ECLI:CZ:US:2015:3.US.3508.14.1
sp. zn. III. ÚS 3508/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. ledna 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. Mikuláše Molnárfiho, zastoupeného Mgr. Kristýnou Burešovou, advokátkou se sídlem Žižkova 1737/52, 301 00 Plzeň proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. srpna 2014 č. j. 14 Co 303/2014-263, usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30. května 2014 č. j. 9 Nc 1896/2004-247 a proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, 120 00 Praha 2, Nové Město, Karlovo náměstí 288/17 ze dne 4. května 2012 č. j. 099 EX 2451/04-41 za účasti Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu Plzeň-jih a soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, 120 00 Praha 2, Nové Město, Karlovo náměstí 288/17, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2014 a po výzvě Ústavního soudu doplněné dne 19. 12. 2014, napadá stěžovatel všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy ČR.
Porušení všech výše označených práv spatřuje stěžovatel jak v napadených rozhodnutích, tak i v postupu obecných soudů a soudního exekutora JUDr. Luhana, kteří mu údajně znemožnili domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, neboť mu odepřeli právo být účastníkem exekučního řízení, porušili údajně jeho právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a odňali mu možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, přičemž došlo i k porušení principu spravedlivého procesu nepřiměřenou délkou řízení a nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukazuje na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2195/2006, usnesení NS ČR sp. zn. 20 Cdo 3435/2011 a sp. zn. 30 Cdo 2888/2010, nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 80/96 a řady dalších.
Z obšírně odůvodněné ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel především nesouhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni, že jako manžel povinné není účastníkem exekučního řízení a tedy ani osobou oprávněnou podat námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem ze dne 4. 5. 2012 č. j. 099 EX 2451/04-41.
Stěžovatel ve své rekapitulaci průběhu a výsledku předchozích řízení uvedl, že v září 2001 byl na jeho majetek prohlášen konkurs, v jehož důsledku zaniklo společné jmění manželů; to však zůstalo nevypořádáno až do roku 2012. V roce 2004 podala oprávněná Česká pojišťovna a. s. návrh na nařízení exekuce, kterému Okresní soud Plzeň-jih vyhověl a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana. Na základě návrhu oprávněné Okresní soud Plzeň-jih částečně zastavil prováděnou exekuci pro částku 37 007,- Kč s příslušenstvím, náklady nalézacího řízení a náklady oprávněné v exekučním řízení s tím, že exekuce bude nadále vedena pro náklady exekuce. Soudním příkazem ze dne 4. 5. 2012 č. j. 099 EX 2451/04-41 soudní exekutor rozhodl o úhradě nákladů exekuce, přičemž tento příkaz doručil i stěžovateli.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se dále zjišťuje, že pověřený soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1 se sídlem Karlovo nám. 17, Praha 2, ve věci oprávněné České pojišťovny a. s. proti povinné Ing. Jarmile Molnárfiové v řízení o 37 007,- Kč s příslušenstvím vydal dne 4. 5. 2012 pod č. j. 099 EX 2451/04-41 příkaz k úhradě nákladů exekuce, které určil ve výši 4 200,- Kč. Tyto náklady uložil zaplatit povinné Ing. Jarmile Molnárfiové.
Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 30. 5. 2014 č. j. 9 Nc 1896/2004-247 námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce odmítl (výrok I.), neboť stěžovatel není účastníkem exekučního řízení vedeného proti Ing. Jarmile Molnárfiové, jako povinné a nebyl proto oprávněn tyto námitky podat.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 8. 2014 č. j. 14 Co 303/2014-263 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dne 30. 10. 2012 nabyl právní moci rozsudek, jímž došlo k vypořádání SJM stěžovatele a povinné. Vymáhaná částka 4 200,- Kč tedy nepatří do SJM, které již bylo zrušeno a vypořádáno.
III.
Po zvážení námitek stěžovatele a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ústavní soud ověřil, že obecné soudy při rozhodování ve věci námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Ivo Luhana ze dne 4. 5. 2012 č. j. 099 EX 2451/04-41 respektovaly obsah a smysl příslušných zákonných ustanovení a správným způsobem je aplikovaly.
Ústavní soud rovněž nezjistil, že by stěžovateli bylo bráněno v uplatnění jeho procesních práv. O námitkách stěžovatele bylo rozhodováno v řízení podle ustanovení §241 odst. 2 o. s. ř., přičemž důvody, které vedly k odmítnutí jeho námitek, jsou podrobným způsobem vysvětleny v odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou a bez dalšího lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace tzv. podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud, jak již konstatoval výše, nezjistil.
K poukazu stěžovatele na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází. Pokud stěžovatel měl za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
Závěry uvedené v napadených rozhodnutích nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních a procesních okolnostech v pravomocně skončeném řízení. Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud nezjistil žádný relevantní důvod, který by na ústavněprávní úrovni zpochybňoval správnost stěžovatelem napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že námitky, kterými stěžovatel napadl předmětný příkaz, byly předmětem posouzení ze strany obou obecných soudů, na jejichž závěrech Ústavní soud nezjistil nic, co by vyžadovalo zásah ze strany Ústavního soudu.
Nad rámec řečeného lze dodat:
V posuzovaném případě by dostatečným důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti mohla být již samotná bagatelnost předmětu sporu, vedeného mezi stěžovatelem a účastníky řízení.
Faktickým předmětem sporu, jehož výsledek vedl k podání ústavní stížnosti, je částka 4.200,- Kč, přiznaná soudnímu exekutorovi jako náhrada nákladů exekuce. Jde nepochybně o částku bagatelní, navíc jde o náklady řízení, vymykající se zásadně přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány, mezi něž Ústavní soud patří, byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny. Odporuje smyslu ústavního soudnictví, aby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem.
Zároveň je možno dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V daném případě však nebyla zjištěna žádná fakta, hodná zvláštního zřetele, která by odůvodňovala zásah Ústavního soudu.
Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu