ECLI:CZ:US:2015:3.US.1691.15.1
sp. zn. III. ÚS 1691/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní korporace SOLARPARK delta a.s., se sídlem Údolní 567/33, 602 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Lidická 57, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015 č. j. 2 Afs 156/2014-40, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 8. 2014 č. j. 62 Af 73/2013-46 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 14. 5. 2013 č. j. 13549/13/5000-14203-706599, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství v Brně (dále jen "OFŘ"), rozsudku Krajského soudu v Brně (dál jen "krajský soud") a rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka se domnívá, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí porušují její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že došlo k zásahu do jejího práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Dále mělo být zasaženo její právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a právo nebýt odňat zákonnému soudci ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka také uvádí, že k zásahu do těchto základních práv došlo v souvislosti s porušením principu rovnosti, který je obsažen v ustanovení čl. 1 Listiny a porušením zákazu retroaktivity a principu ochrany legitimního očekávání, které jsou základními principy vymezujícími kategorii právního státu.
Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatelka je vlastníkem fotovoltaické elektrárny, která je výrobnou elektřiny ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. a) bod 20 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona, ve znění účinném do 29. 5. 2012, (dále jen "energetický zákon") a současně odpovídá pojmovým znakům výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 a §2 odst. 2 písm. b) zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012, (dále jen "zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů"). Fotovoltaická elektrárna byla uvedena do provozu v roce 2010 a vyráběla elektřinu též v období od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2012, kterou stěžovatelka dodávala provozovateli distribuční soustavy ve smyslu ustanovení §4 odst. 4 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Provozovatel distribuční soustavy z vyúčtovaných částek za dodanou elektřinu uhradil stěžovatelce částky nižší, s odůvodněním, že jako plátce daně aplikuje ustanovení §7a a násl. zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. Toto ustanovení dle názoru provozovatele distribuční soustavy ukládalo výrobcům elektřiny ze slunečního záření, tedy i stěžovatelce, povinnost platit z elektřiny vyrobené v zařízeních uvedených do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26 % ze základu, představovaného částkou bez daně z přidané hodnoty hrazenou stěžovatelce provozovatelem přenosové soustavy za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v tomto období. Jako plátce daně je proto provozovatel distribuční soustavy povinen provést srážku odvodu z elektřiny ze slunečního záření postupem podle §7a až 7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie.
Proti postupu provozovatele přenosové soustavy podala stěžovatelka stížnosti na plátce daně dle ustanovení §237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") správci daně, tj. Finančnímu úřadu Brno II. Tyto stížnosti byly následně postoupeny Specializovanému finančnímu úřadu, územní pracoviště v Českých Budějovicích, který stížnosti stěžovatelky zamítl. Proti těmto rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu podala stěžovatelka odvolání. O těchto odvoláních rozhodlo OFŘ společným rozhodnutím napadeným ústavní stížností tak, že podaná odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu.
Proti rozhodnutí OFŘ podala stěžovatelka u krajského soudu žalobu, kterou tento ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelkou podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud rozsudkem, rovněž napadeným ústavní stížností, zamítl.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka především konstatuje zásah do svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy, který chrání také legitimní očekávání nabytí majetku. Právě zásah do takového legitimního očekávání spatřuje stěžovatelka v porušení záruky patnáctileté doby návratnosti investice, spolu s porušením záruky nesnížení výkupních cen platných v roce uvedení fotovoltaické elektrárny do provozu, a to po celou dobu její životnosti. Tím, že stát dle mínění stěžovatelky přistoupil k faktickému jednorázovému snížení výkupních cen, které stěžovatelka neočekávala vzhledem k tehdejší právní úpravě, a které tak nelze chápat jako součást podnikatelského rizika, byla zkrácena na legitimním očekávání nabytí příjmů z elektřiny vyrobené její fotovoltaickou elektrárnou. Stěžovatelka dále uvádí, že přestože na tuto situaci upozorňovala již od počátku, krajský soud i Nejvyšší správní soud se odmítly věcně zabývat zárukou nesnížení výkupních cen a dotkly se jí pouze okrajově a ještě - dle mínění stěžovatelky - mimoběžnou argumentací.
Stěžovatelka dále namítá, že celý institut odvodu za elektřinu ze slunečního záření odporuje principu rovnosti, který je v českém právním řádu zakotven ustanovením čl. 1 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že tato povinnost stíhá pouze zařízení uvedená do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Pro takové určení specifické skupiny subjektů zatížených odvodem však neexistují žádné věcné ani právní důvody, a naopak jsou projevem svévole, která není podložena veřejným zájmem.
V další své argumentaci stěžovatelka polemizuje se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Domnívá se, že je na místě změna závěrů tam obsažených, neboť Ústavní soud v tomto nálezu vycházel z dočasnosti institutu odvodu z elektřiny ze slunečního záření, který se však mezitím stal institutem trvalým. Právě díky změnám právního stavu by Ústavní soud dle mínění stěžovatelky měl své závěry přehodnotit.
Stěžovatelka uvádí, že nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice do fotovoltaické elektrárny je rovněž porušením zákazu retroaktivity a principu legitimního očekávání a také zásahu do práva na pokojné užívání majetku ve smyslu ustanovení čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Tato protiústavnost měla být dle názoru stěžovatelky reflektována již obecnými soudy, k čemuž však nedošlo. Stěžovatelka uvádí, že soudy se zaměřily pouze na hodnocení protizákonnosti a nikoli protiústavnosti daného institutu a příslušného postupu orgánů veřejné moci, čímž současně zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Nadto stěžovatelka uvádí, že právní závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí napadeném ústavní stížností jsou v rozporu se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013 č.j. 1 Afs 76/2013 - 57. Takovou situaci považuje stěžovatelka za opětovný zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, ale také za porušení zásady zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny. Pokud se totiž senát Nejvyššího správního soudu hodlal odchýlit od hodnocení provedeného rozšířeným senátem, byl dle mínění stěžovatelky povinen věc znovu předložit k rozhodnutí rozšířenému senátu. Porušení principů, na nichž je založeno základní právo ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka také v nesprávné aplikaci práva Evropské unie. Stěžovatelka uvádí, že její dobrá víra, že stát poskytnuté záruce nesnížení výkupních cen dostojí, vycházela i z obecné a veřejně deklarované shody všech členských států Evropské unie na prioritě podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů a členskými státy EU akceptovaného a opakovaně deklarovaného závazku ke zvýšení podílu produkce elektřiny z obnovitelných zdrojů na produkci celkové. Stěžovatelka je toho názoru, že napadaný institut odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v zásadním rozporu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2001/77/ES o podpoře elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů energie na vnitřním trhu s elektřinou a směrnicí Evropského parlamentu a Rady č. 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů a o změně a následném zrušení směrnic 2001/77/ES a 2003/30/ES. Nejvyšší správní soud však v daném případě postupoval dle názoru stěžovatelky v rozporu s těmi částmi směrnic, z nichž vyplývá, že institut odvodu je protiprávní. Za této situace měl Nejvyšší správní soud požádat Soudní dvůr Evropské unie o vydání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu práva Unie. Vzhledem k tomu, že tímto postupem se Nejvyšší správní soud vůbec nezabýval, zasáhl dle mínění stěžovatelky do jejího práva na spravedlivý proces, jak je garantováno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do práva na zákonného soudce ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že v posuzovaném případě bylo cílem orgánů veřejné moci vytvořit disfunkční systém ochrany práv stěžovatelky a snaha chránit ekonomické zájmy státu byla upřednostněna před zásadou čestného plnění vlastních závazků. To se dle stěžovatelky projevuje zejména v nedostatečném způsobu vypořádání námitky nedodržení patnáctileté doby návratnosti investice v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadaná rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud také připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná v případě, kdy předestřené tvrzení o porušení základního práva, případně svobody, bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána neopodstatněnou. Tak je tomu i v projednávaném případě, neboť institutem odvodu z elektřiny ze slunečního záření se ústavní soud opakovaně zabýval (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1933/15 ze dne 2. 9. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 2415/15 ze dne 18. 8. 2015, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1686/15 ze dne 11. 8. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/15 ze dne 16. 7. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 739/15 ze dne 29. 4. 2015 a další - všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ze skutečností, které stěžovatelka výslovně ve své stížnosti uvádí, vyplývá, že předmětem její stížnosti je primárně tvrzená protiústavnost institutu odvodu z elektřiny ze slunečního záření. Veškerá další pochybení, kterých se příslušné orgány měly dopustit v rozhodnutích napadených ústavní stížností, plynou z toho, že tento institut aplikovaly. V tomto bodě stěžovatelka rovněž namítá nesprávnost závěrů vyslovených Ústavním soudem v sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.). Ústavní soud však ani v tomto projednávaném případě neshledal důvod pro změnu názorů tam vyslovených. Obecně tedy stále setrvává na stanovisku ústavní konformity ustanovení §7a až §7i zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie. Současně je však potřeba opětovně připomenout, že Ústavní soud nevyloučil, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s ustanovením čl. 11 Listiny. Tak tomu ovšem v tomto případě není. Pokud stěžovatelka argumentuje, že porušením (prodloužením) doby návratnosti investice a porušením pravidla o nesnižování výkupní ceny došlo k zásahu do jejích základních práv, pak lze v tomto smyslu opětovně odkázat na shora citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Nelze předpokládat, že bez ohledu na vnější vlivy zůstane právní úprava neměnná, a to i v případě takto poskytnutých garancí. Ústavní soud opakovaně aproboval v obdobných případech možnost takového zásahu normotvůrce. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka sama uvádí, že odvod z elektřiny ze slunečního záření nemá v jejím případě tzv. rdousící efekt a namítá nedodržení stanovené doby návratnosti investice, pak nelze ani v tomto případě konstatovat zásah do jejích základních práv. Ve srovnatelných případech je rovněž nutné vyjít z předpokladu, že investice, jejichž ochrany se stěžovatelka odvolává, nemohou jít k tíži státu. Svou roli zde hrají stěžovatelkou odmítané vlivy, které nutí stát zvažovat i případný zásah do poskytnutých garancí. Podobný zásah nemusí být nutně v rozporu ani s Úmluvou, jak vyplývá například z odůvodnění rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Glaser proti České republice ze dne 14. února 2008 č. 55179/00. Pochopitelně vždy s ohledem na kontext a minimalizaci zásahů do nabytých práv. Totéž lze vztáhnout k tvrzení o porušení principu rovnosti, neboť i s těmito argumenty se Ústavní soud ve shora citovaném nálezu vypořádal a není důvod tento závěr revidovat.
Ústavní soud se dále nedomnívá, že by Nejvyšší správní soud, resp. krajský soud případně OFŘ, jednal způsobem, který by představoval zásah do zásad spravedlivého procesu či do principu zákonného soudce, jak je garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. 38 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí napadené ústavní stížností nepředstavuje odklon od stanoviska vysloveného rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném usnesení 1 Afs 76/2013 - 57. Senát Nejvyššího správního soudu setrval na tam vyslovených závěrech, na čemž nic nemění ani skutečnost, že postup k jejich dosažení modifikoval. Nebyl proto důvod pro postup ve smyslu §17 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. Totéž platí i pro aplikaci práva Evropské unie, které stěžovatelka namítá.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu