ECLI:CZ:US:2015:3.US.2715.15.1
sp. zn. III. ÚS 2715/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti nezletilé P. Ch., zastoupené zákonným zástupcem E. Ch, a dále stěžovatelek E. Ch. a P. Ch, právně zastoupených JUDr. Janou Dudovou, Ph.D., advokátkou, sídlem v Brně, Kouty 67, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2015 č. j. 7 To 42/2015-1422, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 14. května 2013 č. j. ZN 1823/2013-5, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 2. srpna 2013 č. j. ZT 134/2013-48 a proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 15. října 2014 č. j. 1 KZN 1075/2014-18 ve věci podnětu k výkonu dohledu ze dne 27. června 2014 a 15. září 2014, a ve věci návrhu na zrušení ustanovení §45 odst. 2 a §88m odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, za účasti 1) Krajského soudu v Brně, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně a 3) Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako účastníků řízení, a za účasti A) Okresního soudu Brno-venkov a B) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. září 2015, se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými mělo podle jejich názoru dojít k porušení jejich základních práv garantovaných článkem 1 odst. 1 a 2, článkem 2 odst. 3 a 4, článkem 4 a článkem 90 Ústavy České republiky, článkem 1, článkem 2 odst. 2 a 3, článkem 3 odst. 1, článkem 4 odst. 2, 3 a 4, článkem 6, článkem 7, článkem 8 odst. 1 a 2, článkem 10 odst. 2, článkem 13, článkem 30 odst. 1, článkem 31, článkem 32 odst. 1, 4 a 5, článkem 33 odst. 1, článkem 36, článkem 37 odst. 1, 2 a 4, článkem 38 odst. 2, článkem 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článkem 3, článkem 5, článkem 6 odst. 1, 2 a 3, článkem 7 odst. 7, článkem 8 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále měl být podle stěžovatelek porušen článek 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 3, článek 9 odst. 1, 2 a 3, článek 12, článek 13 a článek 24 Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelky současně navrhly i zrušení ustanovení §45 odst. 2 a §88m odst. 2 trestního řádu pro jejich údajný rozpor s článkem 32 odst. 4 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. dubna 2015 č. j. 7 To 42/2015-1422 bylo zamítnuto odvolání proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "okresní soud") ze dne 6. listopadu 2014 sp. zn. 2 T 17/2014, jímž byl obviněný P. Ch. (dále také "obviněný") uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit na své dceři, nezletilé P. Ch. (dále také "poškozená").
V průběhu trestního řízení byl usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 14. května 2013 č. j. ZN 1823/2013-5 poškozené k výkonu jejích práv ustanoven opatrovník, kterým se stala pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí.
Usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 2. srpna 2013 č. j. ZT 134/2013-48 byl obviněnému formou předběžného opatření dle §88d trestního řádu uložen zákaz styku s poškozenou.
Poškozená podala ve dnech 27. června 2014 a 15. září 2014 podnět k výkonu dohledu Krajskému státnímu zastupitelství v Brně, které na jeho základě přezkoumalo postup dozorové státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně a vyrozuměním ze dne 15. října 2014 poškozenou informovalo o tom, že nebyla zjištěna nezákonnost či jiné pochybení v postupu jmenovaného státního zastupitelství.
III.
Stěžovatelky ve své obsáhlé ústavní stížnosti vyjadřují přesvědčení o nevině obviněného P. Ch. - otce stěžovatelek P. Ch. a P. Ch. a manžela stěžovatelky E. Ch. Stěžovatelky mají za to, že shora označená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou nesprávná a nezákonná, což se snaží doložit rozsáhlou argumentací. Dovolávají se přitom podle svých slov jistoty, že ony musejí znát pravdu lépe než státní orgány a stížnost proto podávají s cílem ukončit celé trestní řízení proti obviněnému.
IV.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu ústavní stížnosti, musí vždy zjistit, zda návrh splňuje všechny zákonem předepsané formální náležitosti. V projednávaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto náležitosti splněny nejsou.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podmínkou aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti je účastenství v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí mělo způsobit tvrzený zásah do základních práv fyzické či právnické osoby (viz např. usnesení ze dne 22. října 1996 sp. zn. III. ÚS 137/96). Tato osoba přitom musela být buď účastníkem řízení jako celku, nebo musela mít uvedené procesní postavení alespoň ve vztahu k určité dílčí fázi řízení, která měla samostatnou povahu a v jejímž rámci bylo vydáno rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do jejích základních práv (viz např. usnesení ze dne 24. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 597/15). V případě, že tato osoba neměla postavení účastníka řízení, lze jí považovat za aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze za předpokladu, že napadeným rozhodnutím bylo pravomocně rozhodnuto o jejích právech a povinnostech, a ústavní stížnost by představovala jediný prostředek, kterým by se mohla dovolat svého práva (srov. nález ze dne 10. ledna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95, nález ze dne 23. dubna 1996 sp. zn. II. ÚS 15/95). Je-li ústavní stížnost podána osobou, která k tomu není oprávněna, Ústavní soud musí takový návrh odmítnout [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].
Jde-li o návrh na zrušení usnesení krajského soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, Ústavní soud dospěl k závěru, že žádná ze stěžovatelek není aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti uvedenému soudnímu rozhodnutí. Účastníkem řízení, o jehož právech bylo odvolacím soudem rozhodováno, byl P. Ch. Ten v předmětném řízení figuroval jako obviněný, a jemu proto svědčí právo domáhat se po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany svých práv cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelka P. Ch. byla na předmětném trestním řízení účastna jako poškozená, další dvě stěžovatelky vystupovaly v řízení jako svědkyně. Nelze proto dovodit, že by stěžovatelky rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí odvolání obviněného mohly být bezprostředně dotčeny na svých základních právech (srov. usnesení ze dne 24. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2512/15). Podáním ústavní stížnosti proti uvedenému rozhodnutí stěžovatelky jednaly ve prospěch svého otce a manžela P. Ch., jehož nevinu se snaží prokázat, aniž by však byly samy ve věci aktivně legitimovány. Ústavní soud proto v této části ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako podanou někým zjevně neoprávněným.
Ústavní soud nemohl ústavní stížnost věcně projednat ani ve vztahu k napadeným usnesením Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a vyrozumění Krajského státního zastupitelství Brno, neboť s ohledem na data jejich vydání zjistil, že v této části byla ústavní stížnost podána zjevně po lhůtě určené pro podání ústavní stížnosti. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než v této části ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděnou.
Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, návrh na zrušení právního předpisu je ve vztahu k samotné ústavní stížnosti návrhem akcesorickým, a sdílí tedy právní osud ústavní stížnosti. Senát Ústavního soudu jej proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu