ECLI:CZ:US:2015:3.US.2560.15.1
sp. zn. III. ÚS 2560/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Drozdy, zastoupeného Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Otmíče 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. června 2015 č. j. 6 As 65/2015-43, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 21. 8. 2015, doručenou Ústavnímu soudu téhož dne, domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím a postupem jemu předcházejícím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a právo na (efektivní) obhajobu. Namítá též porušení ústavní zásady, že státní moc má být vykonávána pouze v mezích a způsobem, který stanoví zákon.
2. Stěžovatel byl uznán vinným z přestupku, spočívajícím v překročení nejvyšší povolené rychlosti dle zákona č. 361/2000 Sb. (o silničním provozu), za což mu byla uložena pokuta 3 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho měsíce. (Blanketní) odvolání stěžovatele bylo zamítnuto, stejně jako následná žaloba a kasační stížnost.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V prvním doplnění (blanketní) ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že místo přestupku bylo ve výroku rozhodnutí správního orgánu stanoveno neurčitě a nebyla tak dodržena zásada řádné identifikace skutku. Vzhledem k tomu, že proti němu bylo vedeno přestupkové řízení pro skutek, který byl z hlediska místa spáchání přestupku nedostatečně určen (místo přestupku bylo určeno pouze jako "pozemní komunikace č. 1/29 ve Zborovské ulici v Písku ve směru jízdy na Tábor"), stěžovatel neměl šanci na efektivní obhajobu, neboť nemohl namítat, že na místě skutku nebyl.
4. Dále stěžovatel namítá, že při měření rychlosti vozidla nebylo měřeno vozidlo řízené stěžovatelem, nýbrž blíže neidentifikovaný přívěs motorového vozidla. Nesprávné je pak dle stěžovatele vypořádání stěžovatelovy námitky vadnosti měření překročení rychlosti motorového vozidla ze strany správních soudů za pomoci argumentu, že je příliš obecná, ačkoliv stěžovatel neměl možnost tuto námitku blíže konkretizovat pouze z důvodu obecné nedostupnosti návodu k obsluze zařízení pro měření rychlosti motorových vozidel.
5. Jakkoli stěžovatel avizoval další (druhé) doplnění ústavní stížnosti v sobě si určené lhůtě (5 dnů), Ústavní soud již žádné podání ze strany stěžovatele neobdržel.
6. Stěžovatel navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení o ústavní stížnosti.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"); není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého (podústavního), neboť k tomu jsou především povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Je tak záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se pak Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. Jinak hodnocení důkazů v zásadě neprovádí, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 420/11, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
10. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení ústavně chráněného základního práva. V souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému rozhodnutí, je pak Ústavní soud povinen ověřit, zda byly dodrženy ústavní limity vyplývající z hlavy páté Listiny, resp. zda v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [z rozsáhlé judikatury srov. kupř. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375) a ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Nutno konstatovat, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu představuje posuzovaná ústavní stížnost de facto pouze pokračující polemiku stěžovatele se závěry, k nimž obecné soudy dospěly v rovině práva podústavního. Pokud stěžovatel požaduje přehodnocení závěrů těchto soudů, staví tím Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dospěl k závěru, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných (správních) soudů nebylo možno z hlediska ústavních kautel akceptovat; veškeré námitky, které stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti, byly řádně vypořádány v napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění postačí pro účely rozhodnutí o ústavní stížnosti odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel domáhá, Ústavní soud neshledal.
12. Napadené rozhodnutí, proti němuž ústavní stížnost směřovala, nevybočilo z mezí ústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
13. Stěžovatelovu návrhu na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nevyhověl, a to s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti (§62 odst. 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. října 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu