ECLI:CZ:US:2015:3.US.3549.15.1
sp. zn. III. ÚS 3549/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti ILV-energy s.r.o., IČ: 29095956, se sídlem Příchovice 275, zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Perlová 68/7, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. října 2015 č. j. 2 Afs 83/2015-39 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2015 č. j. 30 Af 4/2014-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. prosince 2015, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. února 2015 č. j. 30 Af 4/2014-94 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 13. listopadu 2013 č. j. 28434/13/5000-14203-706599, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti čtyřem rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu, jimiž bylo rozhodnuto o její stížnosti na postup plátce daně - společnosti ČEZ Prodej, s.r.o. - při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření podle §14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů [dále jen "solární odvod"]. Kasační stížnost proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. října 2015 č. j. 2 Afs 83/2015-39, v němž, s ohledem na právní závěry obsažené v usnesení jeho rozšířeného senátu ze dne 17. prosince 2013 č. j. 1 Afs 76/2013-57, uvedl, že v předmětném řízení, ve kterém se podle §237 daňového řádu přezkoumává zákonnost postupu plátce daně při srážce tohoto odvodu, není dán prostor pro posouzení tvrzených likvidačních dopadů aplikovaných zákonných ustanovení na poplatníka. Tato otázka by mohla být (po doplnění zákonné úpravy) posuzována v rámci řízení o jeho žádosti o prominutí daně podle §259 daňového řádu. Za stávající právní úpravy pak přichází v úvahu rozhodnutí ministra financí podle §260 odst. 1 písm. a) daňového řádu, kterým zcela nebo částečně promine daň nebo příslušenství daně z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů, eventuálně uplatnění institutu posečkání daně podle §156 a §157 daňového řádu.
3. Stěžovatelka si je vědoma právních závěrů obsažených v nálezech ze dne 15. května 2012 sp. zn. Pl. ÚS 17/11 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.) a ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2216/14, v nichž je řešena otázka ústavnosti a aplikace zákonné úpravy solárního odvodu. Ve své ústavní stížnosti namítá, že se správní soudy, v rozporu s těmito nálezy, odmítly zabývat individuálním dopadem vyměřených solárních odvodů do jejích poměrů, tedy že odmítly posoudit, zda v jejím případě nemá tento odvod likvidační účinky a zda je dodržena garantovaná patnáctiletá doba prosté návratnosti investice. Svými rozhodnutími tak měly porušit svou povinnost udělat vše pro spravedlivé řešení věci.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i všechny zákonem stanovené formální náležitosti. Po seznámení se s argumentací stěžovatelky a obsahem napadeného rozhodnutí však Ústavní soud zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Právě o tento případ se přitom jedná i v projednávané věci.
6. Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14, na který ve své ústavní stížnosti poukazuje i stěžovatelka, podrobně vysvětlil důvody, pro které nelze v rámci řízení o stížnosti proti postupu plátce daně posuzovat tvrzené likvidační dopady zákonné úpravy solárního odvodu na poplatníka (srov. též např. usnesení ze dne 31. října 2013 sp. zn. III. ÚS 732/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 1157/14 nebo usnesení ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1273/14; všechna citovaná rozhodnutí jsou veřejně přístupná na http://nalus.usoud.cz). Pakliže se tedy stěžovatelka domáhala takovéhoto posouzení právě v tomto řízení, je zřejmé, že správní soudy jí nemohly vyhovět, neboť otázka případného likvidačního dopadu neměla z hlediska zákonnosti postupu plátce daně význam. V tomto ohledu nelze jejich rozhodnutím nic vytknout. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění výše uvedeného nálezu.
7. Protože napadenými rozsudky nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, Ústavnímu soudu nezbylo, než její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2015
Jan Musil v. r.
předseda senátu