ECLI:CZ:US:2015:3.US.2409.15.1
sp. zn. III. ÚS 2409/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ATOMSTROJEXPORT CZ, a. s., se sídlem Pečky, Třída 5. května 166, zastoupené Mgr. Martinem Hájkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015 č. j. 21 Cdo 1640/2015-297 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 356/2014-244, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 8. 4. 2014 č. j. 8 C 197/2013-186 rozhodl o žalobě stěžovatelky proti žalovanému Ing. Pavlu Formánkovi, insolvenčnímu správci dlužníka TRANZA Strojírny, a. s. (dále jen "vedlejší účastník"), tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce z konkursní podstaty dlužníka TRANZA Strojírny, a. s. 168 348 Kč s příslušenstvím, a žalobu o dalších 131 652 Kč s příslušenstvím zamítl. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rubrikovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích potvrdil a následné stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nezohlednily, že žaloba o neplatnost dražby ve smyslu §24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, nepředstavuje jediný možný nástroj právní obrany v souvislosti s určením rozsahu dražené věci. Dovozuje, že vydražitel nabývá vlastnické právo k předmětu dražby i přes rozpor mezi jeho označením a popisem v dražební vyhlášce a ve vyvolání při zahájení dražby. Odvolací soud se dále nevypořádal s kolidující vlastní judikaturou. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že se podaným dovoláním nezabýval řádně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení článku 36 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení a uplatnila i mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že neměla možnost využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
Jinak je ústavní stížnost svým obsahem polemikou se závěry obecných soudů, pokračující na stejné úrovni, jakož i s obdobnou argumentací, s níž stěžovatelka vystupovala již v řízení před nimi. Obecné soudy (odvolací soud) se s ní v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně a srozumitelně vypořádaly a stěžovatelka neuvádí nic, co by její oponenturu posouvalo do ústavněprávní roviny.
Především na přiměřeně podrobné a výstižné odůvodnění usnesení odvolacího soudu lze - v rovině podústavní - odkázat.
Obsahové těžiště stěžovatelčiny argumentace je nesouhlas se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že předmětem dražby konané dne 27. 7. 2011 nebyl podnik úpadce TRANZA Strojírny, a. s., jako celek, nýbrž jen jeho část, a že předmětem dražby nebyly finanční prostředky na bankovních účtech. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího je však zjevné, že oba soudy se předmětnými námitkami na argumentovaném základě zabývaly, přičemž k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může Ústavní soud přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají (viz nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257). O takovou situaci však v dané věci nejde.
Co do výkladu ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách platí, že obecné soudy se nezpronevěřily konstantním judikatorním závěrům, kupř. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006 sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněnému pod č. 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; zde obsažená interpretační hlediska Ústavní soud aproboval kupř. v usneseních sp. zn. I. ÚS 1283/11 ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 128/12 ze dne 18. 10. 2012 a sp. zn. III. ÚS 706/11 ze dne 26. 3. 2013.
Referenční kritérium ústavněprávního přezkumu nepředstavují ani další rozhodnutí krajského soudu, která podle stěžovatelky nejsou zcela konformní závěrům napadeného rozsudku.
K otázce "stručnosti" odůvodnění, resp. použití ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř., se Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 313/14 ze dne 15. 4. 2014 tak, že "odůvodnění požadavky kladené na předvídatelnost a srozumitelnost rozhodnutí nesplňuje pouze za situace, kdy Nejvyšší soud toliko konstatuje, že dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání". Takovým deficitem však napadené usnesení netrpí, neboť dovolací soud v něm podal přiměřenou argumentaci, což je postačující.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Z předchozího je zřejmé, že předpoklady pro aplikaci právě citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu jsou dány.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno; podle téhož ustanovení ji proto senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu