ECLI:CZ:US:2015:3.US.3257.15.1
sp. zn. III. ÚS 3257/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Ivanky Práškové, zastoupené JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 43, 400 01 Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. června 2015 č. j. 21 Cdo 128/2015-836 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. srpna 2013 č. j. 9 Co 1173/2012-778 za účasti Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a za účasti Okresního soudu v Děčíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 11. 2015, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a domáhá se jejich zrušení s poukazem na údajné porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení namítá, že jí ve věci rozhodující soudy údajně upřely "právo na projednání a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví a tím i právo na soudní a jinou právní ochranu", přičemž soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku, ustanovení §175l o. s. ř. a §44 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání.
II.
Z připojených rozhodnutí se zjišťuje, že Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 3. 6. 2012 č. j. 35D 1431/1999-730 vypořádal společné jmění manželů ke dni 7. 12. 1994 podle ustanovení §150 odst. 4 občanského zákoníku.
Po odvolání účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť okresní soud se v řízení a následném rozhodování neřídil závazným právním názorem krajského soudu a opětovně a navíc zcela neurčitě rozhodoval o majetku patřícím do společného jmění tak, že nemovitosti přikázal v celém rozsahu každému z manželů. Výrok v rozhodnutí prvoinstančního soudu je tak zcela neurčitý a odůvodnění je nepřezkoumatelné. Za zásadní pochybení označil krajský soud skutečnost, že okresní soud neměl o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví vydávat žádné rozhodnutí, ale měl podle zákonné domněnky (§150 odst. 4 občanského zákoníku) zařadit do dědictví po zůstaviteli pouze jeho spoluvlastnický podíl. Po zrušení odvoláním napadeného rozhodnutí se bude v řízení o věci pokračovat.
Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
III.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná.
Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocná rozhodnutí, která toliko uzavírají určitou část řízení nebo která řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, pokud se mohou, za určitých podmínek, přímo nepříznivě projevit v základních právech účastníků řízení.
Přijetím rozhodnutí, napadených ústavní stížností, však žádný přímý, tedy bezprostřední zásah do základních práv účastníků dosud nepravomocně skončeného řízení nehrozí a není tedy zasaženo ani právo stěžovatelky na využití prostředků procesní obrany.
V případě, že po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých ústavně zaručených práv stěžovatelka přesto bude trvat na svém názoru, že v pravomocně skončeném řízení byla její základní práva porušena, nic jí nebrání v tom, aby takové konečné rozhodnutí ve věci samé napadla ústavní stížností.
Protože Ústavní soud v projednávané ústavní stížnosti neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků tak, že ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj