ECLI:CZ:US:2015:3.US.1959.15.1
sp. zn. III. ÚS 1959/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele I. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 8 To 348/2013 a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 4. 2012 sp. zn. 9 T 146/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 5, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Tachově shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným trestným činem účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), a trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona. Za to byl podle §163a odst. 1 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu soud uložil také peněžitý trest ve výši 4 000 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému podle §54 odst. 4 tr. zákona náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvaceti měsíců. Okresní soud rozhodl o vině a trestu též ve vztahu k dalším obviněným a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona vyslovil zabrání specifikovaných věcí.
Krajský soud v Plzni rubrikovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. řádu za použití §261 tr. řádu zrušil rovněž ve vztahu ke stěžovateli, a za podmínek podle §259 odst. 3 tr. řádu poté nově rozhodl mimo jiné tak, že stěžovatele uznal vinným pouze trestným činem kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona, odsoudil jej podle §204 odst. 1 tr. zákona, s přihlédnutím k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k čl. 38 odst. 2 Listiny, k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařadil do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zákona mu uložil také peněžitý trest ve výši 4 000 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody ve výměře jednoho roku.
Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákona. Odvolacímu soudu vytýká, že významně zasáhl do popisu skutku i do právní kvalifikace použité soudem prvního stupně, aniž by ve věci provedl jakýkoli nový důkaz. Jeho skutkové závěry trpí zjevnou nepřezkoumatelností, nejasností a zmatečností; není z nich jasné, kdy měl pojmout záměr těžit z prostituce, kteří lidé ji měli organizovat a z čeho je dovozována jeho úloha v celé trestné činnosti, když podle oficiálního závěru odvolacího soudu nikde nefiguroval. Zejména ale představují výraznou změnu oproti původním skutkovým tvrzením obsaženým v usnesení o zahájení trestního stíhání a podané obžalobě. Podle stěžovatele je tedy namístě zkoumat, zda nedošlo ke změně v totožnosti skutku a v důsledku toho i k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Nelze souhlasit rovněž se způsobem, jakým odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku o vině, zejména pokud jde o tok finančních prostředků, resp. otázky zisku a jeho dělby, a tyto závěry nebyly dostatečně podloženy provedeným dokazováním. Soud také nesprávně hodnotil svědecké výpovědi D. Thonata, když pominul vzájemnou animozitu; svědek měl pádný důvod ho křivě obvinit a vypovídat v rozporu s realitou, přičemž žádný jiný důkaz o tom, že věděl o provozování prostituce v nočních klubech, přitom proveden nebyl. Konečně stěžovatel poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 1. 2013 sp. zn. 2 To 105/2012, podle nějž nejde o kuplířství, jestliže prostitutky předem znají podmínky, za kterých se budou prodávat, souhlasí s nimi a nedostávají jen poměrně malou část z ceny služby, kterou poskytují, a právě tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě (odvolací soud se náležitě nevypořádal ani s pojmem prostituce).
Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku trestního řízení, a zde upozornil na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva s poukazem na to, že od páchání údajné trestné činnosti do jeho odsouzení uběhla doba bezmála devíti let; tj. časový úsek výrazně převyšující dobu šesti let, obecně považovanou za krajní limit pro pravomocné ukončení trestního stíhání tak, aby v důsledku neúměrného prodlužování řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněného. Stěžovatel konstatoval, že v posuzovaném případě tato neúměrná délka nemůže jít na jeho vrub, neboť se na ní vlastním zaviněním nikterak nepodílel; krom toho se od roku 2005 žádné trestné činnosti nedopustil, vedl řádný život, trestní stíhání nemařil a nikde se neskrýval ani neuprchl. Pokud mu odvolací soud významně zmírnil trest odnětí svobody, nejde o dostatečné zadostiučinění, neboť jedinou relevantní kompenzací bylo v daném případě zastavení trestního stíhání. Postižen byl i mimořádně vysokým peněžitým trestem, což v jeho případě představuje trest do té míry tvrdý, že povede k ekonomické likvidaci jeho osoby; pakliže odvolací soud takové rozhodnutí zdůvodnil tím, že částka 4 000 000 Kč činí pouze zlomek toho, co za prostituci utržil, pak pro takový závěr neměl žádný podklad. Jednak nebylo zjištěno, že by vůbec nějaké výtěžky z této činnosti přebíral, a pokud ano, v jaké výši. Stejně tak nebylo prokázáno, že by skutečně zajišťoval provozování nevěstinců. Dva telefonní hovory o tom, kolik si podle jejich autorů vydělávají prostitutky v nočních klubech uvedených ve výroku rozsudku, obsahují tvrzení, která mohla být pronesena v nadsázce nebo v žertu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší. Stojí za zaznamenání, že posuzovaná ústavní stížnost je převážně identická s obsahem dříve podaného dovolání.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především soud prvního stupně předestřel detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritické jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již ústavněprávně udržitelně vypořádaly, a proto postačí odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. příslušné pasáže rozhodnutí odvolacího soudu na str. 17 - 29). Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
Pokud jde o otázku zachování totožnosti skutku, respektování zásady obžalovací ve smyslu §2 odst. 8, §176 odst. 2 tr. řádu, §220 odst. 1 tr. řádu, náležitostí žalobního návrhu dle §177 písm. c) tr. řádu a požadavků na přesné označení trestného činu ve smyslu §120 odst. 3 tr. řádu má Ústavní soud za to, že totožnost skutku, pro nějž došlo k zahájení trestního stíhání, zachována byla; pro zachování totožnosti skutku totiž postačí, je-li skutek popsaný ve výrokové části rozsudku, v obžalobě i v usnesení o zahájení trestního stíhání totožným, alespoň co do částečné totožnosti jednání nebo následku (srov. judikaturu obecných soudů publikovanou pod č. 6/1962 Sb. rozh. tr., č. 19/1964 Sb. rozh. tr., č. 45/73-I. Sb. rozh. tr., č. 64/1973 Sb. rozh. tr., č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Podstata totožnosti skutku je určována účastí obžalovaného na události popsané v žalobním návrhu, ze které vzešel následek porušující nebo ohrožující zájmy chráněné normami trestního práva. Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tzn. konkrétní následek, nikoli určitý typ následku. Z hlediska zachování totožnosti jednání nebo následku nejsou dále podstatné ty okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky trestného činu (srov. č. 45/1995 Sb. rozh. tr. a č. 1/1995 Sb. rozh. tr.). Je pojmový rozdíl mezi "skutkem" v procesním smyslu a "popisem skutku", jak blíže rozvádí např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 179/2010. Není relevantních pochyb, že popis skutku odvolacím soudem vystihuje objektivní i subjektivní stránku trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen. Způsobem, jakým krajský soud skutkovou větu formuloval, zásadu totožnosti skutku - ve smyslu ustálené judikatury i nauky - neporušil; popis skutku se vyznačuje téměř úplnou shodou následku a převažující shodou jednání, přičemž je i dostatečně určitý k tomu, aby bylo patrné, co je stěžovateli kladeno za vinu.
Nejvyšší soud výstižně konstatoval, že k naplnění znaku kořistění (srov. §204 tr. zák., resp. §189 tr. zákoníku) se nevyžaduje, aby si pachatel vynucoval hmotný prospěch z prostituce jiného, ale postačí opakované přijímání úplaty za to, že provozování prostituce umožňuje (k tomu srov. např. Šámal P. a kol.: Trestní zákoník II. Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1872, a v judikatuře R 11/1978).
Není též důvodu k úsudku, že ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů stojí v kolizi s nálezy Ústavního soudu, které se týkají korelace mezi délkou řízení a přiměřeností výše trestu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. IV. ÚS 380/09 ze dne 12. 10. 2009 a sp. zn. I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010). Ústavní soud zde kladl důraz na povinnost soudů zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení aj.; připomínal rovněž, že není jeho úlohou předjímat, jaký konkrétní trest či v jaké výši má být uložen tak, aby byl ústavní princip proporcionality respektován. Ve stěžovatelově věci se jednalo - podle závěrů rozhodujících soudů - o poměrně složitý skutkový základ případu, který se podle zjištění obecných soudů vyznačoval vyšším počtem pachatelů, resp. závažností, značným rozsahem, organizovaností a dlouhodobostí páchání trestné činnosti.
Pochybení v rovině ústavního práva tudíž nelze shledat za situace, kdy odvolací soud - výslovně s přihlédnutím k čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k čl. 38 odst. 2 Listiny - stěžovateli uložil toliko trest odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, byť byl ohrožen sazbou od dvou až do osmi let.
Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] je očividně adekvátní, podústavně nepochybně obstojí a pro úsudek o ústavněprávně relevantním "omylu" není místa očividně.
Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu