ECLI:CZ:US:2015:3.US.2682.13.1
sp. zn. III. ÚS 2682/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelky I. A. M., zastoupené Mgr. Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 21. 11. 2012 č. j. P 257/2012-941 21 P a Nc 235/2012 21 P a Nc 248/2012, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013 č. j. 51 Co 75/2013-986, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení jejího práva na spravedlivý proces, práva na svobodu vyznání a zásahu do její dobré pověsti a jména, práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, jakož i pro porušení práva nezletilých vyjádřit svůj názor, zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o zrušení pěstounské péče a o výchově nezletilých, jehož byla účastníkem.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. P 257/2012 se podává následující.
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23. 3. 2011 č. j. 42 P 241/2007-379 svěřil nezletilé N. a V. A. do pěstounské péče stěžovatelky.
Týž soud usnesením ze dne 10. 1. 2012 č. j. 42 Nc 752/2012-107 nařídil k návrhu Úřadu městské části Praha 8 předběžné opatření, podle něhož se nezletilá N. a V. A. předávají do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc FOD Klokánek Praha 4, Láskova 1803, jelikož ze "zhodnocení případu", korespondence mezi Ministerstvem práce a sociálních věci a orgánu sociálně právní ochrany dítěte (dále jen OSPOD), jakož i znaleckého posudku znalců MUDr. Ilji Žukova CSc. a PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka PhD., dospěl k závěru, že vývoj nezletilých je vážně ohrožen, neboť osoba pěstounky neskýtá záruku řádné péče a ani dle znaleckého posudku není pro výkon pěstounské péče osobou vhodnou. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2012 č. j. 32 Co 211/2012-148 toto usnesení okresního soudu potvrdil.
Usnesením ze dne 16. 1. 2012 č. j. 42 Nc 752/2012-109 Okresní soud v Mělníku zahájil podle §81 o. s. ř. řízení o zrušení pěstounské péče obou nezletilých dětí.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že 1. se rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 3. 2011 č. j. 42 P 241/2007-379 (kterým byly nezletilé děti svěřeny do pěstounské péče), mění tak, že se pěstounská péče "zrušuje", 2. nezletilé N a V. se předávají do péče Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Fondu ohrožených dětí - Klokánek, 3. výživné rodičům se nestanoví a 4. žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud uvedl, že při řízení o svěření nezletilých do pěstounské péče stěžovatelky, tak i v průběhu její "realizace", "došlo k řadě vážných pochybení", neboť i když v rámci psychologického vyšetření stěžovatelky (pozn. před svěřením nezletilých do předpěstounské péče) nebyly shledány žádné jednoznačné závady, orgány sociálně právní ochrany nevyhodnotily dostatečně vyjádření orgánů sociálně právní ochrany "nižších stupňů" a pracovníků FOD, jež proti svěření nezletilých do pěstounské péče stěžovatelky směřovala, a nebylo bráno v úvahu, že nezletilé "prošly velmi složitým vývojem v biologické rodině, který vyžadoval velmi citlivý a specifický přístup". Soud negativně hodnotil, že stěžovatelka pečovala o nezletilé (již) od 7. 1. 2011, kdy je "z vlastní iniciativy po jedné návštěvě" převzala na základě dosud nepravomocného rozhodnutí sociálního orgánu, přestože jí bylo doporučeno se s nimi seznamovat postupně a vytvořit jim prostor, aby si na nové prostředí zvykly a "v klidu ho zpracovaly", jakož i to, že ač byla upozorněna vzhledem k předchozímu týrání nezletilých na nutnou opatrnost při volbě výchovných prostředků, tato doporučení nerespektovala a nezletilé fyzicky trestala. S přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku k osobnosti a chování stěžovatelky a jejím výchovným přístupům, jenž nevyloučil ani "výlučnou finanční motivaci", jakož i s poukazem na zjištění podávající se z usnesení Krajského soudu v Praze (z 27. 4. 2012) ohledně výchovných přístupů stěžovatelky a použití fyzických trestů, dospěl soud k závěru, že "důsledky, které tyto přístupy měly pro nezletilé děti, jsou o to závažnější, že v biologické rodině byly obě dívky týrány a měly tedy být umístěny do klidného, bezpečného rodinného zázemí", což se v daném případě nestalo. Soud též zdůraznil, že dle zpráv zařízení, do jehož péče byly obě nezletilé umístěny, "nebyly zjištěny žádné známky autismu u nezletilé N., na který pěstounka upozorňovala, nebyly zjištěny žádné známky negativního ovlivňování mezi sestrami, jakkoliv paní pěstounka navrhovala rozdělení dětí, a není zmiňován žádný případ krádeží nebo nevhodného a předčasného sexuálního chování nezletilé N.".
Krajský soud v Praze též ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud provedl "dokazování v dostatečně širokém rozsahu" a své rozhodnutí založil na náležitě zjištěném skutkovém stavu, který i řádně v právu posoudil. Vyšel přitom zejména z vlastní korespondence stěžovatelky, která se obracela opakovaně na státní orgány s ekonomickými požadavky (v podobě získání více dětí do péče či přidělení domu se zahradou) a sdělovala, že nebudou-li její ekonomické poměry lepší, děti do ústavní péče vrátí, přičemž její "vysokou" ekonomickou motivaci též nevyloučily ani závěry znaleckého posudku. K fyzickému trestání dětí odvolací soud uvedl, že i když mimo stěžovatelkou uvedený "incident", nebyl jiný v její péči zjištěn, obvodní soud správně hodnotil jednání stěžovatelky v kontextu s celkovou situací nezletilých dětí, které byly právě ve své vlastní biologické rodině týrány; tudíž i za tak závažné provinění jako je krádež v samoobsluze, bylo namístě volit takový výchovný postup, který nenavazuje na fyzické týrání v předchozí rodině, neboť "změna výchovného prostředí byla právě třeba proto, aby děti takovémuto jednání vystavovány nebyly". Vysvětlení stěžovatelky, že její požadavky ohledně poskytnutí dalších finančních příspěvků, domu se zahradou a dalších dětí do péče, "nebyly zcela pravdivé, ale pouze taktikou, jak získat od státu peníze", svědčí též ve prospěch závěru znaleckého posudku, že jde o osobu s tendencí manipulovat se svým okolím, a proto výchovný vzor pro nezletilé děti, s tímto sklonem ke "lhavosti", nemůže objektivně představovat. Oprávněnou neshledal odvolací soud ani námitku stěžovatelky ohledně nesprávného postupu při vypracování znaleckého posudku, k němuž též uvedl, že v řízení byl posouzen jako důkaz zcela rovnocenný důkazům jiným, přičemž byla "akcentována" zejména skutečnost fyzického trestání dětí, které byly z vlastní rodiny právě z tohoto důvodu odebrány. Soud prvního stupně přitom správně rozhodl i o zařazení nezletilých do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Fondu ohrožených dětí - Klokánek, v němž již jednou umístěny byly, a tedy se vrátily do známého, klidného prostředí, v němž nyní i dobře prospívají.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy ve věci zrušení pěstounské péče rozhodovaly na základě návrhu Městské části Praha 8 o vydání předběžného opatření, která však před podáním návrhu nezjišťovala skutečný stav výkonu pěstounské péče, a do doby "odebrání" dětí ji žádným způsobem neinformovala, že by výkon pěstounské péče byl závadný. V řízení před soudy pak nebyly připuštěny (vyjma výslechu jejího manžela) žádné důkazy, jež navrhla, a to včetně návrhu na revizi znaleckého posudku; námitkami, jež proti posudku vznesla, se soudy nezabývaly a nevypořádaly se ani s tím, proč návrhu na revizní posudek nevyhověly. Stěžovatelka též namítá, že se soudy dostatečně nevypořádaly ani s rozporem, že "v krátkém časovém úseku" byla nejprve posouzena jako osoba vhodná pro pěstounskou péči a následně byla shledána osobou naopak nevhodnou. Za vážné pochybení označuje i "uvádění nepravd v odůvodnění soudů", jež jsou v rozporu s listinnými důkazy ohledně zdravotního stavu dětí a jejich problémech; nepochopitelným pak pro ni je i posuzování soudů ohledně materiální stránky pěstounské péče, neboť do pěstounské péče bývají předávány děti často vyžadující zvýšenou péči, a je tudíž obtížné současně zajišťovat i jejich materiální zabezpečení. Stěžovatelka má též za to, že vedle jejích práv došlo i k porušení práv nezletilých na vyjádření jejich přání, neboť žádný orgán včetně soudů se nedotázal na jejich názor, city a péči pěstounky, jakož i na skutečnost, zda byly skutečně fyzicky trestány a jak vnímaly své odebrání z její péče.
K ústavní stížnosti podaly oba soudy vyjádření, jež byla intimována stěžovatelce, která na ně odpověděla. Jelikož - z pohledu rozhodných kritérií ústavněprávního přezkumu - již tato podání nepřinesla podstatné argumentační novoty, a zúčastněným subjektům jsou tato vyjádření známa, upustil Ústavní soud od jejich podrobného záznamu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 45/94); v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka z "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se obecné soudy v nyní projednávané věci dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatelky v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, jehož porušení se v kontextu s právy jinými dovolává především.
K právu nezletilých na vyjádření vlastního názoru ve smyslu čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, na které stěžovatelka rovněž poukazuje, je třeba především zdůraznit, že toto právo bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům či jiným osobám (srov. sp. zn. II. ÚS 393/05, II. ÚS 1818/07). Nelze sice vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka dovolala, avšak toliko jen v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do vlastního práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je namístě vztáhnout právě ke stěžovatelčině kritice postupů soudů při zjišťování skutkového stavu a provádění důkazů, pokud by nezletilé dítě (vzhledem ke svému věku a zjištěnému osobnostnímu utváření) bylo způsobilým pramenem potřebných skutkových poznatků.
Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění soudů mají dostatečnou a racionální základnu, zda jejich skutkové a právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, jelikož takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními stěžovatelčino řízení a jeho výsledek postiženo nebylo.
Co do právního východiska je třeba zdůraznit, že obecné soudy se správně zabývaly především otázkou, zda je splněna rozhodná podmínka §45a odst. 4 zákona o rodině, tedy existence "důležitých důvodů", pro které je nutno zrušit pěstounskou péči a změnit tak původní rozhodnutí o výchově nezletilých N a V., kterým byly do pěstounské péče stěžovatelky svěřeny.
Ačkoli při pěstounské péči, jako zvláštní formě dočasné náhradní výchově v rodině, vzniká mezi pěstounem a dítětem určitý individuální právní vztah, jež se zčásti připodobňuje rodinně právnímu vztahu rodič - dítě, nelze přehlédnout, že pěstounská péči je též i veřejnoprávním institutem, jenž se vyznačuje i odpovídajícími znaky, mezi které patří především (kromě hmotného zabezpečení) i jeho veřejnoprávní kontrola.
S ohledem na cíl pěstounské péče, jímž je zajistit nezletilému dítěti zdravé a stabilní výchovné prostředí, tak vystupuje do popředí i role státu, který výkon pěstounské péče průběžně sleduje a kontroluje; současně je třeba zdůraznit, že při veškerých úkonech, jež státní orgány souvislosti s pěstounskou péčí činí, je vždy mimořádný význam přisuzován právě nadřazenému zájmu nezletilých dětí (§45a odst. 1 zákona o rodině, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
Z rozhodnutí obecných soudů se podává, že to byl právě stěžejní zájem dětí, jímž se obecné soudy řídily při rozhodování o zrušení pěstounské péče, pakliže odpovídajícím způsobem vyhodnotily určující rysy osobnosti stěžovatelky, její motivaci k pěstounské péči, jakož i její výchovné metody, a to specificky k předchozí výchovné zátěži nezletilých, které k ní působily kontraproduktivně, zejména když nezletilé naopak vyžadovaly "velmi citlivý a specifický přístup".
Důvod k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu jakkoliv pochybily (což stěžovatelka učinila hlavním předmětem svým námitek), zde dán tudíž není; naopak soudy přijaté skutkové závěry o tom, že jsou zde dány důležité důvody ke zrušení pěstounské péče (§45a odst. 4 zákona o rodině), neboť osoba pěstouna neposkytuje záruku řádné výchovy dětí (§45a odst. 1 zákona o rodině), mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, a není důvod nesdílet úsudek, že tvořily dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek, jež výhrady stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, případně které dokazovat netřeba (§132, §120 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění, založené tvrzením, že nebyly provedeny všechny navržené důkazy, je v rovině vyložených zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je dostatečně zřejmé, jaká zjištění byla z jednotlivých důkazních pramenů učiněna a jakými úvahami byly přitom soudy vedeny. O situaci tzv. opomenutých důkazů zde nejde; neplatí totiž, že soud je povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, jmenovitě tomu, který je vzhledem k jiným skutkovým zjištěním již zjevně nepotřebný, resp. nadbytečný (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03), přičemž ne vždy je nedostatek výslovného odmítnutí návrhu fatální; tak je tomu tehdy, když důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu při dokazování a jím dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, sp. zn. III. ÚS 50/06, III. ÚS 316/09, sp. zn. III. ÚS 1325/08, sp. zn. II. ÚS 1596/11 či sp. zn. III. ÚS 1666/11).
Na tomto základě je pak obhajitelné, že do práva stěžovatelky nebylo zasaženo ani tím, že soudy v řízení nevyslechly nezletilé, jestliže je zjevné, že nemohly s ohledem na svůj věk i stupeň mentální vyspělosti podat soudu relevantní informace k zásadní otázce, zda stěžovatelka (pěstounka) je vskutku osobou, která poskytuje záruku jejich řádné výchovy.
Závěr obecných soudů, že se zřetelem k zájmu nezletilých dětí a k požadavku jejich řádné výchovy jsou dány důvody pro zrušení pěstounské péče, tedy v ústavněprávní rovině obstojí; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu