ECLI:CZ:US:2015:3.US.2574.15.1
sp. zn. III. ÚS 2574/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Havlíčkova 404/2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 14 To 102/2015 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 12. 2014 sp. zn. 2 T 166/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v jeho trestní věci s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Pardubicích shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil jej podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon uloženého trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Dále podle §82 odst. 2 téhož zákona stěžovateli uložil, aby v nejkratší možné době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil stěžovateli povinnost na náhradě škody zaplatit konkretizovaným poškozeným specifikované částky a dalšího označeného poškozeného podle §229 odst. 2 tr. řádu se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí jsou nesprávná jednak v rovině skutkové, v návaznosti na což došlo i k nesprávnému právnímu posouzení věci, a jednak v rovině procesní. Má za to, že obecné soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, neboť v procesní situaci, kdy nebylo - jak dovozuje - mimo pochybnost prokázáno, že se inkriminovaného skutku dopustil, měl být obžaloby zproštěn. Dovozuje, že obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s jím navrženými důkazy a provedené důkazy pak vyhodnotily extrémně vadně, v důsledku čehož jej uznaly vinným, ačkoliv bylo možné při jejich řádném hodnocení a dodržování zásady volného hodnocení důkazů dospět ke zcela jiným závěrům ohledně průběhu inkriminovaného skutkového děje.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; ve smyslu zde odkazovaného ustanovení 72 odst. 3 je takovým prostředkem i dovolání.
Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu ověřil, že stěžovatel v dané věci nepodal dovolání.
Bez ohledu na to, zda by bylo možné námitky obsažené v nyní projednávané ústavní stížnosti podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b tr. řádu, podání dovolání podmínku přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje.
Ve stanovisku svého pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (č. 40/2014 Sb.) Ústavní soud uvedl, že
"z dikce ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, jednoznačně vyplývá povinnost stěžovatelů vyčerpat všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje - tedy i mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání v trestních věcech, pokud je dovolání v dané věci přípustné. Pokud je v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu stanovena povinnost vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, tím spíše musí stěžovatelé vyčerpat mimořádný opravný prostředek v případě, kdy je tento přípustný (§265a trestního řádu).
Ústavní stížnost je prostředkem ochrany práv, který je subsidiární ke standardním "neústavním" institutům. Především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve není-li dosaženo nápravy v rámci režimu obecného soudnictví, může se v rozsahu omezeném hledisky ústavnosti uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu. Ústavní soud tak nemůže sám posuzovat splnění podmínek, které otevírají prostor k meritornímu dovolacímu přezkumu, tato role mu nepřísluší. Otázku, zda námitky stěžovatele naplňují některý z dovolacích důvodů, musí posuzovat Nejvyšší soud, neboť kdyby tak Ústavní soud učinil bez tohoto posouzení, nepřípustně by zasahoval do činnosti Nejvyššího soudu a potažmo i obecné justice."
V bodě 28 stanoviska Ústavní soud rovněž ohlásil, že se přijaté závěry uplatní ve vztahu k ústavním stížnostem podaným dnem následujícím po dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů; jestliže se tak stalo 17. 3. 2014, musí být aplikováno i v dané věci (ústavní stížnost byla podána dne 24. 8. 2015).
Návrh, který je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, musí být podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnut, a to bez jednání a soudcem zpravodajem (obdobně viz usnesení ze dne 29. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 2422/14).
Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout, že dovozoval-li by, že dovolání by bylo bezpochyby "neefektivní", a současně by namítal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, nedocenil by tím závěry, jež judikatura Ústavního soudu již dříve formulovala; kupříkladu v nálezu sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj