ECLI:CZ:US:2015:3.US.3564.14.1
sp. zn. III. ÚS 3564/14
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Milady Tomkové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. února 2015 sp. zn. III. ÚS 3564/14 ve věci ústavní stížnosti příspěvkové organizace Český metrologický institut, se sídlem Okružní 31, 638 00 Brno, zastoupené JUDr. Ing. Zdeňkem Rajdou, advokátem, se sídlem Příkop 4, 602 00 Brno, proti výroku III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2014 č. j. 26 Co 118/2014-144, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady exekučního řízení, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a J. K., zastoupeného Mgr. Robertem Follem, MBA, advokátem, se sídlem Šumavská 31, 612 54 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
I. Výrokem III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2014 č. j. 26 Co 118/2014-144 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2014 č. j. 26 Co 118/2014-144 se ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku III v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina") a čl. 90 a 95 Ústavy České republiky.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla k návrhu stěžovatelky (oprávněné) nařízena dne 28. 3. 2012 exekuce na majetek povinné. Provedením exekuce byl pověřen exekutor Mgr. Kamil Brančík, který vydal dne 30. 1. 2013 exekuční příkaz, jímž rozhodl o provedení exekuce srážkami ze mzdy manžela povinné. Manžel povinné posléze podal návrh na částečné zastavení exekuce, neboť s ohledem na dobu zahájení exekuce nelze postupovat podle §262a odst. 3 občanského soudního řádu, který nabyl účinnosti až 1. 1. 2013, exekutorův postup tak nemá oporu v zákoně, a je tudíž nepřípustný. Stěžovatelka se zastavením exekuce nesouhlasila, poněvadž postup exekutora považovala za správný.
3. Městský soud v Brně usnesením č. j. 75 EXE 1417/2012-62 ze dne 15. 4. 2013 (ve spojení s doplňujícím usnesením č. j. 75 EXE 1417/2012-85 ze dne 22. 5. 2013) návrh zamítl. Manžel povinné poté podal odvolání, jemuž Krajský soud v Brně vyhověl a rozhodl, že se nařízená exekuce, je-li prováděna srážkami ze mzdy manžela povinné na základě exekučního příkazu ze dne 30. 1. 2013, zastavuje.
4. Výrokem třetím, vůči němuž směřuje nyní projednávaná ústavní stížnost, krajský soud stěžovatelku zavázal k úhradě nákladů řízení manžela povinné před soudy obou stupňů ve výši 30 092,70 Kč. K tomu soud uvedl, že částečné zastavení exekuce způsobil exekutor, který ovšem není účastníkem řízení, a proto u něj nelze povinnost k náhradě vzniklých nákladů dovodit. Zastavení exekuce dále nezpůsobila povinná, což však podle soudu zcela neplatilo v případě stěžovatelky, u níž je zapotřebí, aby vůči dalším účastníkům nesla odpovědnost za případné nepříznivé následky exekuce prováděné mimo její zákonný rámec.
5. Stěžovatelka poté podala ústavní stížnost, podle níž není vůbec jisté, zda exekutor skutečně postupoval v rozporu se zákonem, jelikož sám soud přiznal, že v dané otázce existuje i opačný výklad. Nicméně i kdyby mělo být vycházeno ze závěru Krajského soudu v Brně, nebylo by podle stěžovatelky možné dovozovat zavinění částečného zastavení exekuce na straně oprávněné a z něj povinnost uhradit manželovi povinné náklady řízení. Stěžovatelka nemohla nijak ovlivnit postup soudního exekutora, který zase nemohl ovlivnit tu skutečnost, že se jím zvolený způsob provedení exekuce stane v budoucnu sporným.
6. Ke shora uvedenému měl proto krajský soud přihlédnout a rozhodnout za použití §150 občanského soudního řádu. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na závěry nálezů Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/07 ze dne 9. 6. 2009 (N 133/53 SbNU 669) a sp. zn. I. ÚS 923/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 224/59 SbNU 275). Stěžovatelka uzavírá, že krajský soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu i se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování a neoprávněným zvýhodněním manžela povinné porušil také zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
II. Průběh řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejší účastníky řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Krajský soud v Brně pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
9. Vedlejší účastník řízení (manžel povinné) se ve svém vyjádření shodl s argumentací obsaženou v napadeném usnesení a uvedl, že stejná ustanovení Listiny a Ústavy, na která poukázala stěžovatelka, je možno použít i k odůvodnění, proč je správné a v souladu se zákonem, že soud vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení přiznal. Vedlejší účastník podle svých slov od začátku poukazoval na to, že způsob provádění exekuce byl v rozporu se zákonem, přičemž učinil vše, co mohl, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady. Podle vedlejšího účastníka není možné, aby byl nucen strpět protiprávní exekuci nebo aby nesl náklady, které mu vznikly nesprávným postupem exekutora, jehož si vybrala stěžovatelka. Vedlejší účastník přirovnává argumentaci stěžovatelky k situaci, kdy by neúspěšná strana sporu odmítala hradit náklady protistraně s odůvodněním, že se nechala zastupovat advokátem, který podal žalobu, ačkoli měl vědět, že pro uplatněný nárok není opora v zákoně.
10. V replice k obdrženým vyjádřením stěžovatelka nesouhlasí s přirovnáním chyby exekutora k pochybení advokáta v nalézacím řízení. Stěžovatelka vysvětluje, že exekutor je profesionál, který má za úkol vymoci plnění způsobem, který si bez ohledu na oprávněného zvolí. Jestliže si proto exekutor zvolí způsob provedení exekuce, který se stane sporným, nelze za to vinit oprávněného.
11. Ze stejného důvodu podle stěžovatelky neobstojí ani argumentace úspěchem ve věci. Podle stěžovatelky jsou řízení o vylučovacích žalobách a řízení o (částečném) zastavení exekučního řízení zvláštním typem řízení, v němž proti sobě stojí oprávnění (věřitelé) a osoby, které tvrdí, že exekučním příkazem postižené majetkové hodnoty jsou jejich výlučným vlastnictvím a nemají nic společného s dlužníkem, případně že se na ně nařízená exekuce vůbec nevztahuje. Obecně tak lze říci, že proti sobě stojí dva oprávnění, a bylo by proto nespravedlivé, aby komukoli z nich byla přiznána náhrada nákladů řízení.
12. Závěrem své repliky stěžovatelka podotýká, že se cestou exekučního řízení domáhá uspokojení své pohledávky za povinnou (manželkou vedlejšího účastníka), jež byla stěžovatelce přiznána v trestní věci jako náhrada škody. Prospěch ze zpronevěřených finančních prostředků přitom neměla mít pouze povinná, nýbrž i ostatní členové její rodiny. V rámci exekučního řízení jsou však stěžovatelce neustále kladeny překážky zejména ve formě vylučovacích žalob rodinných příslušníků povinné, kteří si vzájemně poskytují zcela účelové svědecké výpovědi. V konečném důsledku je to stěžovatelka, která jakožto oprávněná musí neustále vynakládat finanční prostředky na to, aby se domohla svých práv.
13. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci není třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru jsou plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle §44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bez jeho konání.
III. Oprávnění stěžovatelky podat ústavní stížnost
14. Stěžovatelkou je Český metrologický institut, tedy příspěvková organizace zřízená Ministerstvem průmyslu a obchodu, jejíž hlavní činností je plnění funkcí náležejících do působnosti státní správy v oblasti metrologie, svěřených jí zákonem č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud proto musel posoudit, zda se nejedná o osobu zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť institut ústavní stížnosti slouží především k ochraně před nepřípustnými zásahy státu do ústavně chráněné sféry fyzických a právnických osob. Jsou to tedy jednotlivci, kdo jsou zásadně nositeli ústavně zaručených práv a svobod, a tedy subjekty aktivně legitimovanými k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře připouští, aby se ochrany základních práv a svobod domáhaly i organizační složky státu, pakliže vystupují jako právnické osoby v soukromoprávních vztazích [srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999 (ST 9/16 SbNU 372)].
16. V projednávané věci vystupuje organizační složka státu v postavení oprávněné v rámci exekučního řízení, nařízeného na základě rozsudku Městského soudu v Brně, kterým byla povinná uznána vinnou ze spáchání blíže specifikovaného trestného činu a jímž jí bylo zároveň uloženo, aby stěžovatelce nahradila škodu trestným činem způsobenou; stěžovatelka je proto aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti.
¨
IV. Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Městského soudu v Brně, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
18. Ústavní soud se obdobnou ústavní stížností zabýval již ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 923/10, v němž konstatoval: "Ústavní soud považuje objektivně za nespravedlivé, aby oprávněný ... který v předchozích řízeních osvědčil, že důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva a následně usiloval o výkon příslušného rozhodnutí, byl v souzené věci povinován k zaplacení náhrady nákladů nesprávného provedení exekuce. Je to soudní exekutor, který musí za všech okolností postupovat vůči osobě dlužníka (resp. v souzené věci vůči bývalé manželce povinného) se znalostí věci a s využitím odpovídajících a zákonných prostředků exekuce; musí se vyvarovat ... těch nástrojů exekuce, jež příslušný výkon rozhodnutí vylučují ... Pokud se tak nestane a soudní exekutor použije právě takové prostředky, jež výkon rozhodnutí vylučují - což v souzené věci vedlo k tomu, že bývalé manželce povinného vznikly náklady příslušné fáze exekučního řízení [podáním návrhu na částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.] a odvolacího řízení - nelze spravedlivě požadovat náhradu těchto nákladů od stěžovatele (oprávněného); ten totiž takovou situaci nezavinil, a naopak právem očekával, že exekutor (profesionál) bude postupovat se znalostí práva, a tedy souladně se zákonem předvídanými prostředky. Od stěžovatele však nelze požadovat úhradu příslušných nákladů ani se zřetelem na neexistenci výslovné zákonné úpravy, jež by umožňovala v rámci exekučního řízení uložit povinnost náhrady nákladů řízení pověřenému soudnímu exekutorovi, který svým postupem při provádění exekuce procesně zavinil, že jím nesprávně zvolený způsob provedení exekuce soud zastavil; ani za této situace totiž nelze přenášet povinnost náhrady nákladů provedení exekuce na toho, kdo zastavení řízení nezavinil. To lze ostatně dovodit i z ustanovení §89 věty první exekučního řádu."
19. Podle Ústavního soudu jsou tyto závěry plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc, pročež v jejich světle nemůže názor krajského soudu, že oprávněná nese vůči ostatním účastníkům odpovědnost za případné provádění exekuce mimo její zákonný rámec, obstát. V souladu s citovaným nálezem, na jehož odůvodnění lze ve zbytku odkázat, nezbývá než konstatovat, že mezi právními závěry krajského soudu a učiněnými zjištěními existuje extrémní rozpor, v důsledku čehož došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a v konečném důsledku i k porušení práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny.
20. Argumentaci vedlejšího účastníka, který pochybení exekutora přirovnal k chybě advokáta, jehož si zvolí účastník řízení, Ústavní soud nepřisvědčuje. Zaprvé, nelze přehlédnout, že exekutor při vymáhání pravomocného rozhodnutí vystupuje jako veřejný činitel, na nějž byla zákonem přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. 9. 2006 (ST 23/42 SbNU 545)], nikoli jako zástupce oprávněného. S tím pak souvisí i skutečnost, že je to právě exekutor, kdo volí způsob provedení exekuce [§58 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů]. Zadruhé, vedlejší účastník pomíjí, že náhrada nákladů nalézacího řízení je vedena zásadou úspěchu ve věci (§142 občanského soudního řádu), naopak v případě zastavení exekuce se povinnost zaplatit náklady řízení odvíjí od zavinění oprávněného či povinného na zastavení exekuce [§89 exekučního řádu; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 410/14 ze dne 13. 11. 2014 (v SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Zatímco tedy v příkladu uváděném vedlejším účastníkem by stěžovatelka byla ve sporu neúspěšná, čímž by byly naplněny zákonné podmínky pro uložení povinnosti uhradit protistraně náklady řízení, v nyní projednávané věci zákonné podmínky - zavinění na částečném zastavení exekuce - naplněny nejsou.
21. Ústavní soud si je vědom, že vedlejšímu účastníkovi vznikly náklady související s účelným bráněním jeho práva, přičemž připouští, že nepřiznání náhrady těchto nákladů může vedlejší účastník považovat za nespravedlivé. Náprava této nespravedlnosti však nemůže bez opory v zákoně spočívat v zásahu do vlastnického práva stěžovatelky. Nepříznivé majetkové dopady lze nicméně odvrátit cestou náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
V. Závěr
22. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že výrokem III usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2014 č. j. 26 Co 118/2014-144 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s §82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.