ECLI:CZ:US:2015:3.US.1935.15.1
sp. zn. III. ÚS 1935/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Šnajdra, zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2015 č. j. 33 Cdo 1113/2015-414, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. července 2014 č. j. 19 Co 92/2014-379 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. prosince 2013 č. j. 7 C 179/2008-337, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 29. 6. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, stěžovatel napadl shora uvedená soudní rozhodnutí s tím, že v soudním řízení bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") bylo k žalobě Jiřího Ečera rozhodnuto, že se stěžovateli jako žalovanému ukládá povinnost zaplatit žalobci částku 2 550 000 Kč (výrok I) a dále náklady řízení ve výši 244 400 Kč k rukám JUDr. Petra Drábka a ve výši 37 600 Kč k rukám právního zástupce žalobce Bc. et. Mgr. J. V. Martinka (výrok II) a že se státu náhrada nákladů řízení ve výši 12 132 Kč nepřiznává (výrok III).
3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrzen a ve výroku II byl změněn tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 283 000 Kč k rukám Bc. et Mgr. Josefa Václava Martinka, advokáta, a dále jím bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 28 350 Kč k rukám Bc. et Mgr. J. V. Martinka.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že není ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že žalobce v řízení tvrdil, že mu dne 9. 12. 1997 půjčil uvedenou částku, že ji měl vrátit do 31. 12. 1998 a že tento dluh uznal co do důvodu i výše dne 31. 10. 2001, přesto ji však nevrátil, přičemž předložil listiny, o nichž tvrdil, že jde o uznání dluhu a o smlouvu o půjčce. On však odmítl, že by si žalovanou částku půjčil, přičemž popřel podepsání těchto listin, jakož i to, že by jejich obsah odpovídal skutečnosti, a dále z opatrnosti vznesl námitku promlčení daného nároku. V rámci těchto zásadních skutkových zjištění probíhalo před soudem prvního i druhého stupně rozsáhlé dokazování, přičemž tyto po celé řízení k němu a žalobci přistupovaly rozdílně, takže řízení jako celek nebylo spravedlivým procesem, kde by byla zachována rovnost stran. Nejde přitom o případ nesouhlasu s pro něj nevýhodným hodnocením důkazů, ale o námitku směřující ke způsobu vedení procesu tak, aby byl úspěšný soudem preferovaný účastník, tj. žalobce. Hodnocení důkazů má dle stěžovatele být v rozporu s formální logikou, navíc prý byly soudem vyhodnocovány skutečnosti v rovině odborného posouzení, což přísluší jen znalcům.
6. Následně stěžovatel v ústavní stížnosti předestřel skutečnosti, jež považoval za nejzávažnější. Zásadní otázkou, kterou bylo nutno v dané věci posoudit, byla pravost a správnost výše zmíněných listin, jež byly z jeho strany popřeny, a proto důkazní břemeno stran toho nesl žalobce. Soud prvního stupně v tomto ohledu dospěl k závěru, že žalobce břemeno unesl a s tímto závěrem se ztotožnil i odvolací soud. Ze strany okresního soudu však šlo o zcela překvapivé rozhodnutí, neboť u jednání dne 30. 5. 2011 podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučil žalobce, že je povinen prokázat pravost a správnost listiny uznání dluhu s tím, že pokud tak neučiní, neprokáže ani to, že mu (stěžovateli) poskytl finanční prostředky a že je žalobci neuhradil. Do vyhlášení "prvního" rozsudku byl nad rámec provedených důkazů přečten jen znalecký posudek Kriminalistického ústavu Praha, ze kterého bylo zjištěno pouze to, že nelze zjistit stáří předložených listin a že nelze určit pořadí provedení záznamu textu vůči podpisu dlužníka na předložených listinách, takže se nepochybně důkazní situace ve prospěch žalobce nezměnila (v souvislosti s tím stěžovatel upozornil na "poněkud zvláštní náhodu", že se ani na jednom z textů nepřekrývá podpis s textem, aby mohl být nějaký závěr učiněn). Ze znaleckého posudku JUDr. Jiřího Straky vyplývá jen to, že je pravděpodobnější, že sporné podpisy (hodnoceno spolu s podpisem smlouvy o půjčce) jsou jeho pravými podpisy, přičemž jde o nízkou rovinu pravděpodobnosti tedy nejnižší stupeň, navíc není vyloučeno, že může sice jít o pravý podpis, to ale v situaci, kdy do prázdné podepsané listiny byl doplněn text, což měl objasnit posudek kriminalistického ústavu.
7. Dalším důkazem byla výpověď svědkyně Bohůňkové, dle níž ovšem, jak stěžovatel upozornil, tato svědkyně uznání dluhu setrvala ve vedlejší místnosti, nevěděla, co on (stěžovatel) podepisuje, nevšimla si, že byl po těžkém úrazu a chodil o holi a měl 2 měsíce plnovous, který předtím nenosil. Přesto soudy uvěřily, že se skutečně tato absurdní scéna odehrála. Dle stěžovatele bylo nezbytné, aby obecné soudy vycházely z argumentace Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 12. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 331/98 (N 86/18 SbNU 233) a ze dne 7. 4. 2011 sp. zn. I. ÚS 2061/08 (N 63/61 SbNU 29). Stěžovatel upozornil i na další důkaz výpovědí svědkyně Přikrylové, která uvedla, že o půjčce věděla celá rodina a že obě listiny viděla v den 40. narozenin manžela, poté však uvedla, že smlouvu o půjčce viděla již 3-4 roky předtím. Přes tvrzenou informovanost o finančních záležitostech žalobce však nevěděla o půjčce z roku 1997, která byla žalobci vrácena a o které by pravděpodobně padla zmínka. Důležitým důkazem byla podle stěžovatele samotná listina o uznání dluhu, a to v kontextu s výpovědí samotného žalobce, který uvedl, že byla vytvořena advokátem (kterého však neoznačil) v podobě, která mu byla předložena k podpisu, údajně proto, aby nedošlo k promlčení dluhu. Podle stěžovatele je ale s podivem, že postupoval takovýmto "krkolomným způsobem", když mohl přímo podat žalobu. Při řádném a nestranném hodnocení by tedy nebylo možné dospět k závěru o pravosti a správnosti listiny o uznání dluhu.
8. Podobná situace dle stěžovatele panuje i u smlouvy o půjčce, neboť ani zde pravost a správnost příslušné listiny žalobce neprokázal, navíc on sám se snažil prokázat, že k podpisu dne 9. 12. 1997 nemohlo dojít, protože byl v Luhačovicích, což se také stalo výpověďmi svědkyň JUDr. Horákové a JUDr. Müllerové. Pokud zejména odvolací soud shledal rozpory v jeho výpovědi a výpovědi svědkyň, je podle stěžovatele otázkou, zda je povolán k tomu, aby posoudil schopnost zapamatovat si dílčí skutečnosti po 17 letech. Nejde totiž o běžné hodnocení svědeckých výpovědí s ohledem na extrémní časový odstup, a tedy objektivní i subjektivní vlivy působící na věrnost interpretace skutečností, a proto nepřísluší soudu provádět hodnocení věrohodnosti výpovědí, zvláště pokud byl výslech svědkyň i jeho odvolacím soudem nepochybně činěn se záměrem vytvořit si podklad pro hodnocení věrohodnosti, neboť je v oblasti speciální psychologické odbornosti soudce amatérem. Pokud tak přesto učinil, překročil meze považované za souladné se spravedlivým procesem.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil názor, že aby civilní proces splňoval kritéria spravedlivého procesu, řízení nemůže být formálním soubojem mezi žalobním tvrzením a tvrzením obranným, ale je třeba se zabývat jejich materiálním obsahem. Poukázal na to, že žalobce podal svou žalobu až poté, co zemřela jeho (tj. stěžovatelova) matka, která dle něho (tj. žalobce) byla půjček aktivně účastna, po celé mezidobí nedošlo k žádným úkonům ani k výzvám k úhradě, přestože se jednalo o vysokou částku. Žalobcem předkládaný "příběh" je zcela mimo obvyklou vnitřní logiku vztahu mezi věřitelem a dlužníkem, aniž by specifičnost daného vztahu byla vysvětlena, a pokud žalobci obecné soudy uvěřily, jejich pohled je extrémní, nepodložený a nespravedlivý.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi; zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku, zvláště pak vydaných formou nálezu.
12. Ústavní soud prvně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy, nicméně zdůraznil, že tzv. důkazní řízení bylo vedeno takovým způsobem, aby nakonec byl úspěšný žalobce, čímž byl porušen princip rovnosti účastníků soudního řízení, a že okresní soud vydal "překvapivé rozhodnutí", když u jednání dne 30. 5. 2011 podle §118a odst. 3 o. s. ř. poučil žalobce, že je povinen prokázat pravost a správnost listiny uznání dluhu s tím, že pokud tak neučiní, neprokáže poskytnutí finančních prostředků, a posléze - aniž by se změnila důkazní situace - dospěl k závěru, že žalobce tyto skutečnosti prokázal. Jde-li o první námitku, Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, co má být podstatnou vytýkané vady. Stěžovatel totiž neuvádí žádný důvod, na jehož základě by soudci obecných soudů měli vést řízení tendenčně a rozhodovat ve prospěch žalobce (tedy postupovat nikoliv nestranně), ostatně jinak by bylo třeba v soudním řízení vznést námitku podjatosti (§14 a násl. o. s. ř.), a stejně tak z ústavní stížnosti neplyne, v čem konkrétně se tento jejich přístup při vedení soudního procesu měl projevit, tedy až na to, že po zhodnocení provedených důkazů dospěly k výsledku, se kterým se on neztotožňuje.
14. Jde-li o druhou námitku, napadený procesní postup okresního soudu (tedy kdy v průběhu řízení změnil svůj názor na danou otázku) se sice možná může jevit jako "překvapivý", nicméně z ústavní stížnosti již nelze vyvodit, jak se namítané pochybení projevilo v ústavněprávní rovině, konkrétně na jakých procesních právech jím měl být stěžovatel zkrácen, zvláště pak za situace, kdy v pokračujícím řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím mohl skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy. Kromě toho ze soudního spisu neplyne, že by stěžovatel tuto námitku uplatnil ve "druhém" odvolacím řízení (viz odvolání na č. l. 347 a násl., č. l. 356, protokol o jednání na č. l. 371 a násl. soudního spisu), takže ji ani nelze považovat za přípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
15. Stěžovatel v ústavní stížnosti především vyjádřil nesouhlas s tím, jak obecné soudy hodnotily provedené důkazy. Ústavní soud však není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů, jak bylo provedeno obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s tímto jejich hodnocením sám neztotožňoval; z hlediska ústavnosti lze za relevantní považovat až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými; nemůže tedy jít o situaci, kdy by provedený důkaz sám o sobě či ve spojení s dalšími důkazy bylo možné zhodnotit i jinak (s jiným výsledkem). Je přitom na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil, v čemž by měl tento
rozpor - jenž zpravidla bývá způsoben zjevným věcným omylem či evidentní logickou chybou - spočívat, minimálně by mělo být možné tyto skutečnosti vyvodit z obsahu ústavní stížnosti.
16. Jestliže stěžovatel tvrdil, že hodnocení důkazů je v rozporu s formální logikou, mohlo by eventuálně jít o z hlediska ústavnosti relevantní námitku za předpokladu, že vytýkané vady budou tuto námitku naplňovat i obsahově a případné pochybení bude mít za následek vznik zmíněného "extrémního rozporu". V prvé řadě musí Ústavní soud poznamenat, že v souzené věci se rozhodovalo se značným časovým odstupem od skutečností, které byly v ní předmětem dokazování. Jak ale lze zjistit z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy za tohoto stavu přistoupily ke zhodnocení provedených důkazů s poměrně velkou pečlivostí a své skutkové závěry řádně zdůvodnily. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na důkazní situaci, jež se týkala zejména uznání dluhu, případně i smlouvy o půjčce, načež v ústavní stížnosti zpochybnil věrohodnost svědkyň Jany Bohůňkové a Šárky Přikrylové, z jejichž výpovědí obecné soudy vycházely; v této souvislosti stěžovatel upozornil na to, že si jmenované nevšimly určité skutečnosti (že stěžovatel chodil o holi a měl plnovous) anebo o ní neměly žádné povědomí (že si stěžovatel od žalobce půjčil finanční prostředky již dříve a tyto mu vrátil). Podstatnou této námitky zjevně není logická vada v hodnotících úvahách obecných soudů, jak ji stěžovatel kvalifikoval, ale nesouhlas s tím, že přes údajné nedostatky, kterými uvedené výpovědi měly, obecné soudy tyto důkazy považovaly za věrohodné. Vzhledem k tomu, že i kdyby uvedené skutečnosti bylo možné považovat za nedostatky předmětných výpovědí, pak by zjevně nebyly takové povahy, aby nějakým zásadním způsobem mohly zpochybnit jejich věrohodnost. Ústavní soud proto postup obecných soudů, které vzaly tyto výpovědi za základ svých skutkových zjištění, za "extrémní" považovat nemůže.
17. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval, že svědeckou výpovědí JUDr. Jarmily Müllerové a JUDr. Anny Horákové prokázal, že dne 9. 12. 1997 nemohlo dojít ani k podpisu smlouvy o půjčce, ani k půjčce samotné. Těmito důkazy se ovšem nejprve zabýval okresní soud a posléze velmi důkladně i krajský soud, když s ohledem na námitky uplatněné v odvolání tyto svědkyně znovu vyslechl, načež v odůvodnění svého rozsudku podrobně zdůvodnil, proč tyto důkazy nemohl považovat za věrohodné (konkrétně pro rozpory mezi nimi i mezi účastnickou výpovědí samotného stěžovatele o podstatných skutečnostech). Stěžovatel proti tomu pouze namítl, že uvedený soud nebyl oprávněn hodnotit věrohodnost výpovědí těchto svědkyň (resp. jejich schopnost zapamatovat si dílčí skutečnosti), neboť šlo o odbornou otázku, a to s ohledem na značný časový odstup od událostí, o nichž před soudem tyto svědkyně a on sám vypovídali. V souzené věci ovšem obecné soudy (ne)věrohodnost výpovědí svědkyň neposuzovaly na základě např. jejich duševního stavu, k čemuž by obvykle bylo třeba odborného posouzení, ale (odhlédnuto od dalších důkazů, s nimiž také byly tyto výpovědi v rozporu) s ohledem na objektivní rozpory, kterými byly zatíženy a které dle názoru soudů obou stupňů měly - kvůli závažnosti - podstatně snížit jejich věrohodnost, kteréžto zhodnocení zvláštní odbornost nevyžaduje, a jaká jiná odborná otázka by měla být v této souvislosti posuzována, v ústavní stížnosti specifikováno není.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti ještě uvedl, že obecné soudy nevzaly v úvahu materiální obsah tvrzení účastníků řízení, přičemž poukázal na to, že žalobce nečinil nic k tomu, aby mu žalovanou částku uhradil, což se má vymykat běžným vztahům mezi dlužníkem a věřitelem. K tomu nutno podotknout, že podle výpovědi svědkyně Š. Přibylové ještě před tím, než došlo k uznání dluhu, žalobce žádal stěžovatele, a to prostřednictvím své a jeho matky, aby mu dluh uhradil (viz č. l. 163 soudního spisu), přičemž vzhledem ke vzájemným osobním a rodinným vazbám lze něco jen sotva vyvozovat z toho, že se stěžovatel nechoval jako "typický věřitel".
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu