ECLI:CZ:US:2015:3.US.3356.14.1
sp. zn. III. ÚS 3356/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky LIPINA-AGRO s. r. o., se sídlem 696 73 Hrubá Vrbka 211, IČ 26 98 04 52 zastoupené Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem Uherský Ostroh, Veselská 710, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 7. 2014 č. j. 29 Cdo 3301/2012-216, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 20. 10. 2014, doručené téhož dne Ústavnímu soudu, se LIPINA-AGRO s. r. o., se sídlem Hrubá Vrbka (dále též jen "žalobkyně" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí vydané v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ROSS - CR, s. r. o.
II.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Obchodní společnost ROSS - CR, s. r. o., se sídlem v Hrubé Vrbce (pozdější úpadce) jako prodávající uzavřela dne 1. 3. 2006 se žalobkyní LIPINA-AGRO s. r. o., se sídlem v Hrubé Vrbce, jako kupující, kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod sporných nemovitostí do vlastnictví žalobkyně, za dohodnutou kupní cenu ve výši 715 205 Kč (včetně DPH).
V době uzavření kupní smlouvy byla Dagmar Smetková jako jediná jednatelka a jediná společnice stěžovatelky LIPINA-AGRO s. r. o., osobou blízkou stěžovatelce. Současně byla jako jeden ze dvou jednatelů a jako jeden ze dvou společníků pozdějšího úpadce ROSS - CR, s. r. o. (druhým jednatelem a společníkem pozdějšího úpadce byl její manžel František Smetka) osobou blízkou pozdějšímu úpadci. Dagmar Smetková tak byla v době uzavření kupní smlouvy osobou blízkou jak prodávajícímu (pozdějšímu úpadci), tak kupujícímu (stěžovatelce).
Konkurs na majetek úpadce ROSS - CR, s. r. o., byl prohlášen dne 21. 3. 2008 usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 40 K 67/2006-259. Podle znaleckého posudku ze dne 18. 8. 2008, zpracovaného na objednávku správkyně konkursní podstaty úpadce Mgr. Kateřiny Celnarové, činila hodnota sporných nemovitostí k uvedenému dni částku 4 987 000 Kč.
Dne 19. 10. 2010 rozsudkem č. j. 12 Cm 143/2008-79 Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vůči žalované správkyni konkursní podstaty úpadce vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že sjednaná kupní cena sporných nemovitostí nebyla přiměřená, neboť činila minimálně 2 686 380 Kč. Převod sporných nemovitostí byl ryze účelový s úmyslem krátit věřitele pozdějšího úpadce, a kupní smlouva proto byla absolutně neplatná.
Dne 22. 9. 2011 rozsudkem č. j. 10 Cmo 15/2011-126, ve znění usnesení ze dne 18. 6. 2012 č. j. 10 Cmo 15/2011-195, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně rozsudek nalézacího soudu ze dne 19. 10. 2010 č. j. 12 Cm 143/2008-79 potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Odvolací soud konstatoval, že v dané věci byly statutárními orgány smluvních stran kupní smlouvy (právnických osob) fyzické osoby - osoby blízké (manželé); proto byla kupní smlouva uzavřena mezi osobami blízkými. Absence znaleckého posudku o hodnotě převáděného majetku dle §196a odst. 3 obch. zák. měla za následek absolutní neplatnost právního úkonu pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.), bez ohledu na to, zda by hodnota majetku stanovená znaleckým posudkem případně odpovídala kupní ceně.
Dne 28. 7. 2014 rozsudkem č. j. 29 Cdo 3301/2012-216 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 10 Cmo 15/2011-126 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroky II a III). Dovolání shledal dovolací soud přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a zabýval se správností právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud poukázal na svou judikaturu k výkladu ustanovení §196a obch. zákoníku a konstatoval, že převod sporných nemovitostí z pozdějšího úpadce (prodávajícího) na žalobkyni (kupujícího) v situaci, kdy jednatelkou obou těchto společností byla Dagmar Smetková, byl převodem, kterým pozdější úpadce převáděl majetek (sporné nemovitosti) na osobu blízkou své jednatelce (Dagmar Smetkové), jakož i převodem, kterým žalobkyně nabývala majetek (sporné nemovitosti) od osoby blízké. Na tomto základě dovolací soud dospěl k závěru, že právní posouzení věci odvolacím soudem bylo v posouzení otázky, zda předmětná kupní smlouva podléhala režimu ustanovení §196a odst. 1 a 3 obch. zák., ve výsledku správné (jakkoli odvolací soud tento závěr nepřiléhavě založil na manželském vztahu), a dovolání důvodné nebylo. Dovolací soud též konstatoval, že dovolání kromě otázky osob blízkých neotevíralo jiné právní otázky, jako např. otázku, za jakých podmínek způsobuje absence znaleckého posudku u takové transakce absolutní neplatnost kupní smlouvy.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným rozsudkem bylo porušeno základní právo dle čl. 3 odst. 3 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Právní závěr obecných soudů o blízkosti účastníků kupní smlouvy považovala za výsledek "nepřípustně extenzivního výkladu platné právní úpravy, jež ve svém důsledku zasahuje i do jednoho ze základních ústavních postulátů zakotveného v článku 2 odst. 3 Listiny." Jde prý o "výsledek přílišného formalismu při nalézání práva, jehož výsledkem je fakticky zjevná nespravedlnost." Dovolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že věc neposoudil i z hlediska absolutní neplatnosti smlouvy v důsledku absence znaleckého posudku.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatou ústavní stížnosti byla polemika s právním posouzením její věci obecnými soudy.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]. Úkolem Ústavního soudu je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo; skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod.
Takový protiústavní zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal. Napadená soudní rozhodnutí byla podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňovala tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "[k] porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným. ... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu