ECLI:CZ:US:2015:3.US.2812.15.1
sp. zn. III. ÚS 2812/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. září 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Valdštejnovo náměstí 76, 506 01 Jičín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2015 č. j. 1 Nc 1990/2015-32, spojené s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. 9. 2015, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označené rozhodnutí a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze při rozhodování o stěžovatelem vznesené námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Evy Hodačové nevzal v úvahu všechny okolnosti související s řízením o náhradu škody vedeného proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná"), jakož i s dalšími řízeními vedenými před výše označeným soudem.
Podle názoru stěžovatele ve věci sp. zn. 1 Nc 1990/2015 senát Městského soudu v Praze svým rozhodnutím, že výše jmenovaná soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 není vyloučena z projednávání a rozhodování ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 81/2014, prý sám potvrdil, že "není nestranný, objektivní, ale solidarizuje se členy senátu 18 Co téhož soudu, kteří se dopustili inkriminovaného protiprávního jednání vůči stěžovateli". Městský soud se prý nezabýval a řádně nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele, nevzal v úvahu důvody, které stěžovatel uvedl, přičemž napadené usnesení údajně trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které z nich vyvodil. Z výše uvedeného důvodu považuje stěžovatel napadené usnesení i za nepřezkoumatelné. V této souvislosti stěžovatel per analogiam cituje závěry uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1012/07 a sp. zn. III. ÚS 80/96.
Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 1 Nc 1990/2015-32 a žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o projednávané ústavní stížnosti, které by byly uloženy hradit Městskému soudu v Praze.
II.
Z připojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015 č. j. 1 Nc 1990/2015-32 se zjišťuje, že označený soud rozhodl, že soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Eva Hodačová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 81/2014. Městský soud konstatoval, že námitka podjatosti není důvodná; nebylo zjištěno naplnění podmínek ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedené platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ustálená judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které uvádějí právní předpisy upravující příslušné (soudní) řízení. Ústavní soud nemůže obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (srovnej čl. 81 a čl. 83 Ústavy ČR ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR).
V obecné rovině lze přitakat tvrzení, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodována podjatým soudcem, který by měl být z rozhodování vyloučen. Bude-li však stěžovatel mít za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že meritorní rozhodnutí - jemu nepříznivé - bylo vydáno soudcem podjatým, nic mu nebude bránit, aby takové rozhodnutí ve věci samé napadl v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a které mu jsou - i ve vztahu k této námitce - k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav trvající protiústavnosti nebyl napraven, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je podána předčasně, resp. že směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem ústavního přezkumu ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (shodně usnesení ze dne 14. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 2913/13, ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 2884/13 či ze dne 10. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2458/15, všechny judikáty Ústavního soudu dostupné v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh nepřípustný.
Pokud se týká návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nepovažoval za nutné se jím zabývat s ohledem na skutečnost, že o předmětné ústavní stížnosti rozhodl v co nejkratším termínu od jejího podání.
Stěžovateli by mohly být přiznány náklady právního zastoupení v řízení o předmětné ústavní stížnosti jen v případě, že by jí Ústavní soud vyhověl. To se však v projednávané věci nestalo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj