vyslovené v napadených rozhodnutích nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem státních orgánů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory rozhodujících orgánů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
Pochybení orgánu veřejné moci s takto vymezenou ústavní intenzitou Ústavní soud ve věci nespatřuje. Právní závěr rozhodnutí o uložení kázeňského trestu formou důtky za kázeňský přestupek z ústavních kautel nevybočuje a samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí vychovatele o uložení kázeňského trestu mělo být rozhodnutím Vězeňské služby České republiky ke stížnosti zrušeno, neboť porušovalo jeho ústavně garantovaná práva a odporovalo zákonu, je přiléhavé odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nelze na rozhodnutí o kázeňských trestech klást nároky srovnatelné s rozhodnutími správních orgánů nebo obecných soudů. V kázeňských řízeních vystupuje významně do popředí požadavek pružnosti rozhodování a snaha udržovat pořádek a bezpečnost ve věznicích v přiměřeném čase (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1785/08 ze dne 21. 10. 2008 nebo sp. zn. II. ÚS 3239/09 ze dne 4. 2. 2010).
Výklad práva rozhodujícími orgány tak nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Nezákonně uložená důtka by sice mohla mít dopad na posuzování, zda odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody svým chováním a plněním povinností prokázal či neprokázal polepšení, tj. naplnil-li podmínky pro rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či nikoli, její nezákonnost nebo jiný právní exces má pravomoc věcně posoudit trestní soud rozhodující o podmíněném propuštění z výkonu trestu, tj. zásadně nikoli Ústavní soud k ústavní stížnosti proti samotnému rozhodnutí o uložení důtky.
Řízení o uložení důtky není možno podřadit pod vymezení "trestního obvinění" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, o kterém by musel rozhodovat orgán soudního typu. Důtka je totiž mírnou sankcí ukládanou podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jejím účelem je zajistit běžný pořádek a kázeň ve věznicích, a na řízení o uložení kázeňského trestu formou důtky nelze vztáhnout ochranu z hledisek práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3688/14 ze dne 29. 1. 2015).
Stěžovateli se porušení ústavně zaručených práv doložit nepodařilo.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu