ECLI:CZ:US:2015:3.US.3394.14.1
sp. zn. III. ÚS 3394/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci společné ústavní stížnosti stěžovatelů Evy Kašparové a Ing. Jana Zemana, obou zastoupených Mgr. Pavlem Douchou, advokátem AK Šikola a partneři, s. r. o., se sídlem Brno, Údolní 33, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 7. 2014 č. j. 33 Cdo 4321/2013-149, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2013 č. j. 14 Co 36/2013-104 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 7. 2008 č. j. 10 C 238/2007-21, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 24. 10. 2014, doručené Ústavnímu soudu téhož dne, se Eva Kašparová a Ing. Jan Zeman (dále též jen "žalobci" případně "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v občanskoprávním řízení o uvedení pozemků do původního stavu a poskytnutí náhrady za jejich užívání.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Žalobci se v civilním řízení žalobou podanou dne 11. 9. 2007 domáhali náhrady škody vzniklé užíváním jejich pozemků v k. ú. Klokoty Českou republikou - Ministerstvem obrany České republiky (dále jen "žalovaný") způsobem rozporným s nájemní smlouvou; účelem nájmu bylo provozování vojenského cvičiště, na pozemky však byl svážen stavební a jiný odpad. Pozemky byly Ministerstvem obrany užívány od 27. 12. 1951 do 27. 2. 2007, přičemž stěžovatelé se stali jejich vlastníky dne 19. 6. 2001.
Dne 9. 7. 2008 rozsudkem č. j. 10 C 238/2007-21 Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") žalovanému uložil uvést předmětné pozemky do předešlého stavu (výrok I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobkyni specifikovanou částku za každý měsíc užívání pozemku (výrok II), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaný byl povinen uhradit žalobci specifikovanou částku za každý měsíc užívání pozemku (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). Nalézací soud na věc aplikoval ustanovení §126 odst. 1 a §665 odst. 1 obč. zákoníku.
Dne 22. 3. 2013 rozsudkem č. j. 14 Co 36/2013-104 Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalovaného rozsudek nalézacího soudu ze dne 9. 7. 2008 č. j. 10 C 238/2007-21 v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé (výrok I) změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před nalézacím soudem (výrok II) a odvolacím soudem (výrok III). Odvolací řízení o odvolání žalobců proti výrokům II a III bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku usnesením ze dne 15. 1. 2009; přezkumnou činností odvolacího soudu byl tudíž dotčen jen výrok I rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud řízení dále doplnil a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného bylo důvodné. Poukázal na prekluzivní lhůtu v ustanovení §683 odst. 2 obč. zák., dle níž se lze domáhat náhrady za poškození nebo nadměrné opotřebení pronajaté věci pouze do šesti měsíců od vrácení pronajaté věci, jinak nárok zanikne. Dále odvolací soud uvedl, že na danou věc nešlo aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., neboť prekluzivní lhůta plyne bez ingerence dlužníka, a tudíž nelze hovořit o "výkonu" práva v rozporu s dobrými mravy; v úvahu nepřipadá ani aplikace ustanovení §667 odst. 2 obč. zák., neboť nešlo o změny na věci resp. změny podstaty pozemku, ale o znečištění jeho povrchu. Napadený rozsudek nalézacího soudu by podle soudu odvolacího nebyl věcně správný, ani kdyby k prekluzi práva žalobců nedošlo, neboť na žalobce jako nabyvatele pozemků v roce 2001 nepřešly z titulu právního nástupnictví všechna práva a povinnosti předchozího vlastníka jako pronajímatele, např. jeho peněžité pohledávky a dluhy vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, včetně práva na náhradu škody.
Dne 30. 7. 2014 Nejvyšší soud České republiky (dále jen "dovolací soud") usnesením č. j. 33 Cdo 4321/2013-149 dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 3. 2013 č. j. 14 Co 36/2013-104 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). Neakceptoval tvrzení stěžovatelů, že otázkou dosud neřešenou v rozhodování dovolacího soudu je vztah ustanovení §126 obč. zák. a §683 obč. zák., a poukázal na relevantní judikaturu k této otázce. Dovolací soud shledal dovolání přípustné v otázce, zda šestiměsíční prekluzivní doba k uplatnění práva na náhradu škody na pronajaté věci po skončení nájmu začne běžet i v situaci, kdy pronajímatelé odmítnou pronajatou věc po skončení nájmu od nájemce převzít pro její poškození, k němuž došlo v průběhu nájmu; v této otázce však dovolání neshledal důvodné.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé shrnuli skutkové okolnosti, konstatovali dosavadní průběh řízení a tvrdili, že postupem obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i základní právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
K porušení základního práva na spravedlivý proces mělo dojít vydáním tzv. překvapivého rozhodnutí odvolacím soudem, který nepředvídatelně změnil právní posouzení zjištěného skutkového stavu, aniž stěžovatelům umožnil uvést či doplnit svá tvrzení k této nové právní kvalifikaci. Dovolacímu soudu stěžovatelé vytkli, že se nezabýval jejich dovolacími námitkami ohledně možné aplikace ustanovení §667 odst. 2 obč. zákoníku. Stěžovatelé dále tvrdili, že právní posouzení věci odvolacím a dovolacím soudem bylo rozporné se zjištěným skutkovým stavem, a ustanovení §683 obč. zák. bylo těmito soudy aplikováno ústavně nekonformním způsobem. "Postup České republiky" označili za rozporný s čl. 11 Listiny "v důsledku poškozování, devastace a nevyklizení jejich majetku."
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpali zákonné prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelů, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl tzv. překvapivým rozhodnutím porušujícím základní právo na spravedlivý proces, že dovolací soud nedostatečně vypořádal jejich dovolací námitky a že právní posouzení věci odvolacím a dovolacím soudem bylo nesprávné.
Pokud jde o názorovou nejednotnost v právním posouzení věci soudem nalézacím a odvolacím, na niž poukázali stěžovatelé, a která je svou povahou důsledkem vlastním každému soudnímu systému tvořenému několika soudními instancemi, Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozhodnutím "překvapivým" [např. ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. II. ÚS 523/02 (N 12/29 SbNU 95)].
Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 9, ročník 2010, str. 324 a násl.). Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). V dané věci o překvapivé rozhodnutí nejde, neboť stěžovatelům bylo skutkové i právní vymezení sporu v odvolacím řízení od počátku známo a mohli na ně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015 č. j. 25 Cdo 3504/2012-425).
K tvrzení o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem a dovolacím soudem, Ústavní soud podotýká, že způsob aplikace práva obecnými soudy nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup těchto soudů byl svévolný - což v daném případě Ústavní soud neshledal. Stěžovatelé si byli v řízení před odvolacím soudem nepochybně vědomi, zejména z argumentace uvedené žalovaným v jeho odvolání, že jejich věc může být odvolacím soudem posouzena jinak, tedy nikoliv podle §126 obč. zák., ale podle §683 obč. zákoníku, k čemuž také skutečně došlo; nic jim tedy nebránilo v uplatnění své argumentace v daném směru.
V této souvislosti Ústavní soud standardně připomíná, že jeho povinností vyplývající z čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je zajistit dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod obecnými soudy a jinými orgány veřejné moci. Úkolem Ústavního soudu však není řešit tvrzená pochybení při zjišťování skutkového stavu či jeho právním posouzení, kterých se obecné soudy údajně dopustily; Ústavní soud tak činí jen tehdy a pouze v tom rozsahu, pokud tato pochybení mohla porušit některé z ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 736/06 ze dne 22. 2. 2007, dostupné, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz), k čemuž v projednávaném případě zjevně nedošlo.
Ústavní soud již v nálezu ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93 (N 37/1 SbNU 267) uvedl, že "K porušení práva na soudní ochranu by došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinným.... Právo na soudní ochranu je v podstatě právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat."
Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatelů, že dovolací soud nedostatečně nevypořádal jejich dovolací námitky ohledně možné aplikace ustanovení §667 odst. 2 obč. zákoníku. Dovolací soud na str. 5 svého rozsudku ze dne 30. 7. 2014 uvedl, že žalobci až v dovolacím řízení uplatnili nové tvrzení, že sporné pozemky nelze nyní používat jako zemědělské, neboť došlo k trvalému znehodnocení orné půdy, z čehož dovozovali nezbytnost aplikace §667 odst. 2 obč. zákoníku. Dovolací soud však k tomuto novému tvrzení nemohl přihlédnout, neboť nemůže při rozhodování o dovolání přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohli žalobci uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů, a přesto tak neučinili. Jinak řečeno skutečnost, že stěžovatelé se nedomáhali svého práva stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze přičítat obecným soudům.
Skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů shledáno nebylo; ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s právními závěry odvolacího soudu a soudu dovolacího při rozhodování o uplatněném nároku stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. června 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu