ECLI:CZ:US:2015:3.US.2477.14.1
sp. zn. III. ÚS 2477/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Rütherové, zastoupené Mgr. Stanislavem Janků, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 63, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2014, č. j. 12 C 210/2013-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 7. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i princip zakotvený v čl. 2 odst. 2 Listiny.
II.
2. Bytservis Chodov, s.r.o. (zde vedlejší účastník) se svou žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit mu částku ve výši 8.746,- Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka sestávala z dlužného nájemného za měsíc duben 2010 ve výši 3.016,- Kč a nedoplatku za služby za období od 1. 1. 2010 do 30. 4. 2010 ve výši 5.730,- Kč.
3. O této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 5. 2014, č. j. 12 C 210/2013-78, tak, že řízení bylo co do částky 3.016,- Kč zastaveno (výrok I.), stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku ve výši 5.730,- Kč s příslušenstvím (výrok II.) a dále povinnost zaplatit mu na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.685,90 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tak, že řízení bylo co do částky 3.016,- Kč zastaveno, neboť vedlejší účastník vzal žalobu v této části zpět poté, co stěžovatelka úspěšně vznesla námitku promlčení uplatněného nároku na zaplacení dlužného nájemného. Ve vztahu k nároku vedlejšího účastníka na zaplacení dlužných úhrad za služby odvolací soud uvedl, že stěžovatelka je k této úhradě povinna, když tato povinnost vyplývá z nájemní smlouvy, která byla mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem uzavřena dne 31. 12. 2001. Soud v této souvislosti nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že není ve sporu pasivně legitimována, když pasivně legitimován je bývalý partner stěžovatelky, pan Zdeněk Träger, na něhož dle tvrzení stěžovatelky mělo přejít právo nájmu k předmětnému bytu [§706 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), ve znění účinném do 31. 10. 2011, ve spojení s §708 téhož zákona], a to poté, co byt ke dni 1. 1. 2008 trvale opustila.
III.
4. Právě uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné, soud opřel svá skutková zjištění o důkazy, které relevantní informace ke skutkovým zjištěním poskytnout nemohly, své rozhodnutí založil na nesprávném právním závěru, že k přechodu práva nájmu bytu nedošlo, když stěžovatelka nesplnila svou notifikační povinnost, přičemž tento závěr je dle názoru stěžovatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Stěžovatelka konečně zpochybnila též rozhodnutí soudu v otázce náhrady nákladů řízení, konkrétně pak závěr soudu, že ve věci není namístě aplikovat ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť stěžovatelka neosvědčila takové osobní, sociální a majetkové poměry, které by aplikaci tohoto ustanovení odůvodňovaly.
IV.
5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisového materiálu, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku zakotveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Takový zásah však v nyní souzené věci zjištěn nebyl.
7. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, je její podstatou zejména nesouhlas stěžovatelky s právním závěrem soudu prvního stupně, a sice se závěrem, že stěžovatelka je ve věci pasivně legitimována, když k přechodu práva nájmu bytu na bývalého partnera stěžovatelky ve smyslu §706 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s §708 téhož zákona dle názoru soudu ke dni 1. 1. 2008, kdy stěžovatelka předmětný byt opustila, nedošlo. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy České republiky) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů je ryze záležitostí obecných soudů. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, dospěl-li by k závěru, že obecnými soudy učiněný výklad právního předpisu nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Pochybení tohoto charakteru a intenzity však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud má předně za to, že soud prvního stupně dostatečným způsobem vyložil, z jakého důvodu má za to, že stěžovatelka mohla společnou domácnost ke dni 1. 1. 2008 reálně opustit, avšak neučinila tak s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na to, že trvalé opuštění společné domácnosti, které je jedním ze zákonem stanovených předpokladů pro přechod nájmu bytu, je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním. S přihlédnutím k právě uvedenému bylo dle názoru soudu prvního stupně povinností stěžovatelky skutečnost, že z důvodu trvalého opuštění společné domácnosti nebude byt nadále užívat, oznámit vedlejšímu účastníku. Pokud tak stěžovatelka neučinila, lze její opuštění společné domácnosti k datu 1. 1. 2008 dle názoru soudu prvního stupně považovat za pouhé opuštění bytu, které pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti, bez dalšího nestačí. Právně relevantním způsobem pak stěžovatelka svou vůli definitivně zrušit společnou domácnost s bývalým partnerem z pohledu soudu prvního stupně projevila až v písemné dohodě ze dne 3. 5. 2010 (tedy až poté, co byl nájemní vztah výpovědí danou stěžovatelkou ukončen), v níž stěžovatelka a její bývalý partner deklarovali, že spolu od 1. 1. 2008 nežijí ve společné domácnosti, a dále se dohodli na výchově a výživě svých dvou nezletilých dětí. S přihlédnutím k výše uvedenému pak soud prvního stupně uzavřel, že ke stěžovatelkou namítanému přechodu nájmu bytu ke dni 1. 1. 2008 na bývalého partnera stěžovatelky nedošlo. Z právě uvedeného je patrné, že soud prvního stupně svůj závěr o pasivní věcné legitimaci stěžovatelky řádně odůvodnil, přičemž Ústavní soud není ze své pozice oprávněn věcnou správnost tohoto závěru přezkoumávat ba dokonce předmětné rozhodnutí z důvodu případné věcné nesprávnosti zrušit, a to ani v případě, kdy by se se závěry soudu prvního stupně neztotožňoval.
9. Na právě uvedeném nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že názor soudu prvního stupně týkající se její notifikační povinnosti ve vztahu k vedlejšímu účastníku je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 619/2002, rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 3525/2009, usnesením ze dne 17. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, a usnesením ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005. To proto, že uvedená rozhodnutí, byť se všechna zabývají různými aspekty přechodu nájmu bytu, neřeší otázku případné notifikační povinnosti osoby, která trvale opustila společnou domácnost, když problematice notifikační povinnosti se věnují pouze první dvě uvedená rozhodnutí, která však tuto otázku řeší pouze ve vztahu k osobám, které do nájemního vztahu namísto stávajícího nájemce vstupují, nikoli ve vztahu k dosavadním nájemcům, kteří byt opustí. Uvedená rozhodnutí se rovněž nezabývají otázkou, jakým způsobem má být vůle stávajícího nájemce k trvalému opuštění společné domácnosti projevena. Pouze posledně uvedené rozhodnutí (a sice usnesení ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1399/2005) k této otázce uvádí, že na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti. Ústavní soud má pak za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí není v rozporu s právě uvedeným názorem dovolacího soudu, když soud prvního stupně dospěl k závěru, že pouhé opuštění bytu stěžovatelkou ještě nepostačuje pro závěr, že tato společnou domácnost opustila trvale, s úmyslem již společné soužití neobnovit.
10. Ústavní soud dále nemá ani za to, že by rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné či že by soud prvního stupně dovodil svá skutková zjištění z důkazů, které relevantní informace ke skutkovým zjištěním poskytnout nemohly.
11. Ústavní soud nemohl přisvědčit konečně ani námitce, že soud prvního stupně porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí, když ve vztahu k návrhu stěžovatelky na aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu ve svém rozhodnutí uvedl, že předmětné ustanovení nelze ve vztahu k otázce náhrady nákladů řízení aplikovat, neboť stěžovatelka ke dni vyhlášení rozhodnutí neosvědčila, že by její osobní, sociální a majetkové poměry aplikaci tohoto ustanovení odůvodňovaly. Ústavní soud v této souvislosti nemohl dát zapravdu stěžovatelce, která tvrdila, že pokud soud dospěl k závěru, že stěžovatelkou předložené doklady neosvědčují, že by na její straně byly dány poměry odůvodňující postup dle §150 občanského soudního řádu, měl stěžovatelku o této skutečnosti dle §119a občanského soudního řádu poučit. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu zástupci) se poučení dle §119a občanského soudního řádu (tedy poučení o tom, že účastník musí uvést všechny rozhodné skutečnosti a že důkazy musí být označeny dříve, než soud vyhlásí rozhodnutí) dostalo při jednání dne 21. 5. 2014. Ústavní soud má dále za to, že soud prvního stupně nebyl povinen stěžovatelku, zastoupenou v řízení právním zástupcem, poučovat ve vztahu k jejímu návrhu na aplikaci §150 občanského soudního řádu ani dle §118a občanského soudního řádu. To proto, že z obsahu vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že stěžovatelka si byla vědoma své povinnosti tvrdit své osobní, sociální a majetkové poměry a nabídnout soudu k jejich prokázání potřebné důkazy. Pouhá skutečnost, že soud na základě stěžovatelkou doložených listin dospěl k závěru, že tato neosvědčila důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci ustanovení §150 občanského soudního řádu, protiústavnost rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení nezakládá.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu